Festival ProART: Félix Duméril a jeho pohádkový svět
Představení tentokrát začalo vlastně ještě mnohem dříve, než byli diváci vpuštěni do sálu (a aniž by si to vůbec uvědomili). Po baru se pohyboval nenápadný muž v civilním oblečení, přistupoval k lidem čekajícím na svůj drink či bavícím se s přáteli a anglicky začal: „I know you, we have met before! Your face is familiar...“ A vzápětí odešel, aniž by si zmatený „přítel“ stačil vzpomenout. Až v polovině představení pak divákům došlo, že to bylo součástí hry a že onen muž byl Félix Duméril. Když mohli diváci konečně vstoupit do sálu, byli již na scéně tři účinkující a každý z nich plně ponořený do své činnosti: žena v zástěře hnětla těsto na koláč, mladík hrál hru na imaginárním gameboyi a dívka přecházela po scéně. Po příchodu choreografa se dveře zavřely a každodenní činnosti vystřídal pohádkový sen. Vypravěčkou a zároveň hlavní hrdinkou těchto pohádek byla tanečnice Misato Inoue, která se transformovala do různých postav a mezitím japonsky vyprávěla příběhy, jež začínaly vždy stejně: „Mukashi Mukashi“, čili „Byl jednou jeden...“První pohádkou byla efektní červená Karkulka. Dívka se prodírala tajemným lesem, který byl vizualizován dobře provedenou projekcí, a snažila se uniknout třem červeným přízraky. Scéna byla vydařená i díky nápadu s rozstříhaným plátnem, jímž tanečníci procházeli a za něž se mohli schovávat. Dynamická scéna pronásledování díky této „prolézačce“ dostala plastičtější rozměr. Když byla Karkulka dopadena a vysvléknuta z červeného kabátku (a tudíž i z postavy), projekce se začala pozvolna proměňovat a na scénu padaly šaty, ze kterých si měla dívka vybrat postavu příští.
Mezitím se pozornost diváků přesunula na Félixe Dumérila a Pamelu Monreale zosobňující africkou pohádku o červeném pírku. Chudý lovec neměl štěstí v lovení zvěře a on i jeho žena trpěli hlady. Jednou lovec potkal kouzelného červeného ptáčka, který mu věnoval jedno své pírko. Jeho uvařením měl manželský pár bohatou večeři. Ženě to ovšem nestačilo a tak zabila i onoho ptáčka, jehož pírka ale po smrti ztratila celé kouzlo. Tanečnice působila drsně až živočišně a scéna vaření pírka, během níž měla většinu času hlavu v hrnci,
byla vskutku originální. Dalším jejím charakteristickým rysem byla cigareta, která jí visela v koutku úst téměř po celé představení. Jednu za druhou kouřila dokonce i během svých tanečních výstupů a náročných partnerských vazeb, což často vyvolávalo překvapený smích v publiku. Vrcholným výkonem Pamely Montreale, a také jistě nejvtipnější scénou celého představení, byl její popis „vaření pohádek“ v roli čarodějnice. Svým hlubokým hlasem začala vyprávět recept na tajemný lektvar, kde samozřejmě nechyběly ropuchy a podobné lahůdky, a skončila kritikou přeslazených pohádek pro děti, ve kterých zásadně vystupují zcela nepoužitelní princové. Ti by pořád jen někoho líbali, scény boje zbytečně přehrávají a ke všemu nosí legíny! Do toho se okolo ní tanečníci zmítali ve variacích jak vystřižených z Labutího jezera v podání Les Ballets Trocadero de Monte Carlo a diváci se svíjeli smíchy.Mezi pohádkami se ale objevovaly i scény méně fantastické, jako například videozáznam interpretů rozjímajících nad skrytým smyslem pohádek, což se neobešlo bez vtipných poznámek (během něhož jsme se třeba dozvěděli, že Karkulčina babička byla asi alkoholička, když jí vnučka musela přinést víno...). Jindy jsme se zase ocitli v muzeu pohádek, kde nás průvodkyně upozornila na exempláře, jako byl Popelčin střevíček, jablko, které otrávilo Sněhurku a tak dále. Všechno zaručeně originály.
Návratem k pohádce byla poslední scéna Šípkové Růženky a dvou princů, kteří byli skutečně docela nepoužitelní. Spící princeznu se snažili všemožně probudit, různě si ji předávali, tahali ji po jevišti i s její dlouhou sukní a jinak s ní manipulovali, ze spánku ji ovšem neprobrali. Namísto toho vedle ní sami usnuli.
Celé představení bylo velice dynamické a hravé, každý z interpretů byl výraznou postavou s charakteristickým projevem, jímž si získali diváky. Doslova kouzelná byla Misato Inoue v roli Karkulky i průvodkyně, Pamela Monreale zase se šarmem zosobnila drsnou „čarodějnici“. Ani tanečníci Félix Duméril a Michel Pascault nezůstávali pozadu svými pohybovými party a roztomile roztržitým herectvím. V jejich tanci byly rozpoznatelné klasické základy, choreografie se ale nesla v čistě současném duchu, často se zajímavými partnerskými vazbami. Funkčně působila v představení rovněž propracovaná, ale nevtíravá projekce a hudební koláž. Mukashi Mukashi zaujme svou estetikou a zároveň pobaví nepodbízivou formou široké spektrum diváků. Psáno z představení 29. 7. v divadelním prostoru Roxy/NoD.
Mukashi MukashiChoreografie: Misato Inoue & Félix Duméril ve spolupráci s tanečníky
Tanec: Misato Inoue, Félix Duméril, Pamela Monreale, Michel Pascault
Hudba: Simon Ho
Editor hudby: Tobias Zürcher
Scéna: Jann Messerli / Sara Weingart
Kostýmy: Kathy Brunner
Dramaturgie B: Bettina Fischer
Koncept: Misato Inoue, Félix Duméril, Bettina Fischer
Fotografie: Christian Glaus
Video design: Peter Aerschmann
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu