Jak se tvoří „nestálá“ výstava? Museography Choreography je roztančená mozaika dojmů, v níž sem tam chybí dílek

1939-2021: Konec černobílé doby. Foto: Adéla Vosičková.

Autor Rozálie Andělová

Jak oživit paměť – doslova

Říká se, že performativní umění ztělesňuje okamžik, zatímco umění výtvarné je nadčasové. Jak tedy konfrontovat hmatatelnost fyzického díla s pomíjivostí živého projevu? Tanečně-performativní projekt Museography Choreography nabídl jedno z možných řešení: soustředit se na to, co má kurátor společného s choreografem. Podle spoluautorky projektu Alice Chauchat může být takovým spojovacím prvkem obraz, který vzniká v lidské paměti při pozorování uměleckého díla (na obraz coby společný umělecký jmenovatel koneckonců odkazuje i ono nápadně se opakující „-graphy“ v samotném názvu projektu). Pod jejím choreografickým vedením vytvořila čtveřice tanečnic a performerek (Hana Polanská, Nhung Dang, Ran Jiao a Daniela Kolková) za pomoci svých těl a mimického výrazu mnohovrstevnatou krajinomalbu, jež se s každou minutou v rámci několikahodinové taneční improvizace proměňovala přímo před zraky návštěvníků. Ať jste se zastavili na deset minut, půl hodiny či zhlédli celou performanci od začátku až do konce, neopakovatelný zážitek byl přítomen doslova v každém pohybu.

Choreografický koncept vznikal v reakci na výstavu Národní galerie 1939–2021: Konec černobílé doby, která se věnuje české umělecké scéně v období osmi velmi různorodých dekád. Časové vymezení pro samotnou performanci roli nehrálo, výběr i prostorové umístění vystavených děl ovšem ano, a to dokonce zásadní. Paradoxně jedním ze skutečně nadčasových poznatků, které si divák z výstavy odnášel, byla proměnlivost historické i osobní paměti. A právě selektivní povaha lidských vzpomínek, jejich nespolehlivost a dočasnost, byly zásadními spojovacími články obou expozic. Nejen při utváření choreografie, ale následně i při jejím sledování do značné míry záviselo na návštěvníkovi, které z konkrétních vizuálních prvků tance si ve své vlastní paměti spojí s konkrétním uměleckým dílem. A fantazii se tu meze nekladly. Koneckonců na osobních dojmech tanečnic samotná choreografie stála a s nimi také padala. Při vytváření jednotlivých, místy krkolomných póz, zkoumání extrémů svalové tenze a objevování dynamiky přechodu z nehybnosti do pohybu se performerky výlučně spoléhaly na vlastní paměť – jak mysli, tak těla. Při kontemplování výstavy jim tedy přirozeně utkvěly některé výjevy více, jiné méně.

Impresionistický „taneční obraz“

Společným cílem tanečnic byl pokus o oživení a mobilizaci materiálních objektů, připomenutí konkrétních vyobrazovaných gest a dohrávání rozjednaných situací a konfliktů (ve výtvarném umění navždy zakonzervovaných). Na fyzickém i mentálním propojení aktérek, jejich očním kontaktu a tělesné intuici beze zbytku závisel výsledný divácký dojem. Z jejich organicky plynoucí improvizace, napojování a rozcházení, konfrontace i symbiózy vyvstala přirozená spontánní dramaturgie, kterou si tanečnice měly možnost samy korigovat vytvářením pravidelných pauz a střídáním konstelací, v nichž vystupovaly. Výsledkem byla místy více, místy méně ucelená mozaika složená z rozplývajících se střípků blednoucích vzpomínek. 

V organické struktuře choreografie šlo přitom spíše o impresionistické znázornění, nikoli puntičkářsky přesné kopírování té či oné pózy nebo výrazu z nepřeberného množství zhlédnutých obrazů či soch. I přes soustředění na celkový „taneční obraz“ na sebe každá z performerek vzala určitou „pracovní identitu“, tedy soubor automatismů, který do jisté míry určoval povahu pohybů co do ladnosti či kostrbatosti, symetrie či asymetrie, provázanosti či rozpojenosti pohybů. Jak zaznělo v následné debatě s tvůrci, během performance měli návštěvníci možnost identifikovat a rozpoznat specifický pohybový repertoár každé z tanečnic – aspekt performance, o který byli ovšem diváci v rámci krátkodobého sledování ochuzeni. Škoda.

Tančící tělo jako galerijní exponát

Choreografka již při zkoušení zvolila postup v mnohém podobný kurátorství: v rámci neustále proudícího toku těl usilovala o zpřítomnění vzájemných vztahů a vytvoření neutuchajícího „pulzujícího pole napětí“, jako by ony čtyři bytosti byly oživlé galerijní exponáty. Vzhledem k vyprázdněnosti rozlehlého výstavního prostoru, kterému kromě typicky funkcionalistických skleněných ploch ze tří stran síně vévodila skupina sloupů, se ovšem divák neubránil otázkám: Proč se tvůrci rozhodli performanci umístit právě sem? Proč ne přímo v prostředí výstavy o několik pater níže? Z hlediska logistiky i samotného průběhu by se, pravda, jednalo o podstatně náročnější akci, samotná performance by tím ovšem získala daleko těsnější vztah k výtvarnému kontextu, z něhož prvotně vzešla, a některé konkrétní vizuální odkazy by tím nabyly na určitosti.

Otázkou ale je, zda byla konkrétnost pro tvůrce žádoucí. Za sebe si myslím, že choreografii samotné by prospěla. Jako celek se totiž zdály jednotlivé kompozice pro čtyři performerky na tak velký prostor poddimenzované a místy působily spíše jako abstraktní pohybová hra s nejasnými pravidly. Je ale možné, že jak doslovná, tak metaforická vzdálenost tanečníků od vystavovaných uměleckých děl byla choreografickým záměrem – některé momenty díky kontrastu s naleštěnou podlahou a bělostí esteticky výrazné, funkcionalistické architektury naopak vynikly. Z některých uskupení čišela tu smyslů zbavená euforie, tu až existenciální úzkost, a jak pozice, tak vnitřní vibrace těl zhmotňovaly neustále se vyvíjející povahu vzájemných vztahů s maximálním účinkem. Takových vizuálně silných okamžiků bylo ovšem spíše poskrovnu. Bohudík, či bohužel, právě tato nekontrolovatelná, avšak očekávatelná nevyváženost je nedílnou součástí improvizace.

Choreograf jako kurátor „sbírky pohybů“

Nejpoutavějším aspektem choreografie byl ovšem samotný princip jejího utváření; dle slov jednoho z kurátorů výstavy Michala Novotného: „Umělci si většinou nemohou vybrat, vedle koho budou jejich díla viset.“ Stejný princip se při tvorbě choreografie rozhodla využít i Chauchat. Jisté upozadění jednotlivce ve prospěch kolektivu bylo zajímavým a klíčovým pojítkem výstavy a její choreografické odpovědi. Stejně jako expozice v druhém poschodí, jež v kvantitě ani kvalitě neupřednostňovala konkrétní dílo, umělce, směr, ani období, i choreografie do jisté míry odrážela jistou nepředpojatost, nehierarchickou spravedlnost uměleckých akvizic. Z paměti tanečnic odkazy na jednotlivá díla vyplouvala na povrch náhodně, na základě spontánních asociací. Každé z účinkujících se dostalo stejné míry pozornosti, prostoru i času. A záleželo na každém, zda se rozhodne sledovat jen jednu z nich, či všechny dohromady jako celek. Tedy doslova oživlá výstava. Co se ovšem týče diverzity sbírek – tématu ve výtvarném umění čím dál probíranějšího a pro výstavu samotnou naprosto zásadního –, bylo by bývalo zajímavé vidět interpretaci stejného konceptu performery napříč různými generacemi nebo pohlavími. Jen takový nápad.

Kromě průběžně probíhající performance měli návštěvníci galerie také možnost absolvovat bezmála dvouhodinovou komentovanou prohlídku s jedním z kurátorů výstavy. I přes opakované ujištění pořadatelů, že výstava a performance jsou svébytnými uměleckými počiny, které není nutné v rámci jedné návštěvy kombinovat, dovolím si do určité míry nesouhlasit. Vzhledem k tomu, že šlo o „choreografickou odpověď“ na konkrétní výsledek kurátorské práce, zhlédnutí výstavy se ukázalo naprosto nezbytné – tedy alespoň pro mě. Právě propojením obou získala nejen výstava samotná, ale především performance nový rozměr, což výrazně ovlivnilo interpretaci, a hlavně docenění celkového choreografického konceptu. Při pohledu na výtvarná díla v galerii si člověk jejich vzájemné působení může pouze domýšlet. Interdisciplinární komunikace v umění je v české kotlině stále ještě ojedinělým fenoménem, a právě proto je snaha o zpřítomnění souvztažnosti mezi uměleckými objekty, ať jimi jsou obrazy, sochy, nebo lidská těla, bezpochyby největší zásluhou projektu.

Psáno z představení dne 11. září 2024, Veletržní palác, Praha. 

Museography Choreography
Pořádá: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA
Ve spolupráci: Národní galerie Praha
Choreografie: Alice Chauchat
Tančí: Hana Polanská, Nhung Dang, Ran Jiao, Daniela Kolková
Kurátorská spolupráce: Michal Novotný
Zvuk: Adam Veselý
Manažer projektu: Martin Maryška
Koncept cyklu: Marie Kinsky
Placová produkce: Eva Dryjová
Marketing/PR manažer: Martin Říčan
Grafický design: Anastasia Vrublevská, TAMDEM