Humans 2.0 – Překračování fyzických hranic ve vzduchu i na zemi

Humans 2.0. Foto: Yaya Stempler, Pedro Grieg, David Kelly.

Autor Hana Strejčková

Na vysvícené kruhové ploše bílé barvy se v náhlém chvějivém záblesku světel objevilo deset těl. V napjaté horizontální pozici nad zemí s oporou v nohách se jednotlivé ruce propínaly vzhůru. Úvodní společná choreografie rozvíjela běžnou cvičební frázi, tréninkovou rutinu pro svalovou aktivizaci, která však brzy vstoupila do nových souvislostí. Artisté postupovali od absolutní synchronicity k individuálnímu a párovému rozvíjení fráze v tematické rovině, a to silové vytrvalosti, koordinaci a soudržnosti. S razancí i lehkostí postupovali od země do vzduchu a záhy vyrostla čtyřpatrová pyramida. Během prvních minut představení naservíroval soubor Circa aperitiv, kterým předestřel bohatost chutí večerního „menu“ o třech hlavních chodech.

Australský soubor z Brisbane v loňském roce hostoval na dvanáctém ročníku trutnovského festivalu CirkUFF. Velkolepá show Humans tam po dvou letech čekání rozvířila adrenalin. Stejný počet interpretů, nosná hudební linie Oriho Lichtika, dynamický light design Paula Jacksona, shodující se základ názvu, a přesto podobně jako dvouvaječná dvojčata byla tato dvě představení vnitřně odlišná. Zatímco „jednička“ se odehrávala ve velkoryse otevřeném prostoru obdélníkového tvaru, „dvojka“ zvolila kruh. Přehlídka lidskosti či asociací k člověčenství a obecně humanismu se ve své první verzi vyvíjela na principu montáže, rychle se měnících obrazů, jakoby hesel či reklamních vstupů na dokonalé tělo, sílu, pružnost, spolehlivost, partnerství, spolupráci… 

Ani ve své druhé verzi tvůrci nerezignovali na vzrušující cirkusové variace, na akrobatické triky, z nichž doslova „přecházel zrak“ a napětí „zahušťovalo vzduch“. Za těmito slovními obraty se skrývala hloubka lidského bytí, jako slyšitelný dech, citelný tlukot srdcí a tepající těla kdykoli připravená v rychlosti chytit, přehmátnout, vyskočit, podepřít, otočit, klesnout, poskytnout se, a to všemi prostředky, kterými artisté disponovali. Nebylo neobvyklé lehání – pokládání pyramid do napřažených rukou ostatních akrobatů, výškové zdolávání těla jako objektu, manipulace s tělem, které se smršťováním a natahováním v náručí nebo objetí tvarově proměňovalo, či obrazné vtiskávání se do sebe navzájem a vrstvení se nad sebe.

Tělo sloužilo jako součást rodících se a zanikajících reliéfů, jako platforma k balancování osob. Hry s vyvažováním rovnováhy se variovaly také nápodobou, často přebíráním pohybového vzorce a jeho proměnou v prostoru, kdy například po kotoulu letmo následoval přemet a po něm flik, salta, čímž zanechávaly v prostoru obdobnou kinetickou stopu, akorát ve výškově odlišných trajektoriích. Řady svou obtížností gradujících prvků jako by byly paralelou ke geometrickému řazení skupinových formací.

Jedny z prvních evokovaly posun hodinové ručičky okolo ciferníku, z níž jednotlivci vybočovali a zastavovali se v aktivní nehybnosti, aby ji brzy poté zase narušili impulzem k akci. Lifschitz umně zakomponoval princip protipólů, jako plynutí v čase a střihové zvraty, zpevněné i vláčné tělo, sóla kontrastující svou sevřeností, a současně hereckým výrazem s kolektivními sekvencemi zacílenými na technickou virtuozitu, anebo ve svícení střídání pulsujících teplých odstínů polévajících plochu chladnou škálou barev. 

Humans 2.0 byl jako celek provázán originálně rozvíjenými vztahy. Taneční choreografie a cirkusové sestavy, v nichž se tělesné cviky a akrobatické lahůdky proměňovaly v ladné pohyby, adaptované na neskutečně disponibilní těla, se od prvního dílu lišily právě posunem k určitému typu nadlidskosti, která tkvěla v osobité fortifikaci již viděného, a hlavně v mnohem rafinovanější dramaturgii. Struktura inscenace připomínala klasičtější dělení na tři dějství, obrazy a dále výstupy. Každá ze tří částí prezentovala bohaté tělesné tvarosloví. Na okamžik vznikající atypické živé formy, ať zastavené v sousoší či časoprostorově plující, jako by nebyly limitovány žádnou hranicí, jako by neexistovalo nic samozřejmějšího než pohyb všemi směry a být spolu. Uvádění těl do neběžných pozic, stavů a situací vznikalo za přispění jednotlivců i celé skupiny, a to často spojováním na pohled kontrastních lidských proporcionalit.

Tři hlavní „jednání“ určovaly také kostýmní změny, které se vyvíjely od pestrých a víceméně přiléhavých minimalistických oděvů přes volnočasové volnější a individuálněji řešené oblečení po upnuté „stejnokroje“, transparentní overaly černé barvy zahalující pouze intimní partie. Jednota v tomto ohledu patrně nenaznačovala genderovou univerzalitu, ale více odkazovala k dlouholeté Lifschitzově snaze stírat předsudky ve vnímání mužského a ženského těla v kontextu cirkusových disciplín. Například, se strapsy až klaunsky zápolila velmi ohebná žena, k černé šále se zas romanticky vinul křehký muž. Ženy zde opět nadnášely muže nebo vystupovaly v silových pozicích, ale také létaly vzduchem, stejně jako někteří muži. V tomto je Circa velmi proaktivní již od svých raných produkcí, kdy před více než deseti lety ohromila „obojživelnými“ ženskými hrdinkami, které doslova „srovnaly krok“ s genderovými protějšky, a zároveň nepopřely ženskost.

V Humans 2.0 se opakovaně vystavovaly napřažené ruce, ruce poskytnuté k podpoře druhého. Sloužily jako prostředek k úchopu a držení, nástroj k balancování a nepostradatelný pro oporu, odraz, dopad, k poponášení, vyhazování druhých a propojení s nimi. Tvořily jakousi elektrifikační síť lidského mikrokosmu. Ruce s propletenými prsty, zaháknuté o partnera, předpažené v prostoru se pro mě staly symbolem pro toto taneční divadlo, energickou cirkusovou show, esejí o lidskosti psanou univerzálně srozumitelným jazykem.

Psáno z české premiéry dne 25. 4. 2023 uvedené v divadle Jatka 78, Praha.

Humans 2.0
Režie: Yaron Lifschitz
Hudba: Ori Lichtik
Světelný design: Paul Jackson
Kostýmy: Libby McDonnell
Interpretace: 10 akrobatů / Circa