Lyrický portrét Egona Schieleho

Egon Schiele – Autoportrét. Foto: Pavel Hajný.

Autor Lucie Hayashi

Zralé mládí

Egonu Schielemu bylo šestnáct let, když se dostal na Akademii krásných umění do Vídně a poznal konzervativní profesory, rebelující spolužáky a nové přátele; bylo mu šestnáct let, když zřejmě poprvé strávil noc se ženou. Inscenace tedy rekapituluje zhruba dvanáct let rozkvětu mladíka, který je plný zvídavosti, touhy, inspirace, hledání, vášně, odvahy, nezkrotnosti i smutku, zklamání a melancholie.

Duch malíře, jenž nás svými obrazy bude provázet, přichází viditelně z jiného světa. Objevuje se v dobových černých šatech s vázankou, ale s bílou posmrtnou maskou a šedou, extravagantně rozcuchanou parukou. Roztáčí stroj času a hlediště se rázem s diváky obrací o mnoho desetiletí zpět, do doby jeho mládí. Pod zdařilou maskou mistrné výtvarnice Simony Rybákové se rýsuje unavená duše mladíka, jemuž propůjčil Zdeněk Mládek, dlouholetý sólista a nyní baletní mistr jihočeského baletu, neskonalý herecký talent a šarm. Postava chvílemi působí jako pubertální výrostek, který pokouší ďábla a hraje si s osudy jiných, jindy jako naivní milenec i zahořklý umělec. Je nasnadě, že jako správný romantický hrdina snoubí poezii s tragédií i rozkoš se smrtí. V mnoha momentech ale působí svěže, nadšeně a energicky, je sám sobě nadsázkou a jeho tělo mu je loutkou. Mládek jako by sám pod zdánlivě smutnou maskou pookřál a opět dokázal své komplexní, taneční i herecké mistrovství.

Publikum sedí na pohybujícím se kolotoči, před nímž se objevují různé momenty a útržky vzpomínek, aby je od nich opět odvezl – jako od nedokončených črt, jejichž nálada prostupuje smysly, ale je těžké ji pojmenovat. Vyprávění nepojí příběh nebo chronologie, ale dojemná zpověď pocitů jednoho života.

Dalších čtrnáct tváří členů baletního souboru se v průběhu večera objevuje v různých kostýmech a rolích, postupně mi však dochází, že i oni všichni jsou Egon Schiele – jeho podoby, obrazy či představy, kusy jeho duše, srdce, vzpomínek. Jan Kodet je opět vynalézavý, dokáže upoutat kreativní choreografií, aniž by sekvence pozbyly plynulosti nebo nudily předvídatelností. Pohybové tvary ilustrují hudební předlohu a v každé pasáži mluví trochu jinou řečí, která vypovídá o období a rozpoložení ústřední postavy. Kodet skvěle využívá netradiční prostory, aniž by je zaplavil nadbytečnými pohyby. A tanečníci jeho záměrům bezesporu rozumí – na první pohled jsou sehraný tým a nepolevují ve svém nasazení. Těla performerů se zdvojují, násobí a proplétají – obrazy milenek i přátel se navždy otiskují zpět do pohledu malíře. Tanec se ocitá v hlavní roli spíše mimoděk, dokonale splývá s ostatními složkami, dokáže vyprávět, ale i mlčet. Nejpůsobivější je v dynamických částech mládí, útěku a zrcadlení, kdy si tanečníci opravdu naplno přitahují diváckou pozornost svými údy. Naopak úvodní duety na obrovských židlích působily trochu křečovitě, což je pochopitelné – zadání sehrát milostný cit na miniaturní kluzké ploše tři metry nad zemí není pro taneční umění úplně nejvstřícnější. Prostorový limit a nutná opatrnost automaticky limituje i emoční projev interpretů – zvláště, když židle samotné v celé inscenaci mnoho jiného účelu neplní.

Šepot stromů

„Chci vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad, naslouchat březovým hájům a chvějícímu se listí,“ psal Schiele v dopise svému příteli. Okouzlující šumavská příroda malíře nabíjela a vracela mu potřebný klid. Jako symbol jeho sepětí s krajinou si tvůrci vybrali suché větve, které dotvářely všechny elementy podmanivé scény. Scénograf Martin Chocholoušek jimi ozdobil jeviště, pouliční lampy, makety domků, vozík i ruce vypravěče. Kusy mrtvých stromů upomínají na pomíjivost života a kreslí v kuželech reflektorů vlastní příběh. Ocitáme se v magické náruči elfů… a když během večera přivál vítr opar mlhy nebo začalo jemně mrholit, nechtělo se v hledišti ani šustit pláštěnkami, jak poutavá byla dojemná hra světel v přírodě. Lepší počasí si nemohl light designér Karel Karlos Šimek ani přát – již tak promyšlené svícení dokázalo počasí pozdvihnout na magické obrazy.

Při vzpomínce na proudy světla se mi ale nutně vybaví v hlavě podmanivá, až filmově zádumčivá (a místy naopak i zvědavě lehká) hudba Petra Kalába, která doprovázela melancholický vítr i hravé kapky deště. A přestože Lukáš Trpišovský v dramaturgickém úvodu mluvil o všudypřítomné smrti a k melancholii neměly obrazy daleko, není inscenace nijak ponurá a spíše romanticky oslavuje nesmrtelnost básníků. Scéna s dveřmi za zrcadlovým rámem se tak pro mě stala nejsilnějším momentem celého večera, neboť přes množství podnětů zároveň tanec nechával prostor pro proud vlastních myšlenek. Skvěle připravil půdu pro závěrečný obraz odcházení. Jeho něžný nádech kazila snad už trochu nadbytečná akce jeřábníka à la „deus ex machina“, která nás až parodicky spolu se zapálenými ohýnky vrátila z rozmachu moderny zpět do připomínky barokního kýče.

Nesmrtelná erotika

Když se řekne Egon Schiele, vybaví si většina z nás (spíše než obrazy krumlovských střech) jeho akty. Apoteóza ženského těla jako obraz touhy, vášně a lásky provází Schieleho dílo i život. Scéna zasvěcená erotice tak patří v představení k těm nejbarevnějším, nejpromyšlenějším, výtvarně perfektním obrazům. Tanec zde ustupuje ve prospěch divadla, divadlo posvěcuje rituální architekturu scény. Herci dodržují přesné rozestupy, melodie nijak nevybočuje z daných kolejí. Výtvarníci kulis, kostýmů, masek, vlásenek a světel se předhánějí ve svých vizích, a zkušení režiséři i choreograf jim nadšeně sekundují v pastvě pro závěrky fotografů…

Namísto vášně nám dohromady servírují jen její dokonalý, nicméně uměle stylizovaný odraz. Možná, že přesně o to tady ale celou dobu šlo? Ocitáme se v několikáté dimenzi surrealistického příběhu, jako v zrcadlovém bludišti s nekonečným počtem odrazů sebe sama. Vypravěč je, zdá se, ve svém vlastním obraze zaklet, jako v zajetí své touhy a představ. Nakonec se vrací hledat klid zpět do nekonečných lesů.

Taneční divadlo na počest Schieleho na otáčivém hledišti Českého Krumlova je rozhodně silný zážitek. Vynikající tvůrčí tým dohromady nabízí tolik podnětů, že si v něm každý najde to své, nenechá vás se nudit nebo vnímat nepřízeň počasí a v duchu pravé vypočítavé show přináší další a další překvapení. Líbivé části ale naštěstí nikdy nesklouznou k podbízivosti, efektní momenty si vždy zachovají svůj vkus a nadsázku. A cestou domů máte najednou pocit, že Egon je váš starý známý, neboť jeho duch dokáže probudit zapomenuté bláznivé mládí nás všech.

Psáno z představení 6. srpna 2023, otáčivé hlediště Český Krumlov.

Egon Schiele – Autoportrét
Libreto: Jan Kodet, SKUTR / Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Choreografie: Jan Kodet
Režie: SKUTR / Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Hudba: Petr Kaláb
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: Karel Šimek
Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek, Vendula Poznarová