Jan Martens a Oona Doherty na TANCI PRAHA – O lidskosti, zmaru i naději

J. Martens: any attempt will end in crushed bodies and shattered bones. Foto: Phile Deprez.

Autor Petra Dotlačilová

Zatímco v inscenacích kamenných divadel jsme na velké počty tančících těl zvyklí, na nezávislé scéně je to z provozních a finančních důvodů jev spíše ojedinělý. Přitom větší company nabízí velký potenciál z hlediska kompozičního i expresivního, a je velmi zajímavé pozorovat individuality současných tanečníků v kontextu skupiny. Právě (ale nejen) tyto aspekty mě zaujaly na obou představeních, uvedených během jednoho týdne na dvou větších pražských jevištích (větších z hlediska nezávislé scény): v divadlech Hybernia a Archa. Díla to byla velmi odlišná svou kompozicí, principy i obsahem, ovšem jejich juxtapozice přináší produktivní vhledy do možností a smyslu práce se skupinou v současném tanci. 

Mistr struktury

Jan Martens má rád repetici. Libuje si v opakování pohybových a hudebních vzorců, v jejich skládání a vršení, postupném proměňování a navracení se k základům. Již jedno z jeho prvních větších děl, THE DOG DAYS ARE OVER (2014), fascinovalo komplexností, ke které vedla tak „jednoduchá“ věc jako hodinové nonstop skákání osmi performerů. Se svým nejnovějším kusem, any attempt will end in crushed bodies and shattered bones, který měl premiéru v roce 2021, míří autor poprvé na velké jeviště. 

Práce s velkou skupinou mu evidentně dělá dobře, protože možnosti multiplikace a vrstvení prvků se násobí. V jeho choreografii je znát vliv postmoderních minimalistů typu Anne Teresy De Keersmaeker, a to nejen strukturou, ale také výběrem hudby. Martens zvolil dvoudílný Koncert pro cembalo a smyčce op. 40 skladatele soudobé hudby Henryka Góreckiho, jenž sestává z repetitivních motivů, které se postupně proměňují, prolínají a opět vrací k původním sekvencím. Břinkavé cembalo v allegrovém tempu zní naléhavě, dramaticky, nervózně, a i rozjasněný začátek druhé části (vivace marcatissimo) se postupně přehoupne do znepokojivé zběsilosti. V průběhu devadesátiminutového představení tato skladba zazněla snad pětkrát (po třetí repetici jsem se ztratila v počtech), což mě jako diváka a posluchače přivádělo střídavě k zoufalství i do extáze. 

Dílo se rozjíždělo postupně: na jeviště pokryté čárami, které usnadňovaly orientaci tanečníků v geometrii choreografie (a zároveň tuto geometrii napřímo odhalovaly divákům), přišel první interpret a s úvodními tóny cembala započal svoji pohybovou sekvenci. Vystřídaly ho dvojice žen, pak smíšená pětice a tak dále, až se představilo všech sedmnáct tanečníků, každý se svým materiálem, který pokaždé jinak reflektoval strukturu hudby, různé akcenty, melodické linky, rytmus či dynamiku. Paralelně tančené individuální party místy přecházely ve společné pasáže, například když se všichni spojili v běhu kolem jeviště.

Hudbu střídalo slovo, které dokreslilo významovou rovinu inscenace. Z útržkovitých a opakovaných frází vyplývá s naléhavostí sdělení díla, které má společenský přesah. Objevují se výroky jako vystřižené z proslovů (nebo postů na sociálních sítích) nacionalistů, fašistů, odpůrců imigrantů, misogynů, zkrátka všech možných „haterů“ a manipulátorů, plné nenávisti a až šokujících vulgarit. Tanečníci, přítomní pospolu na jevišti, ale přitom po většinu času každý uzavřený ve své individualitě, čelí těmto náporům slov. Ustojí to, semknou se proti zlu, nebo naopak podlehnou jako stádo manipulátorům? Objevují se náznaky stádního chování a situací, v níž je osamělý jedinec konfrontován s hrozivou převahou skupiny, do finále si ale všichni, zdá se, udrží svou osobitost, a hlavně respekt k ostatním přes všechny odlišnosti. Kostýmní designér Cédric Charlier důmyslně podtrhl diverzitu a zároveň sounáležitost skupiny: všechny kostýmy byly sice ve stejné, světle fialové či šedavé, barvě, každý měl ale jinou kompozici a střih. Pro extatické finále zvolil převlek do extravagantnějších kreací v jasně červené barvě. Ten se děl na otevřené scéně, a tak zároveň znázornil sounáležitost skupiny, protože si tanečníci do kostýmů často museli vzájemně pomoci. 

Silné výpovědi díla, podtržené někdy drsnými jazykovými prostředky, nelze upřít na důležitosti a naléhavosti. Stejně tak byla fascinující bohatost choreografické invence, muzikálnost a výkony tanečníků. Otázkou jen zůstává, nakolik dokázali těmito prostředky diváky vtáhnout, či zda v nich spíše intenzitou hudby a repetice neprobudili negativní reakce. Sama jsem prožívala střídavě obojí, což byl koneckonců možná i záměr. Chladným toto dílo nikoho nenechá, i když z různých důvodů.

O bezvýznamnosti bytí

Pokud Jan Martens řešil společenské problémy, Oona Doherty šla ještě dál. Ve své „filozoficky laděné“ Navy Blue zpytuje smysl nejen umělecké tvorby, ale celé lidské existence v kontextu nekonečného vesmíru. V první polovině díla tak činí na tóny Klavírního koncertu č. 2 Sergeje Rachmaninova, v druhé na temné zvuky vytvořené DJ Jamiem xx a významnou složku tvoří opět slovo (napsané autorkou spolu s psychoanalytikem, dramatikem a režisérem Bushem Moukarzelem). Diváci dokonce dostali překlad textu vytištěný před představením, což se ukázalo pro pochopení díla užitečné, a od pořadatelů to bylo chvályhodné řešení. 

Skupina v choreografii Oony Doherty tančí skutečně spolu, hýbe se často v dokonalém souladu a reaguje na sebe, z každého tanečníka zároveň vyzařuje individualita a zejména emoce. Na začátku stojí performeři v řadě, hledí do publika a je znát, že mají strach. Brzy se dozvíme proč. Tmavě modrá z názvu představení se promítá do identických kostýmů, připomínajících pracovní oděv dělníků. Jejich tanec na první větu zmíněného koncertu je dokonale muzikální a obsahuje celou řadu citací a asociací, v nichž může pohyb paží plynule přejít z baletní 3. pozice do bojovně zdvižené pěsti či do gesta „vzdávám se“.

Skupinové přesouvání v prostoru a pohyb v unisonu připomíná hejno ryb, nebo snad jednotlivé částice většího celku, hmoty… Pozornost kmitá mezi celkem a výraznými tvářemi každého jednotlivce. Ke konci první věty zazní výstřel a jeden tanečník padá k zemi. Začínáme chápat jejich vystrašené výrazy; kostýmy i sepětí skupiny získávají nový rozměr. Jsou snad v zajetí neviditelného nepřítele, který si už jen pohrává s jejich životy? Je to metafora života samotného, plného marné námahy, vedoucího k nevyhnutelnému konci? Romantické tóny slavné druhé věty Rachmaninovy skladby kontrastují s krutou hrou, v níž se tanečníci ocitli.

Padá jeden výstřel za druhým, až zůstává stát poslední tanečnice, pološílená strachy; všichni víme, co se stane. Znázornění situace a pocitů je natolik autentické, že skutečně přechází mráz po zádech. Okolo bezvládných těl se pak pomocí projekce rozprostírá modrá tekutina, dílo se posouvá do další fáze a jakoby do další dimenze. Afterlife, ráj nebo kosmos? Elektronicky upravený hlas Doherty k nám mluví z reproduktorů a ptá se, k čemu je to všechno dobré. Zní jako mimozemšťan a dává věci do kontextu vesmíru, v němž jsme skutečně všichni jen ta malá, bezvýznamná, modrá nebo růžová tečka. Pocit marnosti nabírá na konkrétnosti, když začne vypočítávat náklady své inscenace… „A jaký to má smysl?“ ptá se.

Ale i tato existenciální krize má dle tvůrkyně nadějeplné vyústění. Po intenzivní kulminaci třetí časti, kde dochází i k částečnému vysvlečení interpretů a ženskému sólu hodnému Vyvolené ze Svěcení jara, následuje objetí. Všichni na scéně, ruce kolem ramen. Pocit sounáležitosti a katarze. To je ten smysl, ke kterému jsme došli alespoň v tomto konkrétním obraze.

Oba citovaní choreografové ukázali v těchto dvou večerech své mistrovství v pohybové kompozici pro větší skupinu, v práci s hudbou i ve smysluplném využití slov. Martens dociloval emocionálních reakcí na více intelektuální rovině zejména skrze strukturu a formu, Doherty pracovala navíc i s emocemi skrze výraz a expresivní pohyb jednotlivých tanečníků, čímž vyvolala přímý a velmi silný účinek. Oba svou tvorbou provokují, adresují složité problémy a kladou těžké otázky. Ale právě ti, kdo mají odvahu klást (sobě) veřejně těžké otázky, mají často svým uměním hodně co říci.

Psáno z představení 19. června v Divadle Hybernia a 22. června v Divadle Archa.

any attempt will end in crushed bodies and shattered bones
Choreografie: Jan Martens

Účinkující: Pierre Bastin, Georgia Boddez, Ty Boomershine, Truus Bronkhorst, Camilla Bundel, Jim Buskens, Zoë Chungong, Piet Defrancq, Naomi Gibson, Kimmy Ligtvoet, Cherish Menzo, Steven Michel, Gesine Moog, Dan Mussett, Wolf Overmeire, Tim Persent, Loeka Willems
Umělecký asistent: Anne-Lise Brevers
Světelný design: Jan Fedinger
Kostýmy: Cédric Charlier
Poradci: Marc Vanrunxt, Renée Copraij, Rudi Meulemans a Siska Baeck
Text: fragment SPRING od Ali Smith, copyright © 2019, Ali Smith, použito se svolením The Wylie Agency (UK) Limited
Hudba: Henryk Mikolaj Górecki, Kae Tempest a Dan Carey; Maxwell Roach.
Technická režie: Michel Spang
Premiéra: 18. července 2021, Festival d’Avignon

Navy Blue
Choreografie: Oona Doherty ve spolupráci s tanečníky
Původní hudba: Jamie xx, © Universal Music Publishing Ltd.
Hudební produkce: William Smith
Použitá hudba: Sergej Rachmaninov
Napsáno ve spolupráci s: Bush Moukarzel
Video: Nadir Bouassria
Light design a technický ředitel: John Gunning
Scénografie: Nadir Bouassria
Kostýmy: Oona Doherty a Lisa Marie Barry
Tanečníci: Amancio Gonzalez Miñon, Andréa Moufounda, Hilde Ingeborg Sandvold, Joseph Simon, Mathilde Roussin, Kevin Coquelard, Sati Veyrunes, Thibaut Eiferman, Tomer Pistiner, Zoé Lecorgne a Magdalena Öttl
Manažer: Gabrielle Veyssiere
Produkce: Jenny Suarez, O.D Works Ltd. – Gabrielle Veyssiere
Koprodukce: Kampnagel International Summer Festival (DE), Sadler’s Wells (UK), Théâtre National de Chaillot (FR), La Biennale di Venezia (IT), Maison de la Danse (FR), Belfast International Arts Festival (UK), The Shed (USA) s Big Pulse Dance Alliance / Creative Europe – Dance Umbrella (UK), Dublin Dance Festival (IR), Torinodanza festival (IT), Julidans (NL)
Premiéra: 10.–13. srpna 2022, Kampnagel International Summer Festival, Hamburg