Hora/Cantata. Foto: Archiv Slovinského národního divadla Maribor.
Působivou Cantatu pak pro lisabonský baletní soubor Gulbenkian v roce 2001 vytvořil Mauro Bigonzetti. Jedinečný choreografický jazyk, vášnivá i niterná gesta odrážejí středomořský temperament a vyvolávají celé spektrum emocí, které v kontrastu k hořkosladkým tradičním melodiím jižní Itálie oslavují krásu života ve své všudypřítomnosti a smyslnosti.
Poeticky naivistický obraz
Jak zachytit hloubku a zároveň banalitu života? To je otázka, která mne napadá po zhlédnutí choreografie Hora Edwarda Cluga. K vyjádření niterného pouta ke svému rodnému kraji si vybral hudbu smyčcového kvarteta založeného rumunským houslovým virtuosem Alexandrem Balanescu. Křehká, citlivá hudba vychází z lidových motivů a přináší zvláštní snovou atmosféru. Autor se zamýšlí a filozofuje nad otázkou: „Jak se můžeme svobodně odevzdat velkolepému tanci života, když naše kotníky jsou připoutány?“.
Představení začíná pohledem na stmelenou skupinu tanečníků držících se za ruce. Spojuje je společný dech jednoduchého minimalistického pohybu. Všichni jsou oblečeni v „unisexové“ béžové šaty s náznakem lidové výšivky. Ze skupiny se vyděluje milostná dvojice, která evokuje vyčlenění ze společnosti dávných atavistických rituálů. Pohyby jsou lomené, mechanické, v podstatě zpomalené, vyvolávají smutek a zároveň krásu života. Jako by před námi ožilo plátno naivistického malíře.
Jediným a určujícím scénografickým prvkem je velká „vlna“, odkazující k horám a údolím rumunské krajiny. Choreograf ji využívá různým způsobem. Nechá po ní sjíždět tanečnici za zvuku niterné ukolébavky, otáčí jí stále dokola ve smyslu koloběhu života nebo „vlna“ slouží jako místo ztišení, odpočinku a meditace.
Po rituální úvodní části se scéna rozjasní světlem, barvami i dynamikou pohybu. Přibíhají tanečníci v různých odstínech modré a žluté barvy odkazující k rumunské státní vlajce a krojům. Běží jako malé děti s rukama dychtivě napřaženýma vpřed. Jindy se pohybují v toporné, široce rozkročené chůzi s napjatými koleny, jako když se batolata učí chodit. Tanec, ve kterém se střídají menší skupiny, duety i hromadné scény, je hravý, zpracovávající lidové prvky, chorovody. Krásný je duet začínající „šamanistickým“ třesem paží, kdy se pár vlní, proplétá, otáčí, ale stále zůstává propojen, i když se u dívky vystřídají různí partneři. Možná se někomu může zdát choreografický slovník poněkud chudý, ale celek vytváří poetický obraz vzpomínek a vazeb k rodné zemi, její přírodě a lidem.
Syrovost nasáklá potem
Mauro Bigonzetti není u nás neznámý tvůrce. Balet Národního divadla uvedl jeho duet Vertigo a nedávno premiéroval Proces na motivy románu F. Kafky. Tentokrát však Bigonzetti přináší velmi vitální formu tance, která zkoumá řadu psychologických nuancí intimního vztahu mezi muži a ženami: svádění, vášeň, hádky a žárlivost. Podařilo se mu zachytit nezkrotnou přírodu, divokou krásu a životně důležitý instinkt smyslného tanečního jazyka za doprovodu skupiny Assurd, která se věnuje rekonstrukci a adaptaci populárních tradičních písní z italského jihu.
Začátek a konec inscenace patří naživo zpívajícím tanečníkům, pevně semknutým do silného společenství. Výtvarnému pojetí vévodí červená, hnědá a černá barva objevující se jak v kostýmech, tak v barevném nasvícení. Celá choreografie je pojata jako lidový svátek, zábava. Soubor je neustále na jevišti, i když právě všichni netančí, jsou přítomni, sledují či komentují právě probíhající dění, jako by se sešli na návsi ke společné oslavě.
Bigonzettiho choreografický slovník je divoký a barbarský. Prioritním principem jsou momenty souboje pohlaví. Sólo černé dívky připomíná expresivní čarodějnický tanec. Když jsou exponovány ženy, jejich paže vypadají jako drápy. Muži jimi naopak neomaleně smýkají po zemi. Náročné partnerské vstupy používají zvedaček, které akcentují dravé odhalené ženské nohy. Ty se otvírají vzhůru k nebi nebo se vrhají do prostoru jako letící šípy. Tanec doprovází dupy, tlesky, zvuky, muži provádí až akrobatické skoky. Choreograf využívá i čistě hereckého výstupu dvou tanečnic dohadujících se o tom, že při tanci se člověk potí a smrdí. Je cítit různě jako různé sýry, které přirovnávají k mužskému pižmu. Charakteristické črty celého představení – sexuální podtext, nadhled a životní dravost – jsou všudypřítomné.
I když pojetím, choreografickým slovníkem a náladou jsou Hora a Cantata odlišné, přece jen je spojuje inspirace v lidové tradici, vřelý vztah k zemi, odkud tvůrci pochází, a především víra v člověka a jeho lidství. Tanečníci Slovinského národního baletu podali vynikající výkon. Tančili s plným nasazením a zaujali i typově. Muži jsou opravdoví chlapi, žádní „třasořitkové“ a ženy dovedou nosit vše, co k nim patří.
Psáno z představení dne 24. června 2019, Janáčkovo divadlo, Brno.
Hora
Choreografie: Edward Clug
Hudba: Balanescu Quartet
Scéna: Marko Japelj
Světelný design: Levas Kleinas
Světová premiéra 25. 2. 2017, Opernhaus Dortmund
Cantata
Choreografie: Mauro Bigonzetti
Hudba: Assurd – Lorella Monti, Enza Pagliara, Enza Prestia, Cristina Vetrone
Kostýmy: Helena Medeiros
Světelný design: Carlo Cerri
Světová premiéra: 2001, Gulbenkian Ballet, Lisabon
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?