„F*cking Beautiful Spring,“ řekla by zřejmě, kdyby mohla…

F*cking Beautiful Spring. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Už při vstupu do divadelního sálu lze tušit, že tu bude všechno jinak – vyvýšené jeviště na jevišti v kruhovém tvaru, zlatavý odstín taneční podlahy, židle rozestavěné kolem ve dvou řadách a na každé z nich velká černá sluchátka. Z velkého sálu autoři vytvořili menší intimní prostor, s veškerou energií směřující do středu kruhu.

Když jsem usedl na vybrané místo ve druhé řadě, pozoroval jsem škvírou mezi hlavami dvou dalších návštěvníků divadla, co se vpředu děje. S pocitem nepatřičného voyeurství jsem zahlédl Markétu Jandovou, jedinou performerku tohoto díla, jak vstupuje na jeviště. Ladným a zároveň velmi opatrným pohybem naznačila přítomným, aby si nasadili sluchátka. Petr Boháč, který je podepsán pod režií, námětem a scénografií této novinky, v programu přiznává inspiraci mimo jiné nekonečným posloucháním oratoria El Niño Johna Adamse. Lze tak vytušit, že půjde o podobenství biblického příběhu optikou 21. století, příběh šestnáctileté Marie s pozitivním těhotenským testem, která se vyrovnává s novou životní realitou. „F*cking Beautiful Spring“, řekla by zřejmě, kdyby mohla…

Jevištní přítomnost Markéty Jandové je něčím ojedinělým. Rozhodně se nejedná o začínající, natož nezkušenou performerku, čtenáři i diváci ji mohli vidět už v mnoha jiných kusech, a to i od Spitfire Company. Domnívám se ale, že teprve zde získává patřičný prostor, který si zaslouží; možná také dozrál její čas jako výsostné interpretky. Mnohdy bezešvý, vskutku organický pohyb její ladné siluety v této novince má často zadržovanou energii, není bezhlavě rozpražený v prostoru, ale naopak pod ustavičnou, úpěnlivou, snad i přísnou kontrolou mysli. Tělesné těžiště má perfektně podchycené, věnuje detailní, až obsesivní péči dolním končetinám a měkkým nášlapům chodidel, časté rotace v kyčlích vysílají vruty do zbytku těla a stávají se tak pohybovým rysem jedné z částí.

Velmi výrazně působí také její paže, plně obnažené, neboť performerka na sobě má zašle bílou vestu s kapucí z tenkého materiálu a šortky s vysokým pasem ve stejné barvě (Kateřina Jirmanová), navíc pomačkané, vrásčité z častého snižování těžiště, jako kdyby se do nich obtiskovala veškerá poctivá práce, ale i léta zkušeností. Její paže často hrají prim, což zdůrazňuje i čistý, barvami nezkalený light design dvou pohyblivých světel (Jiří Šmirk) odrážející bílou, neopálenou pokožku. Doprovázejí buď zbytek těla, umně poslouchají vruty vyvolávané ze spodních částí, v jiných momentech pohyb celku vedou křehkým, tvárným až pečujícím způsobem. Navíc jejich útlá struktura připomíná paže mladé dívky, chycené v pasti, rozjímající nad svým osudem. Postupně se však v jejím těle zračí proměna myšlení, jakési přijetí vlastního i cizího, těla v těle, přistoupení na pravidla nové hry, podle nichž má jako žena-matka v budoucnosti hrát.

Patrný je také akcent na jakousi božskou, nadpozemskou tělesnou lehkost (zřejmě odkaz na onu biblickou inspiraci), která vzniká v moment, když si uvědomíte, že neslyšíte nic kromě hudby a binaurálních zvuků ve sluchátkách (Martin Hůla). V současném tanci, a to už od dob prvních výbojů fyzického divadla, jsme totiž zvyklí slyšet pohybující se tělo. Běžně nasloucháme jeho přiznané tíze, zvukům různých materiálů dřících o podlahu jeviště, intenzitě dechové frekvence, šelestu, šepotu, slovům, křikům i jiným projevům. Nic z toho se ale v novince souboru Spitfire Company neodehrává. Jsme odkázáni na vizuální realitu, ta zvuková je ve své podstatě zkreslená, jako kdybychom se zvukové podstaty těla Markéty Jandové ani neměli dobrat. Působí, jako kdyby byla zbavena té fyzické tíže, kterou jsme my, běžní smrtelníci, připoutáni k zemi. To vše platí, dokud tanečnice nevyzve diváky, aby sluchátka sejmuli ze svých hlav. Jsme opět na stejné úrovni, tanečnice však má za sebou dlouhou cestu, při které došlo k rituální proměně z dívky v ženu, která je připravena, jak jen je to v danou chvíli možné, přijmout svůj osud…

F*cking Beautiful Spring mi připomnělo, že kolem Petra Boháče se seskupují neuvěřitelně silné ženské interpretační osobnosti. Když jsem vcházel do divadelního sálu, probleskly mi hlavou vzpomínky na One Step Before the Fall s Markétou Vacovskou v hlavní roli (2012). A to nejenom jevištním set-upem, zejména mírně vyvýšeným jevištěm, ale i stylem tvůrčích postupů, ponorem do hlubokých, velmi intimních a často bolestivých lidských témat s naprostou otevřeností a autenticitou. Příběhy silných žen tvoří jednu z výrazných linií tvorby Spitfire Company, ať už si dále vzpomenu na Cécile da Costa a jejího Vypravěče (2016), na Miřenku Čechovou a její metaBALETKY (2021), znovu na Markétu Vacovsku a její Odloučení (2020) a tak dále. Do tohoto seznamu se nyní řadí i Markéta Jandová a nepřekvapilo by mě, pokud by si vysloužila ocenění Tanečnice roku na příštím vydání festivalu Česká taneční platforma.

Psáno z premiéry dne 18. března 2023, divadlo PONEC .

F*cking Beautiful Spring
Námět, scénografie, režie: Petr Boháč
Choreografie, tanec: Markéta Jandová
Sound design, binaurální mix: Martin Hůla
Lightdesign: Jiří Šmirk
Taneční spolupráce: Adéla Kašparová
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Premiéra: 18.3.2023