La Source – Polozapomenutý francouzský romantismus v podání pařížské Opery

La Source. Foto: Anne Deniau.

Autor Zuzana Rafajová

La Source, v překladu Pramen, byl poprvé uveden v Paříži roku 1866 (12. listopadu) v choreografii Arthura Saint-Léona podle libreta Charlese Nuittera (mj. rovněž autora libreta Coppélie téhož choreografa) a na hudební partituře se podíleli Léo Delibes (2. a 3. obraz) a Ludwig Minkus (1. a 4. obraz). O dvanáct let později se balet hrál ve Vídni (pod názvem Naïla, vodní žínka), na počátku 20. století se dostal i na jeviště v Petrohradě (v choreografii Itala Achille Coppiniho), ve dvacátých letech svou inscenaci vytvořila rovněž třeba Agrippina Vaganovová.

Dílo francouzského baletního romantismu se však nedočkalo nikterak mimořádné pozornosti, a to ani v době svého vzniku. Nicméně v roce 2011 po jeho odkazu sáhnul choreograf a bývalá hvězda pařížské Opery Jean-Guillaume Bart, jenž původní tříaktový balet o čtyřech obrazech mírně přetvořil a přinesl jej do 21. století.

Děj se odehrává v oblasti dnešního Čerkeska, jihozápadním cípu Ruska v těsné blízkosti Gruzie, kam historicky zasahovala Perská říše, do jejíhož období je balet nejpravděpodobněji zasazen. Mladá dívka Nouredda je svým bratrem Mozdockem vedena k zásnubám se zámožným Chánem, když se celá její družina zastaví u opuštěného pramene, aby se osvěžila. Nouredda zatouží po ve výšce rostoucí květině, ke které se ovšem není nikdo schopen vyšplhat. Podaří se to až kolemjdoucímu lovci Djémilovi, jenž chce za odměnu spatřit dívčinu tvář, avšak poté, co jí strhne z obličeje proti její vůli závoj, se dívka rozčílí, na mladíka se, připraven bránit sestřinu čest, vrhne Mozdock a nechá jej následně zbitého ležet uprostřed mýtiny. Djémila zachrání víla Naïla spolu s vodním duchem Zaëlem a přislíbí mu pomoc v jeho snaze získat Noureddinu ruku.

Čerkeská družina zatím dorazila do chánova paláce, kde má dojít k zásnubám. Na oslavu se vetře rovněž Djémil se Zaëlem a další suitou vodních duchů převlečených za muzikanty a komedianty. Nabídnou snoubencům dary dle jejich přání a Nouredda zatouží po drahými kameny vykládaném květu. Když jej Djémil upustí na zem, rozzurčí se uprostřed nádvoří pramen, z něhož vystoupí Naïla a svým tancem chána okouzlí natolik, že odmítne jakékoli budoucí závazky k Noureddě a ponížená, zhrzená dívka s bratrem a všemi ostatními odjíždí.

Djémilova cesta k milované Noureddě je tedy, zdá se, otevřena, nicméně dívka jej nadále odmítá, jakkoli mladík vyhrožuje, že pokud neopětuje jeho city, zabije se. Ke smrti skutečně nemá daleko, když jej se sestrou objeví Mozdock a rozezlen zmařením výhodného sňatku s chánem se chce pořádně pomstít. Je to opět Naïla a její zefýrové, kteří přispěchají na pomoc a přenesou Djémila s Noureddou ke svému prameni. Víla mladíkovi ukazuje, že Noureddino srdce je chladné, že jej nikdy nebude milovat, Djémil ji proto v poslední naději žádá, aby využila kouzla květin rostoucích nad pramenem. Naïla mu vysvětluje, že pokud poslední z květin použije pro splnění jeho přání, sama zemře, je snad ochoten žít své štěstí za takovou cenu? Djémil je zdrcen, a když vodní víla vidí, jak trpí, rozhodne se ve jménu jeho lásky k Noureddě, ale i té své k němu, obětovat vlastní existenci. Zatímco tedy Nouredda s Djémilem odcházejí vstříc budoucnosti, Naïla v náručí Zaëla umírá.

Příběh je mírně komplikovaný a nedá se říct, že zcela morální – i na romantické standardy. Snad i proto si k sobě Bart přivolal Clémenta Hervieu-Légera, s nímž libreto přepsali, nedá se ovšem konstatovat, že by došlo k jeho vylepšení, či vytvoření srozumitelnějších situací. Právě naopak, v novém baletu mnohé situace vyznívají naprázdno, potenciálně zajímavé charakterní momenty mizí, motivace postav (zejména již tak poněkud nanicovaté Noureddy) se ztrácí v nenávratnu a divák se příliš často ptá „proč?“, aniž by se mu dostalo pořádné odpovědi.

Po výpravné a skrze ni atmosférické stránce je ale La Source přepychovým dílem, v čele s bohatě vyšívanými a draze zdobenými kostýmy z dílny módního návrháře Christiana Lacroixe (ten pro Operu vytvořil mj. i kostýmy k Balanchinovým baletům Drahokamy, Palais de Cristal nebo Sen noci svatojánské), které i přes svou opulentnost a vrstvení sukní nepůsobí těžkopádně, nebrání v pohybu, ale naopak dokreslují taneční variace a formace a v případě víl jsou navíc i mimořádně lichotivé a slušivé.

Bartovi se po choreografické stránce daří spíše ve sborových pasážích, kdy zejména výjevy víl ve 2. obrazu v sobě nesou lehkost i dekorativnost francouzského stylu budovaného už od La Sylphide (ačkoli i zde by šlo na celkovém výtvarném vyznění skrze port de bras a épaulement docílit ještě vytříbenějšího dojmu, leč Bart není Lacotte), tanec chánova harému zase v nádechu připomíná Odalisky z Petipovy La Bayadère. Zato sólové variace splývají, nedaří se jim být příliš významotvornými a téměř každá, ať už dámská, či pánská, končí pravidelně vykroužením manège v prostoru, což svědčí o určité choreografické bezradnosti nebo minimálně klišé.

Nad vodou inscenaci kromě scénografie drží rovněž tanečníci, jakkoli v případě představitelky Noureddy (Isabelle Ciaravola) se stále nemohu rozhodnout, zda jsou v případě nepochopitelných výkyvů jejích emočních poloh na vině zmatené režijní požadavky nebo její vlastní interpretace. Karl Paquette jako Djémil plní roli ústředního podivného romantického hrdiny, nicméně ani jeho jindy nepopiratelné herecké kvality nemohou napravit nevyvážený poslední obraz, v němž mu tentokrát dramaturgové vzali i onen zlomový moment vnitřního konfliktu vědomí vlastního štěstí sobecky vykoupeného smrtí věrné pomocnice a ochranitelky. Poté i Naïlina oběť vychází téměř naprázdno a nezračí v sobě vše od hořkosti, zlomeného srdce, odhodlání i konečného smíření, jak by bývala mohla a jak by si Ludmila Pagliero, po celou dobu představení technicky i výrazově bezchybná, zasloužila. Závěrečný výjev je navíc roztříštěn, takže víla nakonec umírá téměř bez povšimnutí na levé straně jeviště. Patrně nejlépe zpracovanou postavou jak po stránce taneční, tak interpretační byl nakonec Zaël v podání Mathiase Heymanna, který v sobě perfektně skloubil potměšilost a rozpustilost Pucka se vzdušností Ariela ze Shakespearových her, doplňuje je francouzsky čistou prací chodidel a lehounkými, měkce zakončovanými skoky.

La Source je bez pochyby minimálně na první pohled velkolepou podívanou s výbornou atmosférou. O to větší škoda, že to nejdůležitější, tedy tanec a zejména vyprávění příběhu, trochu nemotorně kulhá za výtvarným zpracováním a tanečně melodickým hudebním doprovodem.

Psáno z přenosu 14. května 2020.

La Source
Choreografie: Jean-Guillaume Bart
Původní libreto: Arthur Saint-Léon, Charles Nuitter
Dramaturgie a úprava: Jean-Guillaume Bart, Clément Hervieu-Léger
Hudba: Léo Delibes, Ludwig Minkus
Kostýmy: Christian Lacroix
Scéna: Eric Ruf
Premiéra: 22. 10. 2011