Lady Macbeth - 1865 – Temnota zachycená v tanci i znakovém jazyce

Lady Macbeth – 1865 (Gaëtan Pires, Jarmila Hruškociová). Foto: Irena Štěrbová.

Autor Barbora Truksová

Příběh Lady Macbeth je pro Libora Vaculíka jako stvořený. Téma osudu rozporuplných hrdinů a hrdinek stojících proti dobové společnosti i chodu dějin je jedním z častých leitmotivů jeho tvorby. Vezmeme-li navíc v potaz, že autorem hudby k opeře Lady Macbeth mcenského újezdu, která je patrně nejznámějším zpracováním předlohy, je Vaculíkův oblíbený skladatel Dmitrij Šostakovič, pak se zdá být překvapivé spíše to, že se choreograf a režisér rozhodl toto téma zpracovat teprve nyní. 

Z výše uvedené opery však nezazní v inscenaci ani tón. Ještě častěji než symfonické a komorní kompozice ruského avantgardního skladatele v baletu, zaznívá hudba estonského minimalisty Arvo Pärta. Hudební režie se ujal Petr Malásek a odvedl dobrou práci, přechody mezi jednotlivými motivy jsou přirozené a plynulé. Hudba celou dobu udržuje diváka v napětí, a přestože se může zdát, že nepřináší gradaci, s ohledem na velké drama to lze považovat za vhodně zvolený prostředek. Je pouze škoda, že zvuk na Nové scéně není optimální a reprodukovaná hudba zněla zejména na začátku až rušivě a nečistě. 

Tvůrci libreta, vedle Libora Vaculíka ještě Zdeněk Prokeš, vycházeli z předlohy ruského dramatika a spisovatele Nikolaje Semjonoviče Leskova. Jeho Lady Macbeth je komplexnější než Shakespearova bestiální a po moci toužící královna, více sledujeme její utrpení pramenící z postojů společnosti. Přesto tvůrci postavu nijak neomlouvají, ostatně najít sympatie ke kterékoli z figur (snad s výjimkou služebné Lucy) je téměř nemožné. Odklon od předlohy není nijak významný, snad jen symbolickým přenesením děje z venkova ruského na anglický.

Pokud mám tendenci něco plzeňským inscenacím (soubory napříč) často vyčítat, pak je to nadužívání modrého a rudého světla, které nekoreluje s celkovou scénografií. Tento problém se, byť ve výrazně menší míře, objevuje i zde. Výprava je přitom velice povedená, scéna i projekce Petra Hlouška se nebijí s dobovými kostýmy Romana Šolce, jsou výpravné i poměrně realistické, ale nepřekračují míru doslovnosti. Avšak jak působivá byla úvodní scéna s prolínajícími stíny nového dne, o to pochybnější byla zvláštní modrá projekce při milostných scénách Katherine a Bastiena, která v rámci celé inscenace působila značně rušivě. S ohledem na poměrně velké reakce během premiérového večera si dovolím zmínit ještě jeden prvek, a sice ostrá světla několikrát namířená do hlediště. Podobné efekty jsou vždy problematické a z diváckého hlediska nepříjemné (ostatně také proto je na tabulích upozornění na využití stroboskopických efektů). Osobně se ale domnívám, že zde bylo jejich využití adekvátní, a naopak pomohlo zesílit emoční efekt činu, který symbolizovaly.

Libor Vaculík je, dost možná i díky své zkušenosti s muzikálovou tvorbou, přeborníkem na jasné vyznění dějových baletů. Nelze čekat množství nejasných symbolů, vše je vždy doslovné a několikrát opakované. Jeho nezaměnitelný choreografický rukopis je patrný i tady, v Lady Macbeth - 1865 však zvolil jiné vyjadřovací prostředky. Často nadužívané pantomimické prvky zde nahradil znakový jazyk, na kterém soubor spolupracoval s tlumočnicí Kristýnou Voříškovou. Jednalo se nejen o marketingový tah, ale i osvěžující prvek, často umně zapojený do tanečních sekvencí. 

Úspěch či neúspěch interpretačně náročných baletů vždy stojí především na tanečnících. Zde je nutno vyzdvihnout Vaculíkovu schopnost vybírat si herecky vyzrálé umělkyně. Tak jako si veškerá slova chvály zasloužila Jarmila Hruškociová za jinou Kateřinu, tu komediálně zkrocenou, tak je nutné s chválou pokračovat i nyní, kdy se sólistka na jeviště vrátila po mateřské. Jakkoli už dříve patřila hvězda plzeňského baletu k tanečnicím více než výrazným, v poslední době se jí čím dál více daří role naplňovat vrstevnatostí. Charakter Katherine by přitom mohl snadno svádět k plochosti, protože prostor, kdy hlavní hrdinka trpí jednáním společnosti je příliš krátký, a tak velice rychle přejímá vzorce chování těch, jimiž opovrhuje a navíc je násobí zničující sexualitou.

Určité dobro by se v Katherine dalo najít v její lásce k čeledínu Bastienovi, ale i zde se ukazuje její zvrácenost, když milostnému okouzlení propadla poté, co se Bastien s dalšími pokoušel o znásilnění služebné (v programu popsané poměrně něžně jako pouhé „ponižování“). Tento floutek v podání typově přesného Gaëtana Pirese neměl příležitost ukázat větší hloubku charakteru, přesto však diváci mohli obdivovat Piresův taneční talent. Protikladem mu byl Katherin manžel Alex v podání Richarda Ševčíka, který v roli, v níž nebyl prostor pro skoky či rotace, kterými je Ševčík proslulý, působil poněkud nevýrazným dojmem, což však s ohledem na charakter postavy bylo spíše kladem. Ženskou antagonistkou ke Katherine je pak výše zmiňovaná služebná Lucy v podání talentované Kristiny Kodedové, která jako jediná dodává postavě lidskost a v závěru je hlavní hybatelkou děje, když jako jediná dokáže obrátit dav proti vražedkyni. Vedle Jarmily Hruškociové však byl největší hvězdou premiéry Jiří Žalud v roli násilného tchána Charlese, jenž předvedl neskutečný herecký i taneční výkon. Při pohledu na jeho vitalitu se zdá být neuvěřitelné, že je této osobnosti plzeňského baletu již 85 let – choreografie nepůsobila jako usnadnění zohledňující věk, zároveň nepůsobila jako kalkul.

Je patrné, že spolupráce Libora Vaculíka s plzeňským souborem je úspěšná také proto, že zde nachází pro své hrdiny skvělé představitele. Pokud vám však není příjemná přílišná doslovnost, banalizace násilností či sexualizace postav, pak je třeba počítat s tím, že se jich se autoři v Lady Macbeth  - 1865 nevyvarovali.

Psáno z premiéry 19. března 2022, Nová scéna DJKT.

Lady Macbeth - 1865
Libreto: Zdeněk Prokeš, Libor Vaculík
Choreografie, režie a výběr hudby: Libor Vaculík
Hudba: Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, Arvo Pärt, Petr Malásek
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna a projekce: Petr Hloušek
Kostýmy: Roman Šolc
Odb. poradce pro znakový jazyk: Kristýna Voříšková
Světelný design: Jakub Sloup, Libor Vaculík
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová, Jiří Pokorný
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 19. 3. 2022