Festival 4+4 dny v pohybu a jeho taneční solitéři

Festival 4+4 dny v pohybu a jeho taneční solitéři

Autor Petra Dotlačilová

Autor

Mezinárodní festival současného umění se v roce 2012 konal již po sedmnácté. Vzhledem k tomu, že se 4+4 dny v pohybu snaží pokrýt všechny druhy umění, nechyběl zde ani současný tanec. Velký prostor mělo tradičně výtvarné umění, instalace, videoprojekce, fotografie atd., každý večer se pořádalo představení alternativního divadla nebo tance, ale také hudební koncerty, a během dne probíhaly přednášky na různá témata a komentované procházky po Praze. Specialitou této akce je již tradičně projekt „místo činu“, v rámci kterého si organizátoři zvolí jako hlavní dějiště festivalu nějakou opuštěnou pražskou budovu se zajímavou minulostí. Tentokrát se podařilo získat budovu bývalého Casina v Pařížské ulici, která dnes z nepochopitelných důvodů chátrá. V pohybu byli nejen účinkující, ale mnohdy i diváci, kteří museli za představeními do šesti pražských divadel. Nejvíce tance nabídlo Divadlo Archa, pozadu nezůstalo ani holešovické Studio Alta a NoD, alternativní divadelní projekty uvedla LaFabrika a Alfréd ve dvoře.
Pokud jde o tanec, festival představil sedm tanečních projektů ze sedmi zemí. Českou republiku reprezentoval mezinárodně uznávaný divadelní soubor Farma v jeskyni se svým site specific projektem Intervence, který byl situován právě do prostoru barů bývalého Casina. Jejich „zásah“ se rozjížděl z počátku zcela nenápadně. Nebyl totiž ohlášen žádný oficiální start představení a přihlížející si svého aktéra museli najít sami. Necítili se tak v roli typických diváků, ale spíše jako pozorovatelé okolního dění, jež vytrhne z konceptu nějaký výrazný element, neobvyklá situace. Z davu lidí posedávajících v blízkosti barového pultu se nejdříve vydělili Jun Wan Kim a Ti Nguyen, kteří jakoby trpěli spavou nemocí zabraňující jim v klidu dojíst svůj asijský pokrm. Mátožně, zpomaleně a jako ve snách se pohybovali prostorem, na sedačkách, na stolech, s nudlemi visícími z úst. Z klidu, do nějž byli přihlížející uvrženi, je vytrhla zběsile poskakující Hana Varadzinová, která se v blyštivém disko oblečku à la Iveta Bartošová za mlada snažila rozproudit publikum a přilákat je na svou záměrně špatně vydařenou karaoke show, kde za doprovodu téměř jednoho, neustále se omílajícího rytmu na keyboardu zvládla zazpívat od finské polky po 99 Luftballons. Pravou intervenci si režisér Viliam Dočolomanský nechal na závěr, kdy hrstku mužů v elegantních oblecích, černých brýlích a s kamennou tváří nechal volně rozprostřít mezi postávající diváky. V tu chvíli mohl naplno vyniknout koncept založený na rozrušení prostoru mezi hledištěm a jevištěm. Osobní strážci byli všude. Pokud jste sledovali, co podnikají ti před vámi, ani jste nepostřehli, že další stojí hned vedle vás. Diváci byli rázem vtaženi mnohem více do dění, a to i proto, že se na chvíli stávali oběťmi jejich chladnokrevné pozornosti, když na ně například namířili banánovou pistoli. Jejich zásah měl šťávu, byl plný adrenalinu, ale i humorných situací. Skupinky aktérů se postupně přemísťovaly v prostoru, každý divák tedy viděl své. Pokud mu přece jen ideální výhled nebyl dopřán, stačilo zvednout hlavu a sledovat odraz těl v zrcadlech umístěných po všech stěnách i stropu, což nabízelo další zajímavý úhel pohledu. Stejně jako začátek představení, i konec tiše vyšuměl, strážci sešplhali z balkonu po laně na ulici a zmizeli do tmy…Vtipné, promyšlené, působivé a nové zážitky zprostředkující…Farma prostě umí! V rámci festivalu se  v divadle NoD představili izraelští choreografové Niv Sheinfeld a Oren Laor, kteří do Prahy přivezli dílo  Ship of fools (Loď bláznů). Choreografie pro tři tanečníky (Sascha Engel, Anat Grigorio, Uri Shafir) přesahuje „pouhé“ taneční představení, přestože pohybu je v něm více než dost. Netradiční byl již začátek, kdy umělci byli na scéně při uvedení diváků do sálu, rozcvičovali se, zahřívali a především upřeně pozorovali každého, kdo do sálu vstoupil. Pronikavý pohled bylo to první, co zaujalo. Po celou dobu představení byli pak performeři v živém kontaktu s publikem, pozorovali nás, usmívali se, mluvili na nás, dokonce nás naučili zpívat písničku od Abby a přinutili asistovat ve stoje smutečnímu rituálu. Nutno podotknout, že publikum až překvapivě aktivně spolupracovalo.
Loď bláznů byla koláží scén, které spolu zdánlivě nesouvisely, pohybová sóla střídaly útržky monologů či dialogů, směšné scénky následovaly téměř děsivé pasáže. K těm vtipným patřil například výstup tanečnice, která přiměla sérií detailních pokynů oba své kolegy, aby její tělo stavěli do baletních póz, zatímco ona byla zcela pasivní, což působilo velmi krkolomně a komicky zároveň.  Mrazivý byl naopak okamžik, kdy jeden performer nutil druhého „střílet“ do lidí kytarou, kterou držel jako samopal či akt rituálního pohřbu.  Motiv ovládání, militantní tématika, kontrast násilníka a bezmocné oběti občas vyplul na povrch mezi komickými hříčkami a tanečky na píseň Michaela Jacksona. Na první pohled zábavná show tak získala hlubší rozměr a vzniklo zajímavé představení, které v sobě odráží mnohdy absurdní izraelskou realitu. Další taneční projekty na festivalu byly sólové záležitosti. Polská tanečnice Justyna Jaslowska přivezla své sólo The Art of Swimming skutečně inspirované pohyby při plavání. Německých choreograf Christoph Winkler uvedl své dílo Baader – Choreografie radikalizace, což je tanečně-divadelní portrét německého teroristy Adrease Baadera ze skupiny RAF. V roli Baadera vystoupil tanečník Martin Hansen.
Z Belgie přijela umělkyně  Lisbeth Gruwez působící spolu s hudebníkem Maartenem van Cauwenberghem v autorské skupině Voetvolk. V divadle Archa představila jejich společné dílo It´s going to be worse and worse and worse, my friend, inspirované projevem amerického ultrakonzervativního kazatele. Jednoduchá scénografie, svícení a kostým laděný do černo-bílo-šeda, to vše připoutalo ještě více pozornost diváků k osobě tanečnice, která pomalu rozvíjela svou hypnotizující choreografii.  Odtrhnout od ní oči nebylo možné ani během relativně dlouhé úvodní statické pasáže, která byla naplněna pouze několika gesty; výraz a hlavně upřený pohled do publika byly až mrazivě přesvědčivé. Teprve později se začal ze změti elektronických zvuků oddělovat hlas kazatele, rozpoznat jsme ale mohli pouze jednotlivá slova. Ta se začala spojovat s gesty a vše do sebe začalo zapadat, gesta dohromady se slovy a výrazem dokázala přenést význam apokalyptického kázání. Velice silná jevištní osobnost tanečnice si zcela podmanila diváky, z jejích plynulých gest se až dělaly mžitky před očima. Nezapomenutelná byla ovšem především gradace celé choreografie, která spočívala v jednoduchých, stále se zvyšujících výskocích vzhůru. Napětí, které za 50 minut tance performerka vystavěla, bylo téměř hmatatelné, uvolnění se ale nedostavilo. Skoky choreografie skončila a pak nastala tma. Snad právě v dokonalé přesvědčivosti interpretky společně s absencí katarze, kterou divák podvědomě hledá v každém představení, spočívá síla tohoto fascinujícího představení. Zcela odlišnou cestou šla při tvorbě své inscenace OUF italská tanečnice Virginia Spallarossa. Její motto k tomuto dílu je: „Žádné emoce, pouze racionální přístup.“ Téma jsme se tedy z popisu v programu nedozvěděli, a i po zhlédnutí představení bylo těžké říct, o čem to vlastně celé bylo.
Na začátku přišla tanečnice na scénu, lehla si na zem a její asistentka kolem ní na zem nalepila bílou pásku. Obrys postavy se stal součástí scénografie spolu se stolem a dvěma židlemi, tabulí a spoustou dalších malých rekvizit včetně autíček a vrtulníku na dálkové ovládání. Mezi těmito předměty tanečnice velmi civilně přecházela a někdy uprostřed scény zatančila pár variací. Své konání doprovázela vyprávěním o sedmi ženách, které žijí v různých koutech světa, jsou každá jiná a přitom jsou jedna a ta samá. Vrcholem pak byla zřejmě scéna, během které performerka za doprovodu rytmické hudby na přeskáčku napsala na velkou tabuli v pozadí několik slov, které jí asi právě v tu chvíli napadly. Civilní přechody, stejně jako civilní kostým ve spojení s ne příliš přesvědčivým tanečním a hereckým dějem (ani několik rádoby humorných scén příliš neoslnilo) nedovolily divákům proniknout do podstaty díla, pokud tam nějaká podstata vůbec byla. Zdá se, že racionální přístup bez emocí není v tomto druhu umění nejšťastnější volbou. V ten samý večer jako italská choreografka se ve Studiu Alta představila slovenská skupina současného tance Debris Company. Již patnáct let existující soubor patří k tomu nejlepšímu na scéně slovenského současného tance a působí v ní velice nadaní tanečníci a choreografové.
Do Prahy přivezli tentokrát komorní dílo Soliloquy & Monologue v konceptu Jozefa Vlka a v choreografii Stanislavy Vlčekové, tedy stěžejních členů souboru. Jedná se o poctu Jamesi Joyceovi, jehož dílo skupina již minulosti zpracovávala. Sólový výstup Stanislavy Vlčekové je jevištní adaptací poslední kapitoly Joyceova Odysea, důraz je zde kladen hlavně na pohybové znázornění metody, kterou je román napsán, tedy „proud vědomí“. Obrazy se plynule střídají, přesto ale prosvítá tematická linka a vývoj postavy. Nejen poutavý tanec, ale především herecký projev a výraz zaujímá na projevu interpretky, která přestože vůbec nepoužívá slov, dokáže přenést do publika dojmy ze zvláštního Joyceova díla. V druhé části inscenace s názvem Monologue je zato slov víc než dost. Jedná se o nepřetržitý tok řeči Vladimíra Zboroně, který na scéně vystřídal tanečnici. Výňatky z Odyseje ze sebe chrlí téměř bez ustání snad patnáct minut, což působí efektně v kontrastu s předešlým tichým sólem a vzbuzuje obdiv vzhledem k náročnosti textu, který je složen z útržků myšlenek, mezi kterými volně přechází.
Jednoduchá a stylová scénografie a zajímavě koncipovaná projekce na šaty interpretů doplňuje meditativní představení, které bez velkých efektů převádí na jeviště Joyceův literární záměr. Devítidenní festival současného umění skončil v sobotu 3. listopadu tanečním představením, divadelním site specific a také DJ party v budově bývalého Casina. Nabídl velice pestrý program a do Čech přivezl i několik zajímavých zahraničních tanečních projektů. Je povzbuzující vidět zájem organizátorů festivalu o současný tanec, některé osobnosti jsme díky nim mohli v Praze spatřit vůbec poprvé a díky tomu si rozšířit povědomí o tom, co se děje na scénách v Evropě a ve světě. Letos byl taneční program výhradně ve znamení sól, což bylo mnohdy neméně poutavé než větší projekty, ovšem z pohledu diváka ne vždy tak lákavé.
Doufejme, že i na příštím ročníku festivalu budeme moci shlédnout mnoho zajímavých performerů z Čech i ze zahraničí a vychutnat si nové umělecké zážitky. Voetvolk
Koncept, choreografie, tanec: Lisbeth Gruwez
Skladba, zvukový design: Maarten Van Cauwenberghe
Styling: Veronique Branquinho
Umělecký dohled: Bart Meuleman
Světelný design: Harry Cole
Asistent světel: Caroline Mathieu
Produkce:Voetvolk vzw
Koprodukce: Grand Theater Groningen, Troubleyn/ Jan Fabre, Theater Im Pumpenhaus and AndWhatBeside(s) Death OUF
Účinkuje: Virginia Spallarossa
Asistent: Monica Rosanó
Zvuk a hudba: Z
Světelný design: Cesare Lavezzoli
Video: Gilles Toutevoix
Produkce: Pandaz
Koprodukce: Deja Donne Soliloquy & Monologue
Účinkuje: Dtanislava Vlčeková & Vladimír Zboroň
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Koncept, režie, hudba, světelný design: Josef Vlk
Vizuální koncepce: Martin Piterka
Kostýmy: Marija Havran, Katarína Holková
Realizace hudby: Zwiebel String Quartett Ship of Fools
Choreografie a režie: Niv Sheinfeld & Oren Laor
Performeři a spoluautoři: Sascha Engel, Anat Grigorio, Uri Shafir
Hudba: Didi Erez, ABBA, Pet Shop Boys, Michael Jackson
Kostýmy: Inbal Lieblich
Světelný design: Netta Koren The Art of Swimming
Koncept, choreografie, scénografie, účinkuje: Justyna Jaslowska
Světelná režie: Justyna Jaslowska, Wojciech Maniewski
Video: maciej Polynko, Emil Zieba
Design: Patrycja Planik
Produkce: International Festival "Theatre Confrontations", International Maat Festival Baader - choreografie radikalizace
Koncept, choreografie: Christoph Winkler
Tanec: Martin Hansen
Kostýmy: Lisa Kentner & Vivien Wanneck
make-up: Kathleen Kelly
Světla: André Schultz
Hudba: CAN "Mother Sky" & Pink Floyd "Be careful with thataxe Eugene"
Management: ehrliche arbeit - freelance office for culture