L’heure Bleue, Piano – Bratři Bubeníčkové vyprodali v Plzni Nové divadlo

Piano. Foto: Bettina Stöß.

L’heure Bleue je titul choreografie Jiřího Bubeníčka, který byl vytvořen pro North Carolina Dance Theatre. K názvu taneční a humorné hříčky se vyjadřuje choreograf takto: „Ve francouzštině výraz l’heure bleue je hodina mezi nocí a dnem, kdy noc téměř skončila a den ještě nezačal…“ Je to pěkná myšlenka a může se do ní skrýt ledacos. S francouzským milieu ale nijak zvlášť konkrétně nový balet nesouvisí. Jiří vytvořil suitu ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, které v programu nejsou konkrétně uvedeny.

Začíná se laděním orchestru a na scéně jsou vidět rámy obrazů, v jednom stojí muž v kostýmu, kabátci dobového náznaku. Stojí nehnutě a po chvíli mění pozice. V dalších rámech jsou symboly červené růže a kordu. Pro úvod je jasné, že se zřejmě bude hrát a bojovat o lásku. Přicházejí další dva tanečníci a střídavě tančí, nabíjí prostor mužnou dynamikou, rychlostí kroků a variací. Vyčkávají a pak zmizí. Z dalšího centrálního většího rámu v pozadí vystupuje skupina tří žen, z nichž jedna má na sobě jakési růžové nedbalky nebo kratší, snad dobově nabranou sukni. Další dvě jsou také v růžovém, ale mají kabátce z brokátové látky, siluety mužské postavy. Představují se v různých pozicích a tanečních variacích dobového nádechu. Rozvíjejí se krátké příběhy a vztahy.

V jedné části žena očekává, že jí muž stojící v rohu podá růži. Bude se jí dvořit?

Z jiného rámu vystoupí postava polonahého muže, možná se to i dívce jen zdá, ale po chvíli si muž stoupne k muži nabízejícímu růži. Možná jde jen o touhu, o pokus k dvoření a nesplněná očekávání? Věčné téma lásky a touhy je lehce nadsazené a humorné. Nic není úplně doopravdy, ani s kordy. Zbraně jsou spíše jen okrasou, pouhou náznakovou rekvizitou. Jeden padne, druhý vítězí a žena bude dobyta, jak se zdá. Je vlastně moc pěkné, že se choreograf nepouští do reálií, nepoužívá dobových tanečních kroků, až v náznaku v závěrečném menuetu (hudba Luigi Boccherini), kdy tančí všechny páry najednou.

Bubeníčkův taneční slovník je nádherně vytancovaný. Je to logické, zvláště když je choreografie postavena pro Jiřího i Ottu. Jiří stále myslí v intencích sólového tanečníka. Jeho tvůrčí mysl je neustále na scéně, i kdyby třeba už naplno nemohl, zůstane vždy duší na jevišti, je k němu přirostlý od dětských zážitků a prvních krůčků. Na jevišti se musí tančit – a to oba bratři naplňují vždy stoprocentně.

Bohužel se na jedné zkoušce přihodilo, že se Otto Bubeníček nečekaně zranil. Nemohl tedy zatančit svůj part a jeden z tanečníků skupiny Les Ballets Bubeníček musel rychle zaskočit. Kdyby to před představením neohlásil, nikdo by to nepoznal. Jen tam prostě chyběl natěšeným divákům a jeho fanklubu, který to prožíval docela tristně. Nářek žen a reakce v hledišti byly chvíli opravdu zoufalé. A to je terno. Diváci Bubeníčky prostě všude na světě milují. Mají neskutečné charisma. Je to, jako kdyby před lety k nám přijeli Redford s Newmannem…, jsou to čeští a zároveň světoví „oskaroví“ umělci.

Škoda, moc velká škoda, že si to vedení Národního divadla v Praze včas neuvědomilo při hledání nového šéfa baletu. Mohli mít v uměleckém vedení a v čele souboru ve světě bezmezně obdivovaného a uznávaného umělce, zvláště pak pro repertoár kamenných divadel. Rozhodně divadlo mohlo získat jiný zvuk, ocitnout se na vyšší platformě, než je teď. Ale to je na jinou úvahu a jiné téma.   

Dobrý filmový scénář Piana podržel celovečerní balet

V druhé části večera v Plzni uvedli bratři Bubeníčkové další, nedávno premiérovaný celovečerní balet Piano v interpretaci baletního souboru z Dortmundu (Ballett Dortmund – premiéra v únoru 2015).

Vyšli z námětu a scénáře filmové verze Piana novozélandské režisérky Jane Campionové. Oscary ověnčený snímek je z roku 1993 a patří dnes k filmové klasice. Byli jím evidentně tak nadšeni, že se sami rozjeli na Nový Zéland prostudovat prostředí, v kterém se děj odehrával. Samozřejmě je oslovily i tradice obyvatel původních maorských kmenů, což je jistě pro taneční, neobvyklý materiál potřebné a oživující.

Děj baletu plně sleduje smutný příběh mladé ženy, bohužel němé, která se vylodí na Novém Zélandu se svou nemanželskou dcerkou. V drsných podmínkách místního klimatu i mezi ne zrovna vstřícnými osadníky a původními obyvateli to nemá uzavřená a tichá žena vůbec jednoduché. Celá atmosféra je velmi podobná románovým vyprávěním Emily Brontëové.

Mladá žena se provdá za dosti tvrdého obchodníka a není s ním šťastná. Její jedinou útěchou je klavír, piano. Pro hru na piano je schopná všeho. Podléhá nabídkám jiného mladého vesničana, do kterého se zamiluje. Řešení klasického trojúhelníku je ve finále skutečně drsné a tragické. Manžel ji přistihne a ze zlosti a žárlivosti jí usekne ruce. Poté nechá ženu i jejího milého napospas oceánu…

Příběh, kde je co vyprávět, rozdělil choreograf Jiří Bubeníček do jasně koncipovaných vymezených dějových dílů. V předehře se na diváky valí vlny příboje, dlouhou sekvenci úvodu posléze naplní tanec domorodých Maorů. Z celého baletu jsou výrazově nejvýstižnější tanečně skvěle postavené duety hlavní představitelky (Jacqueline Bâbyová) a jejího muže (Dmitrij Semjonov) a několik gradujících duetů s milencem (Arsen Mehrabyan) – od svádění až po vášnivou lásku.

Trochu uvolnění do dramatického děje přinášejí postavy reverenda a příbuzných žen. Tyto ženy působí v choreografii jako zlé sestry z Popelky, ve variacích na špičkách a kousavém klábosení a komentování aktuálních událostí. Také oslava provázená zvyky osadníků i tanci Maorů je trochu odlehčující a tanečně zajímavá. Nicméně stavba celovečerního baletu podléhá zažitým pravidlům, děj je znázorňován až zbytečně pantomimickými gesty plnými baletního klišé a zastaralého výrazu. A to bylo zarážející. Vždyť má Jiří Bubeníček velkou zkušenost s přirozeným hereckým výrazem, že si to tedy více neohlídal…

Stejně tak scéna Otty Bubeníčka s panely, na které se promítá, připomíná až moc filmovou verzi i rozhýbanou Laternu magiku. Promítání živé přírody, láska pod pohybujícím se kapradím, v dálce vodopád, vysoké vlny, divoké moře a oceán zalitý krví. Na oko sice hezké, ale pro scénu nikterak inovativní. Zvlášť pro vyznění čistého tanečního pohybu a siluet postav v lehce stylizovaných dobových kostýmech není projekce vůbec nutná, spíše rušivá. V duchu Neumeierově, z něhož Bubeníčkové vzrostli, by se balet mohl zbavit zbytečných scénických atributů.

Výborně byla rozvrstvena hudba. Jednotlivá vytěžení původní filmové hudby Michaela Nymana, dále výběr z Charlese Ivese, Dmitrije Šostakoviče, Igora Stravinského, Alfreda Schnittkeho i Clauda Debussyho, Antona Arenského, Johannese Brahmse a tradičních motivů maorské hudby výstižně doprovázejí a přímo sedí tanečnímu vyjádření i dramatickým situacím.

Je patrné, že celá inscenace vznikala pracně, poctivě a rozhodně svědčí o režijním talentu a citu pro temporytmus a vyváženost inscenačních postupů. Jiří Bubeníček není jen choreograficky přemýšlející tanečník, ale i dobrý inscenátor.  

Psáno z představení 18., 19. a 20. července 2015, Nové divadlo DJKT Plzeň – Nová scéna.  

Plzeň – Evropské město kultury 2015 Les Ballets Bubeníček
Nové divadlo DJKT Plzeň – Nová scéna 18., 19. a 20. července 2015