K – Obrázkové leporelo absurdních snů

K. Foto: Lukáš Bíba & Kristina Záveská

Autor Hana Strejčková

Inscenace amerického režiséra a cirkusového umělce Daniela Gulka, jenž je s českou novocirkusovou scénou spjat od 90. let minulého století díky setkání s Ctiborem Turbou a Jiřím Turkem a dále hostování svých souborů Pocheros nebo Cahin-Caha, je první spoluprací s Cirkem La Putyka. I navzdory délce, kolísavému tempu a na první pohled několika nedotaženým okázalostem se díky hudební linii (Jan Balcar, Jakub Ruschka) prostorem vinula atmosféra čehosi nadreálného a neuchopitelného, ne však ve smyslu původního existenciálního rozměru předloh. Tu podtrhl scénicky aktivní pianista, jenž byl původcem mnoha výborných gagů, které korunoval vzlet pianina i s interpretem do vzduchu. Náznaky literárního zdroje se divadelními a cirkusovými prostředky rozvíjely v různé estetice, odlišné míře hereckého výrazu a artistické kvalitě. Například dvě masky, svým provedením zveličující hlavy oproti tělům svých nositelů, byly průvodci či maskoty tohoto světa a vyplňovaly svou působností meziprostory a přestavby. Jejich funkčnost jako by však nebyla dostatečně doceněna, neboť jejich konání (nezřídka popocházení) evokovalo více odsouzení setrvat v disproporční podobě a tu rozvíjet v záškodnické (např. stahování artistky ze strapsu za nohu), nebo komické poloze (třeba komunikace ukazováním piktogramů umístěných na kartičkách), než aby dostaly prostor se ve své bizarnosti projevit více rafinovaně. Jakoby v pozadí, také mimo hlavní proud, se odehrálo i šplhání po divadelní šále a stejně tak příjemně vtahující detail v podobě samostatně se pohybujícího papíru á la píďalka po vrchním víku piana rychle zastínily jiné, navazující akce. Jako mžik působila i perská tyč (Ethan Law, Hannah Lennox), náročný prvek, kdy na tyči umístěné na ramenou báze v kolmici k zemi balancuje artistka. Svědčila by jí větší exponace na úkor některých méně artisticky či kreativně vyspělých čísel. 


Načasování wow efektu či vygradování k pointě i u jinak brilantních performerů jako by se stávalo vzácným kořením, a přitom právě odměřené „dávkování“ času a pohybových prvků by pomáhalo překlenout, žel, viditelné řemeslné propasti. Variabilně navržená scéna (Pavla Kamanová) dovolovala hrát ve vícero plánech či funkčně využívat jen části jeviště, spolu se svícením (Karel Šimek) se tak dařilo zdůrazňovat plasticitu prostoru, podtrhovat komorní charakter scény nebo navozovat iluzi levitace či hluboké perspektivy. Mobilita závěsného systému usnadňovala nástupy a přechody. I přes tyto technologicky důmyslné zkratky se ještě mnohé tranzitní švy nezacelily a ty propracovanější, jako například poetická scéna se závěsným kruhem od svého prvního kroku po závěrečný výdech, na tuto nevyváženost upozorňovaly.   

Franz Kafka se díky svým dvěma výročím – 140 letům od svého narození a v příštím roce 100 let od své smrti – dostává do centra pozornosti umělců. Zároveň je nasnadě se k iniciálám FK obracet, díky jejich nadčasovosti, bizarnostem a nejednoznačnosti, odvolávat se k nim a inspiračně je po svém vytěžit jako v tomto případě. Dílo obsahovalo několik vizuálně, artisticky a hudebně zdařilých výstupů, jako bylo například skvěle technicky i dramaturgicky odvedené iluzionisticko-žonglérské číslo Aleše Hrdličky. Bohužel, mnohé jiné zde uplatněné motivy byly natolik zjevné, čitelné nebo utkvěly v repetici, až se odsoudily být banálními. S tím, obrazně bok po boku, kráčela popisnost či právě znásobování sdělení, aby mu bylo porozuměno. Troufám si tvrdit, že chápavý a otevřený divák, i kdyby Kafkovo dílo neznal ani zbla, by stejně dobře například pochopil odkaz k muži-brouku (Řehořu Samsovi), jenž lezl u stropu, i kdyby se pod ním jako doprovodný sbor netočil jiný křehký hmyz. Zatímco myší ouška a ocásek působily poněkud prvoplánově, hra s papírem v duchu byrokraticky sisyfovského nekonečna Kafkova Zámku si aspoň pohrávala s komikou založenou na rozdílných formátech papírů, paruk či obrovské tužce. Postava zeměměřiče K tu prosvítala mezi stohovanými lejstry, až se však postupně ztratila v akrobatickém čísle ve vzduchu, které ve své podstatě situaci metaforicky nepovzneslo, nýbrž usadilo neustálým opakováním téhož způsobu visu a zakoušení jisté vratkosti. Vztahy ke Kafkovy byly obecně buď více okaté, jako například připoutání k řetězu, úředníci nebo opice, či fantazijně rozvolněnější, zato dotvářející atmosféru absurdního světa (třeba Tomáš Brt v čísle na neukotvené čínské tyči). V díle Kafky se obecně orientovat netřeba, i když přiřazování situací a postav k Procesu, Zámku, Proměně, k povídkám Umělec v hladovění, Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, Zpráva pro jistou akademiimůže být zábavným zpestřením při sledování osmdesátiminutového představení. Je vysoce pravděpodobné, že si tento tvar „sedne“ a části propojí v jeden tepající divadelně-cirkusový celek, že jednotliví artisté naleznou ve svých postavách a výstupech příležitost ukázat ze sebe to nejlepší a vycítí správný čas, kdy poslat štafetu dál.

Kafkovo jubileum přitahuje pozornost, ale současně se vyjevuje, jak takové vábení může vyznít. V případě projektu K se z toho naštěstí nestal čtenářský deník, ale přesto trochu pohádková, chvílemi opravdu bizarní a celkově pestrobarevná přehlídka naznačující interpretačně široký terén Kafkova díla. 
 

Psáno z premiéry dne 3. 10. 2023 v divadle Jatka 78 v Praze. 

K

Účinkují: Ethan Law, Pavlína Podzimková, Tomáš Brt, Bára Halčáková, Jakub Ruschka, Jan Balcar, Hannah Lennox, Aleš Hrdlička, Jazmína Piktorová, Saana Tolonen

Koncept, režie: Daniel Gulko

Dramaturgická asistence: Jana Stárková, Viktor Černický

Scénografie: Pavla Kamanová

Kostýmy: Kristina Záveská

Masky: Magali Leportier

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Hudba: Jan Balcar, Jakub Ruschka

Zvukový design: Jan Mikšátko

Šéf techniky: Valentin Verdure

Technika: Matěj Pohorský, Alexandr Volný, Martin Čihák

Koncepce riggingu: Tomáš Pintér, Oldřich Procházka

Koncepce kouzelnických triků: Aleš Hrdlička

Šéfka produkce: Kateřina Pavlíčková

Produkce: Ondřej Hanslian

Producent: Cirk La Putyka, Cahin-Caha