Loser(s) nejsou žádní lůzři!

25. 8. 2014 recenze

Autor Petra Dotlačilová

Známé akrobatické duo DaeMen se po svém prvním velkém kabaretně-divadelním experimentu Lidoskop rozhodlo posunout laťku o něco výše – zprodukovat novocirkusovou inscenaci. Ke spolupráci tentokrát Petr Horníček a Zdeněk Moravec (druhý jmenovaný tentokrát v roli produkčního) přizvali choreografa současného tance Jarka Cemerka, komika-beatboxera Ondřeje Havlíka alias En.dru, akrobaty i tanečníky. Přestože tvůrci i interpreti přicházejí z různých disciplín a většina z nich dosud s žánrem nového cirkusu nepracovala, jejich mix stand-up komedie, beatboxu a živé hudby, prvotřídní akrobacie a současného tance funguje dokonale. Inscenace Loser(s), uvedená na festivalu Letní Letná 18. srpna 2014, dosvědčila, že nezáleží tolik na zkušenostech, pokud je ve hře talent a tvrdá práce. Složení interpretů v projektu je různorodé: převažují zde akrobaté-gymnasté, někteří z nich dokonce šampioni mezinárodních soutěží, v každém případě sportovci, kteří jsou divadelnímu prostředí poněkud vzdáleni. Na druhé straně choreograf současného tance Jarek Cemerek, tanečnice Jana Vrána a beatboxer En.dru, známý například svými výstupy v pořadu Na Stojáka, jsou v divadelním světě velmi zběhlí. Inspirací k inscenaci byla báseň Anny-Marie Mlezivové Osudový stín, která v několika řádcích vypráví příběh vztahu, kde jeden miloval víc než ten druhý. Příběh inscenace se točí okolo jedné silné ženy, která chce sama ovládat svůj život. Je obletována muži, k tělu – či spíše k srdci – si ovšem pustí málokoho. Vážné téma je ovšem podáno v zábavném obalu, jako příběh filmu, který pouští letuška pasažérům na palubě letadla.

Při vstupu do šapitó tedy dostanou diváci palubní vstupenku a celé představení je zahájeno vtipným skečem Ondřeje Havlíka v kostýmu letušky. Pomocí rozličných zvuků, které tvoří pouze vlastními ústy, a se šarmem sobě vlastním dokáže udělat z rutinní demonstrace bezpečnostních pravidel show, při které diváci téměř brečí smíchy. Po tomto „odpalu“ scéna potemní a před diváky se začne odvíjet příběh „filmu“. Pět akrobatů je přímo zosobněním drsných chlapů: v kostkovaných košilích se jim rýsují svaly, z jejich tance, v některých výstupech okořeněného salty, přemety a tzv. body drummingem (chor. Carli Jefferson) čiší síla a testosteron. Krásná a tajemná Jana Vrána v roli osudové ženy tančí téměř po celou dobu představení na bílém koberci, který představuje její osobní citový prostor, do nějž jen tak někoho nepustí. Její pohyby jsou smyslně plynulé a každý její krok následuje vlající rudá vlečka. Akrobatka Jana Telcová má být jakýmsi jejím alter ego, fyzičnem, částí její osobnosti, která se nebojí riskovat a připustit si ostatní více k tělu. V akrobatických výstupech ji muži vyhazují vysoko nad zem, až se tají dech. Mistrovským prvkem jsou salta dívky při odrazu z rukou „nosiče“ a její dopad na totéž místo. Její chůze po rukou mužů vypovídala o vztahu, jaký k nim měla: míjí je jednoho za druhým jako kočičí hlavy na chodníku, aniž by se obtěžovala na ně pohlédnout.
Poněkud zvláštní dramaturgickou volbou bylo přerušení příběhu ve chvíli, kdy spolu muži fyzicky zápasí o jednu ženu, a přenesení děje na mistrovství světa gymnastiky do Indie, jehož moderátorem byl opět En.dru. Břitký skok byl ovšem vyvážen dalším působivým gymnastickým číslem, tentokrát na tzv. stálkách (dřevěné tyče pro cvičení stoje na rukou) za doprovodu vtipného pseudoindického soundtracku.

Nejdojemnější částí byl duet Jany Vrány a Matyáše Ramby: jemu jedinému tanečnice povolila vstup na své území a jejich milostný tanec, citlivý a bez zbytečně explicitních gest, snad trochu připomínající tango, v sobě obsahoval upřímnost lásky zbavené přetvářky a póz. Romance ovšem netrvala dlouho, jelikož hrdinka se nedokázala vzdát své nezávislosti, kterou by on mohl ohrozit. Beatboxer En.dru měl nejen funkci průvodce a novodobého klauna, dokázal také sám obstarat hudební doprovod celé inscenaci: beatbox, zpěv, hru na kytaru a harmoniku, to vše zvládal tento nadaný mladý muž téměř simultánně. Hudbou a zvuky mohl zcela změnit atmosféru, navodit dojem větrné bouře či indického Bollywoodu. Výhoda živé interakce hudby s performery je evidentní a v tomto případě fungovala zcela bezchybně. I v malých detailech byla gesta v dokonalé souhře se zvukem.

Až na tři samostatná čistě akrobatická čísla (která v divácích vzbuzovala přímo euforické reakce) byl v této inscenaci tanec s akrobacií velmi propojen: především u akrobatů je nutno zdůraznit bravurně zvládnuté vazby současného tance, uvolněnost pohybu i výrazu, který bychom u sportovců s téměř nulovou zkušeností s tancem nečekali. Cemerkova choreografie je velmi maskulinní a dynamická, což jeho interpretům skutečně sedí. Inscenace Loser(s) je o prohrách citových, samotní performeři ale vyhrávají na plné čáře. Na novém cirkuse obvykle obdivujeme fantastické akrobatické výkony, humor a jakýsi „vyšší“, umělecký rozměr, který by mělo představení obsahovat. Má být uměleckým zážitkem i zábavnou podívanou. To vše Loser(s) mají, a proto stojí za vidění! Psáno z reprízy 19. srpna 2014 v rámci festivalu Letní Letná. Loser(s)
Námět a režie: Jarek Cemerek
Choreografie: Jarek Cemerek
Body drumming: Carli Jefferson
Light design: Michal Bláha
Hudba: Ondřej Havlík – En.dru
Účinkující: Jana Telcová, Jana Vrána, Petr Horníček, Jindřich Panský, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítek Ramba, Ondřej Havlík – En.dru
Premiéra: 18. 8. 2014