Liberecká Sylf ukázala velký cit pro divadelnost

Sylf. Foto: Daniel Dančevský.

Autor Barbora Truksová

Ačkoli tvůrčí tým přesadil La Sylphide do víceméně současného městského prostředí, z hlediska děje sledoval původní libreto Adolpha Nourrita z roku 1832, kdy se odehrála premiéra v pařížské Opeře. Drobné zásahy pak pomohly většímu uplatnění tanečníků a přiblížení děje současnému divákovi. Sylf ve výsledku přinesla mnohem více, než jsem očekávala. Není pohádkou, ale psychologickou sondou s přesahem do společenské kritiky. Na prvotinu skvělá práce! 

Již od první scény, působivé stínohry lidských těl, je jasné, že se Nuria Cazorla García vydává cestou režisérského divadla. Pokud mnohdy (například u plzeňské Geiko, která měla premiéru o týden dříve) kritizuji absenci dramaturga a spojení práce choreografa a režie, zde sázka na tento postup vyšla. García prokázala nebývalý cit pro divadelnost, pro práci se scénou i pro baletní režii. Zatímco u choreografie je vidět, že tanečnice teprve hledá svůj styl, v případě režie a úpravy libreta dle A. Nourrita je třeba smeknout pomyslný klobouk, jak dobře a originálně se autorce podařilo udržet inscenaci pohromadě, zaktuálnit děj a vytvořit řadu přesahů umožňujících více interpretací.

Prostor libereckého Malého divadla, které nedávno prošlo zdařilou rekonstrukcí, připomíná rozložením sál s vyvýšeným pódiem v pozadí. Elevace sedadel je posunutá poměrně dozadu, což umožnilo vytvořit dva prostory: jeviště je ulicí, předscéna bytem Jamese a Effie. Přestože liberecký soubor patří k nejmenším v republice, dokázal prostor s minimem kulis zaplnit tancem a pohybem. Tancem velice rychlým, na hudbu současného experimentálního skladatele Antonia Blanco Tejera, který vychází z původního doprovodu Hermana Severina Løvenskiolda. Dle ohlasů po představení bylo nové aranžmá pro některé diváky příliš náročné až problematické, z mého pohledu díky hudbě postupně kulminovaly napětí a tísnivost, podpořil se pocit marného boje Jamese s přeludem. S hudební náročností se tanečníci i choreografka vypořádali se ctí. Pohybové vazby sice postrádaly větší invenci a v mnohých pasážích, zejména výrazových, jsem viděla silnou inspiraci tvůrčího týmu v inscenacích, na nichž v minulosti participoval. To je ale věc, která možná potrápí kritika, jenž dílo srovnává s jinými, aniž by se umenšil divácký zážitek. 

Režijní pojetí Sylf umožňuje velké množství interpretací a záleží na vás, jakou si zvolíte. Kdo je vlastně v Sylf ústřední postavou? Může to být James, ambiciózní mladík, který ostře hlídá své podřízení v práci, je přehlíživý k milující Effie a bezcitný k těm, kteří dle něho nedosahují jeho úrovně. Anebo je to Sylf? Víla, která vystupuje ze zdí a zase s nimi splývá, se znepokojivým až maniakálním výrazem (notně podpořeným působivým nalíčením) sleduje a láká Jamese mimo bezpečí jeho domova a spolu se svými družkami ho přivádí v jiný, možná neexistující svět. A existuje vůbec Sylf? Je ústřední postavou Effie, milující, přátelská a soucitná dívka, která v původním libretu hrála vlastně vedlejší roli? Právě její linii se rozhodla García hlouběji rozpracovat. Effiin vztah s Jamesem je dlouhodobý, žijí spolu, avšak James sleduje více vlastní úspěch, než aby dokázal pochopit sílu jejich vztahu. Oproti tomu vztah Effie s Gurnem je od prvních okamžiků radostný – Gurn zde není deprimovaný mladík, stojí své kamarádce nablízku nejen ve chvílích radostných a přerod přátelství v lásku se zdá logickým vyústěním dané situace.

Tanečníci byli pro své role typově velmi vhodně vybráni. Richard Svoboda jako proradný James vzbuzoval po celý děj jen pramálo sympatií, jeho závěrečné zešílení působilo jako trest shora, nikoli jen uvědomění špatných činů, které spáchal. Podobně Anya Beth Clarke v roli Sylf působila jako přízrak, v minimalistické košilce a jako jediná ve vyztužených špičkách byla archetypální stvoření, animální a hnané sexuálním pudem. Oproti tomu Effie a Gurn v podání Mariany Torres a Mátého Brünna byli lidští a solidární, jejich tanec byl v kontrastu s Jamesem a Sylf založen na citu, nikoli vášni.

Jednou z největších hvězd premiérového večera se pak stal Yuta Homma jako Věštec. Právě v jeho postavě se nejvíc zúročil jižanský temperament, který García inscenaci vtiskla. S kloboukem vraženým hluboko do čela se stal jazýčkem na vahách, rozkryl pokrytectví a sobectví Jamese a byl tím, kdo ho přivedl až k šílenství. Yuta Homma ukázal plasticitu pohybu i velké charisma a s každým výstupem si dokázal podmanit diváctvo. 

Malé divadlo F. X. Šaldy již bylo svědkem velkého množství inscenací tanečního divadla, které přinesly přesah a potvrdily specifickou a mnohdy i odvážnou libereckou originální dramaturgii respektující místní publikum. Věřím, že Sylf má potenciál se k těmto produkcím zařadit. Soubor libereckého baletu se ukázal ve velice dobré formě, Nuria Cazorla García prokázala velký potenciál a cit pro divadelnost. Těším se, jakým způsobem se bude její další tvorba ubírat. 

Psáno z premiéry 31. května 2024 v Malém divadle v Liberci.

Sylf
Režie, choreografie: Nuria Cazorla García
Úprava libreta Adolpha Nourrita: Nuria Cazorla García
Hudba: Antonio Blanco Tejero, Herman Severin Løvenskiold
Hudební produkce: Juan Pedro Navarro
Hudbu nahrál: španělský orchestr Ensemble Luzentum
Scénografie a kostýmy: Nuria Cazorla García
Asistent choreografa: Michaela Wenzelová, Alexey Yurakov