Here/Now – Neoklasika a kostýmní průšvihy v New Yorku

Namouna (soubor NYCB). Foto Paul Kolnik.

Autor Petra Dotlačilová

New York City Ballet (NYCB), sídlící v  David H. Koch Theater v kulturním areálu Lincoln Centre uprostřed Manhattanu, je jedním z nejvýznamnějších amerických a potažmo světových baletních souborů. Jeho zakladatel a dlouholetý ředitel George Balanchine je dodnes přítomen v srdci souboru, v jeho repertoáru a stylu, zaměřenému především na neoklasiku a abstraktní díla. Zatímco program složený pouze z děl tohoto umělce (což se v Evropě vidí jen málokdy) jsem navštívila při své loňské návštěvě „velkého jablka“, tentokrát jsem zvolila představení Here/Now, sestávající z choreografií čtyř mezinárodních tvůrců pokračujících v jeho tradici. I zde se ale jednalo o díla převážně abstraktní a převážně v neoklasickém stylu – až na poslední kus neobsahovaly balety žádný příběh, ale jejich choreografové pracovali se zajímavými hudebními kusy a jejich tanečním ztvárněním. Společným jmenovatelem všech čtyř děl byl kvalitní hudební doprovod v provedení sólistů a orchestru NYCB.  

Krása ženského tance

Večer zahájilo komorní až meditativní dílo Neverwhere francouzského choreografa Benjamina Millepieda. Bývalý tanečník NYCB, zakladatel projektu L.A. Dance Project a bývalý ředitel baletního souboru pařížské Opery k tomuto dílu přizval svého častého spolupracovníka Nica Muhlyho, který složil hudbu pro violu a klavír speciálně pro tuto příležitost.

Není proto divu, že tanec a hudba plynuly v dokonalé symbióze. Tři páry tanečníků vytvářely krásné obrazy a formy, ať už ve skupině či v duetech, a jejich tanec doplňovala minimalistická scénografie v podobě zajímavě nasvícené pyramidy. V úvodním a závěrečném výstupu se všech šest interpretů s lehkostí navzájem proplétalo, ze svých těl formovali obrazce podobné například lotosovým květům. Dva duety uprostřed díla zase kladly důraz na ladnou partneřinu, která sice neobsahovala vysoké zvedačky, diváky ale pohltilo dokonalé souznění tanečníků a lehkost jejich společného pohybu.

Millepied zvolil pro toto dílo čistě neoklasický taneční slovník, přestože jiná jeho díla se nesou v současnějším duchu, jsou více experimentální a špičky jsou nahrazeny třeba teniskami. Ovšem po letech angažmá v NYCB Millepied přesně ví, jaký styl souboru nejvíce sluší a jak co nejlépe využít jeho kvalit.

Neverwhere v podání NYCB byl tedy skutečně krásnou podívanou: tanečnice se s lehkostí vznášely na špičkách ve sledu bryskních kroků a ladných protažených póz, připomínajících Balanchinovské kreace, jejich partneři je poponášeli a v krátkých momentech též vynikli ve skokových pasážích. Fokusem autora se stal, stejně jako u Balanchina, především ženský tanec.

Otazníkem zůstává volba kostýmů. Pro premiéru díla v roce 2013 je vytvořila holandská módní návrhářka Iris van Herpen. Šlo snad o nejzajímavější aspekt inscenace: ušité z tenoučkých plátů lesklého černého plastu (včetně špiček tanečnic), vytvářely kostýmy působivé efekty v kontaktu se světlem, při pohybu se různě proměňovaly a zároveň představovaly určitý limit (ale i výzvu) pro tanečníky a choreografa. Objevily se i na obálce nedávné publikace Dance & Fashion.

Při uvedení 2. března 2018 se ovšem interpreti na jevišti objevili v jednoduchých černých trikotech, ženy s černými punčochami. Pravděpodobně se jednalo o změnu více méně náhlou, jelikož webové stránky k této inscenaci stále uvádějí Iris van Herpen – i když v tištěném programu je jako „kostýmní dohled“ zmíněn Mark Happel, vedoucí kostýmního oddělení NYCB. Přestože se choreografii nedá upřít celkový efekt, dá se předpokládat, že změna ošacení na zážitku dosti ubrala, respektive že se kvůli tomu jednalo o dost odlišné dílo.  

Unášení vesmírným korábem

Druhé dílo, Mothership od Francouze Nicolase Blanca (baletního mistra chicagského Joffrey Ballet), opět pracovalo se zajímavým hudebním doprovodem: stejnojmenná skladba Američana Masona Batese, kombinující symfonickou hudbu s elektronikou, byla vytvořena v roce 2011 pro YouTube Symphony Orchestra a v době své premiéry ji na internetu zhlédlo přes dva miliony lidí (šlo o jednu z mála informací, kterou jsme se z anotace k dílu dozvěděli). Pro taneční zpracování si ji Nicolas Blanc vybral během své pracovní stáže na New York Choreographic Institute.

Rytmická skladba připomínající filmovou hudbu s prvky jazzu obsahuje určité „vesmírné“ motivy známé ze sci-fi filmů – odtud tedy její název Mothership (mateřská loď). Choreograf toto téma evokoval některými pózami, zvláště efektní byla zvedačka, při níž měla tanečnice pokrčené obě nohy paralelně s podlahou a obtočené okolo svého partnera, který ji zároveň zvedal ze země a otáčel s ní. V kombinaci s elektronickou hudbou znějící jako vzlétající vesmírný koráb bylo dosaženo dokonalé iluze. Krom tohoto dosti popisného prvku se ale choreograf drží neoklasické techniky v ostrém tempu, baleríny tančí opět na špičkách a všichni interpreti zůstávají oděni do upnutých trikotů ve vínové a tmavě modré (autorem kostýmů je Marc Happel). Na rozdíl od Millepieda, Blanc vytvořil pro svých osm tanečníků komplikovanější a „výživnější“ partneřinu, již zkušení interpreti prováděli s přesností skoro strojovou. Zde se skutečně projevila jejich technická dokonalost, broušená dlouhá léta tančením balanchinovského repertoáru, jenž má ve světě klasického tance pověst toho nejnáročnějšího. Neméně fascinující pohled jako na scénu byl ten do orchestřiště, kde orchestr NYCB pod taktovkou energické Clotilde Otranto rovněž odváděl brilantní práci.  

Finále v duchu Ratmanského

Po první přestávce následoval dlouhý The Decalogue choreografa Justina Pecka. Hlavním tahákem toho díla měla být opět hudba, tentokrát z dílny slavného popového skladatele Sufjana Stevense, psaná přímo na objednávku souboru. Lyrická skladba pro sólový klavír (interpretace Susan Walters) o deseti částech se dobře poslouchala a snad se na ni i dobře tančilo. Ovšem mnohé reminiscence a její celková plochost nezanechaly velký dojem. Choreografie pro deset tanečníků se opět nesla v neoklasickém duchu, ve srovnání s předchozími dvěma díly ovšem působila rozvlekle a repetitivně. Kostýmy, tentokrát navržené samotným choreografem, celkový dojem ještě více srazily. Celotrikoty a trikoty v odstínech bílé, šedé a černé, ušité z velmi jemné látky se zvláštními průsvity, nelichotily žádné postavě, což vzhledem k absenci jiných scénografických prvků obzvláště vyniklo. Jasně se tu ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž; i tak „jednoduchý“ kus, jako je celotrikot, vypadá mnohem lépe, když jej navrhne profesionální designér, než když se tohoto úkolu zhostí kdokoliv jiný.  

Grand finale patřilo Alexeji Ratmanskému a jeho „grand divertissement“ Namouna. Jednalo se o nové pojetí stejnojmenného baletu z roku 1882 na hudbu Éduarda Lalo, původně v choreografii Luciena Petipy. Ratmansky se dle anotace inspiroval pestrými postavami původního libreta a zároveň si dal za cíl zachytit bláznivý charakter baletů tohoto období. Zatímco se ale původní verze baletu odehrávala na Korfu 17. století a pojednávala o lordu Adrianim, který v sázce ztratil vše včetně své oblíbené otrokyně Namouny, Ratmanského dílo stylem kostýmů připomínalo 20. léta 20. století a postavy vypadaly jako vystřižené ze známého ďagilevského baletu Le train bleu, odehrávajícího se na francouzské Riviéře.

Těžko si lze představit dílo více kontrastní k těm předchozím. Namouna měla šarm, vtip, vykreslené charaktery s odlišnými pohybovými slovníky, pulzující taneční hudbu na dvě a tři doby, pestré kostýmy. Ratmansky se držel tradičnější dramaturgické skladby baletu, s jeho sbory, sólovými variacemi, pas de deux a pas de trois, včetně závěrečné apoteózy. Vše ale interpretoval po svém. Choreografova dlouholetá zkušenost s klasickým a romantickým repertoárem z Velkého divadla v Moskvě, Ukrajinského baletu či Královského dánského baletu čišela z čistě klasických pasáží, stavby sborů a z některých variací. Roztančit Laloho melodickou hudbu mu nedělalo žádný problém a ve srovnání s předchozími „vážnými“ neklasickými kusy to vše působilo až nebezpečně zábavně. Ostatně partitura se jevila jako hlavní inspirace; Debussy se na její konto vyjádřil, že mezi příliš mnoha stupidními balety té doby je Namouna něco jako mistrovské dílo.

Balet otevřel sbor tanečnic v romantických žlutých šatech s chic černými čepečky (nebo parukami), následoval výstup dvou balerín v plavkách soupeřících o mladíka v námořnické uniformě, na scénu vstoupila diva v černých šatech s houfem obdivovatelů a tak dále. Dívky v plavkách horečnatě mimovaly svou zamilovanost, v průběhu baletu postupně přibývaly, až vznikl výstup připomínající typické „bílé jednání“, podpořené kouřovou clonou v jejich valse de la cigarette. Věčně vysmátý námořník bezstarostně s lehkostí prováděl své skokové variace. Diva v černém (Sara Mearns) vystřihla dech beroucí sólo, které v prezentačním videu na webových stránkách NYCB popisuje jako nejtěžší dvě minuty, jaké kdy tančila. Už jen tento krátký úsek ilustruje způsob Ratmanského práce: bombastická sólová variace primabalerín 19. století se v jeho interpretaci stává absurdně složitou a zároveň téměř směšnou choreografií, kdy tanečnice ve zběsilém tempu střídá krokové pasáže s velkými i malými skoky, protaženými pózami a celou variaci končí na zemi, vzepřená na rukou a se zakloněnou hlavou. „Too much is too much“, jak se říká v Americe.

Kombinace čistě klasického baletu a jeho komické interpretace jsou podány s překvapivou lehkostí. Při sledování tohoto díla si člověk musí klást otázku, zda je to pocta romantickému baletu, nebo jeho parodie. Pravděpodobně se jedná o obojí. 

Přestože většina programu Here/Now se nesla v neoklasickém duchu, večer uzavřela roztomilá hříčka na velmi klasické téma. Koneckonců v NYCB je možné skoro všechno, jen na kostýmy by si měli dávat větší pozor.   

Psáno z představení 2. března 2018 v David H. Koch Theatre, New York City.  

Neverwhere
Choreografie: Benjamin Millepied
Hudba: Nico Muhly
Kostýmní dohled: Marc Happel
Světla: Mark Stanley
Premiéra: 19. března 2013

Mothership
Choreografie: Nicolas Blanc
Hudba: Mason Bates
Kostýmy: Marc Happel
Světla: Mark Stanley
Premiéra: 4. května 2016 

The Decalogue
Choreografie: Justin Peck
Hudba: Sufjan Stevens (Comissioned by New York City Ballet)
Kostýmy: Justin Peck
Světla: Jennifer Tipton
Premiéra: 12. května 2017

Namouna, a Grand Divertissement
Choreografie: Alexei Ratmansky
Hudba: Édouard Lalo
Kostýmy: Marc Happel and Rustam Khamdamov
Světla: Mark Stanley
Premiéra: 29. dubna 2010