I am the problem – Příliš Netflixu a čínský smartphone jako hanba našich dní

I am the problem. Foto: Adéla Vosičková.

Autor Clara Zanga

Manifestace pocitů viny je v představení I am the problem velmi přímočará. Každý z performerů vede vsedě poměrně dlouhý monolog, v němž vyjmenovává všechny věci, z nichž se viní či které jej v jeho očích činí přítěží pro ostatní. Výčet však není nudný ani depresivní. Hlasitým vyslovením se vyjevuje absurdita mnohých sebeobvinění, což vyvolává smích. Expozice představení umocňuje skvělý herecký projev Ira Wayna Jordana, který jako první zveřejňuje selfie svých sebemrskačských pocitů.

Lehce pak pokulhává konfese mladé Rumunky Tinky Avramové, která ne snad že by nutně byla slabší performerkou, avšak její pocity viny se nezdají být tak závažné ani přesvědčivé. Během její rozmluvy Jordan vytrhává hesla z její filipiky proti sobě samé a zaznamenává je na tabuli, která zaujímá celé pozadí scény. Vznikají tak útržkovitá instagramová hesla, která, podobně jako psychoterapie, nabízejí úlevu jen tím, že jsou vyslovená. A to nejen účinkujícím, ale také divákům, kteří si mohou uvědomit zbytečnou tíhu svých vlastních sebeobvinění.

Performance dobře posloužila drobná starší herečka Irina Andreeva, která je jako Ruska žijící v Česku ztělesněním sebemrskačství. Spoluhráči ji vnímají jako okupantku, komunistku, přívrženkyni Stalina, Putina a všeho dalšího zla. Nestará se o matku žijící daleko, nezajímá se o politiku, jak vyjmenovává dále vprostřed scény na židličce. Pokud by to bylo nejasné, Jordan přimalovává obrazu Andreevy projektovanému na tabuli rohy i čertovský ocas.

Katarze představení přichází, když se pocitů viny, které obvykle nosíme jen ve své hlavě, chopí její kolegové a začnou na ni útočit. Rázem se stávají velmi ničivou zbraní a divák sleduje, co se může z nesmyslných, nejapných obvinění stát, když opustí hranice naší mysli. Představení kulminuje, když zbylí herci křičí na Andreevu její vlastní soudy, vláčejí ji po zemi a svlékají ji do spodního prádla. Pohled je to nepříjemný a přidává se kakofonická hudba.

Místo psychoterapie trocha patosu

Kdyby dílo I am the problem v tomto bodě dospělo do svého závěru, nedošlo by sice k žádnému rozuzlení, nicméně režisér Jan Mocek by tak zvaně nepřetáhl. Jordan vchází do publika a pokouší se, aby i diváci provedli své veřejné vyznání osobní hanby. Jenže české, chronicky neinteraktivní publikum v tomto příliš nereagovalo, a tak dochází jen k trapnému přerušení příběhu.

Performeři se vracejí na scénu, poprvé beze slov. Prim hraje promluva těl, která se různě kroutí a svíjí za zvuku elektronické hudby. Je to jakési očištění, smíření, odchod výčitek svědomí. Tato část je příjemnou změnou dynamiky. Když očistný proces končí, performeři začnou mazat tabuli plnou sebemrskačských hesel a namísto toho je začnou překreslovat na veselé obrázky za ještě veselejší hudby.

Tento patos nejenže je tu jakoby navíc, ale nadto ruší celý dojem z představení. Závěr je laciný a řešení pocitů viny nastíněno jako příliš jednoduché. Na to, že Mockovo dílo slibovalo být terapií, je finále velice slabé. Nabízí až pohádkové rozuzlení, které praví, že když se z toho vypovídáme, vše bude už jen sluníčkové.

Performeři se loučí opět monology, stejně jako začali. Tentokrát vypovídají o tom, že dělají přesně to, za co se styděli, že nedělají. Zajímají se o politiku, nejí maso, navštěvují rodiče a nakupují smartphony jen od Applu. Závěr ještě více podkopává ambiciózní záměr produkce být divadelní terapií. Těžko si představovat, že cestou ze zbytečných výčitek svědomí je právě to, že se začnu kompletně chovat jako někdo, kým nejsem. Navíc jen na základě toho, že člověk své study vysloví a tím je konkretizuje.

Představení I am the problem je poměrně příjemnou a nenáročnou podívanou, z níž v přihlížejících spíše utkví momenty absurdity a vtipu nežli tísně, která je však rovněž přítomna. Přináší úlevu i tím, že si uvědomíme, že nejsme jedinou osobou, která v postmoderní době zažívá nespočet výčitek, jež často ani nemají valného důvodu. Režiséru Mockovi se však inscenace v rukou zbytečně natáhla a vstřebala do sebe několik nepatřičných částí. Ambice na psychoterapeutický účinek představení byla přehnaná a domnívám se, že pokud si to autor přál, chyběl mu po ruce supervizor–psychoterapeut.

Psáno z druhé reprízy 7. října 2020, Alfred ve dvoře.

I am the problem
Koncept, režie a scéna: Jan Mocek
Hrají: Irina Andreeva, Wayne Jordan, Tinka Avramova
Umělecká spolupráce: Sodja Lotker, Táňa Švehlová
Světlo a zvuk: Václav Hruška
Produkce: Táňa Švehlová
Premiéra: 5. 10. 2020