Festival Nové generace aneb choreografové a tanečníci v jedné osobě

Festival Nové generace aneb choreografové a tanečníci v jedné osobě

Závěrečný večer Festivalu Nové generace tvořilo vícero choreografií kratšího formátu. Představili se studenti z tuzemských i zahraničních universit (pražské HAMU, Anton Bruckner Privatuniversität v Linci, Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem či VŠMU v Bratislavě). Komponovaný program byl velmi pestrý a výběr stylově i žánrově svébytných choreografií si podmanil nejednoho diváka.  

Jako první se představuje Eduard Adam Orszulik se svým Sólem. Prvních pár minut na jevišti září výrazný světelný objekt s provokativním zvukovým podkresem inervujícího šramotu. Pak se za doprovodu Mozartova Requiem objevuje tanečník. Důstojně a koketně obchází scénu ve vysokých dámských kozačkách, v těsném přiléhavém bodyčku a za sebou táhne vlečku v podobě dlouhého igelitového závoje. Orszulikova performance je symbiózou kýče, grotesky, klauniády a ironie. Svébytná bezpohlavní individualita se pohybuje prostorem a fragmentárně se rozhoduje pro to či ono, čistě náhodně a provokativně. Každé rozhodnutí lineárně a neodvratně podmiňuje další. V estrádním podání sledujeme řetězec příčin a následků. Tanečník vytváří parodii na soudný den, z něhož si uštěpačně tropí legraci, a vzpírá se jakýmkoli morálním validacím. Časoprostor je po celou dobu zaplněn pobuřujícími kontrasty a úmyslnou vyzývavostí po stránce hudební i taneční. Sólo je především cynickým únikem vlastní svébytnosti.

Dominika Stróżewska s choreografií An aimless series of words and fragments of thoughts vtahuje diváky svou emoční a dynamickou show. Plavnými bezúčelnými pohyby vytváří tanečnice dojem člověka trpícího schizofrenií. Nejprve se vlní prostorem, jako živoucí rostlina hledající nejlepší místečko k výkvětu. Pak leze po zemi, zkoumá své tělo v klidu a v pohybu a zároveň prostor, v němž se nachází. Mluví sama se sebou, pak s jakousi neznámou bytostí nebo se svým alter egem. Za doprovodu klavíru a občasného zpěvu krouží performerka prostorem, uklání se, vzpíná ruce, což vytváří dojem modlitby či meditace. Pohyb se postupně zrychluje, až dospěje do maximální možné dynamiky.  

Tělo se zmítá v rychlém a zběsilém tanci, úzkostném a šíleném zároveň, jako by tanečnice byla vláčena vnější silou. Postupně ukazuje člověka nemocného, posedlého, pokojného, labilního, hledajícího i vyrovnaného. Je to pokaždé jiná osoba nebo se jedná o jedince mnoha tváří? Alter ego je tu pro každou situaci, abychom se mohli cítit bezpečně a pohodlně. Pravidla normality jsou narušená. A každý má v mozku malý šílený svět.

Následuje konceptuální performance Ako nikdy predtým v podání Lukáše Záhoráka. Na jevišti se tanečník ocitá téměř mimochodem, přichází nepozorovaně, ledabyle a v klidu. Pozornost je zaměřena na jeho ruce a nohy, které se pohybují zdánlivě náhodnými směry. Skládají se chvíli na jednu, pak na druhou stranu, jako by byla teprve prozkoumávána jejich funkce a účelnost. Všechny pohyby jsou však přesně vyměřené. Tělo performer využívá jako stroj pracující v jednom rytmu. Co chvíli se zastaví, zadrhne, aby se zas mohl restartovat, rozjet a pokračovat v cyklických, rotačních, propojovaných a trhaných pohybech. Emoce nejsou důležité. Klíčem je detail, objevování a pozorování toho, co se s tělem děje tady a teď. A konec přichází stejně nečekaně jako začátek. Záhorák dotančí, dojde ke dveřím, opustí prostor a zavře za sebou. Potlesk před prázdným jevištěm působí jako čistá formalita. Když tanečník přijde, jeho aura je naprosto proměněna. Skoro to vypadá, jako by celou dobu tančilo jiné tělo a performer byl jen demiurgem dění. Možná tomu tak vážně bylo. A byl konec vůbec třeba?

Večer zakončuje choreografické a interpretační duo Michael Gross a Kamil Mrozowski s dílem BLUE // Work in Progress. Tanečníci v černých teplácích, barevných tričkách a svítivě modrých ponožkách krouží po jevišti a vytvářejí dojem srandovních loutkových postaviček zmítajících se prostorem a hledajících těžiště. Duo předvádí trhané i plavné rotační pohyby, balanční úklony, poskoky, skoky, floor work, přešlapy, pády – v různém tempu a zdánlivě nezávisle na sobě. Každý tanečník má svůj specifický styl pohybu. Místy se v tanci sejdou, střetnou nebo propojí. To pak začíná boj nebo párový tanec. V celém představení jde především o osobní spor se synchronizací. Zaujati nekonečnou svobodou pohybu, díky čemuž vznikají průsečíky prostoru, času a dynamiky, tanečníci postupně vytvářejí sdílený vesmír. Zkoumají způsob bytí v blízkosti někoho dalšího. Kdo jsem já, a kde jsi ty? Závěrečný večer festivalu nabídl intenzivní kontemplativní zážitek, po stránce divadelní i taneční. Zahraničním umělcům z různých kulturních i společenských prostředí a profesních zázemí se podařilo rozlousknout nesnadný oříšek. Chopili se aktuálních společenských témat se silným apelem na diváka a současně do performance otiskli svůj výrazný pohybový rukopis. Každá choreografie byla stylově i žánrově svébytná. Určitě bude stát za to díla v čase a prostoru dále zkoumat a rozvíjet. Jsem velmi zvědavá na další umělecké pokračování.

Psáno z představení 25. listopadu 2018, divadlo DISK, v rámci Festivalu Nové generace.  

Sólo
Choreografie a interpretace: Eduard Adam Orszulik
Hudba: W. A. Mozart, SOPHIE, Mr. Daijing

An aimless series of words and fragments of thoughts
Choreografie a interpretace: Dominika Stróżewska

Ako nikdy predtým
Choreografie a interpretace: Lukáš Záhorák

BLUE // work in progress
Choreografie a interpretace: Michael Gross a Kamil Mrozowski
Hudba: Mohammad Reza Mortazavi