Cyrano z Bergeracu v poněkud fádní režii

Cyrano de Bergerac. Foto: Daniel Dančevský.

Je jasné, že silný dramatický příběh vždy přitahuje choreografy i tanečníky k tanečnímu vyjádření a převyprávění. Tentokrát byl přizván Filip Veverka, který s libereckým souborem již spolupracoval jako baletní repetitor. Veverka má za sebou poměrně bohatou kariéru jako sólista v Národním divadle v Praze a dále angažmá v USA, v Německu a Švédsku, včetně několika významných ocenění (Cena Philip Morris pro začínajícího tanečníka v roce 1997 a Cenu Thálie za roli Petruccia v Crankově Zkrocení zlé ženy v roce 2003).  Mnohde působil jako pedagog a repetitor, v současné době je baletním mistrem v Státním hudebním divadle v litevské Klaipédě. Větší choreografickou příležitost získal v plzeňském baletním souboru Divadla J. K. Tyla, kde inscenoval v roce 2017 baletní inscenaci Manon s hudbou A. K. Glazunova. 

Cyrano z Bergeracu byl poměrně málo uváděn v baletní podobě. Snad je to proto, že romantické drama stojí především na slovu, verši. Známá byla verze francouzského choreografa Rolanda Petita (1959), předlohu zpracovala rovněž Anna Vita v německém Würzburgu (2013). V roce 2022 měla premiéru v tyrolském Landestheater v Innsbrucku právě choreografie Filipa Veverky, kterou nyní upravil pro liberecký balet.  

Hlavní zápletkou v příběhu je psaní milostných a duchaplných dopisů milované Roxaně, sestřenici Cyrana, pod rouškou tajemství nehezky vyhlížejícího nosatého, ale vtipného, velkorysého a čestného šlechtice Cyrana   de   Bergerac a mladičkého, krásného a naivního kadeta Kristiána de Neuvillette. Oba jsou do Roxany bezmezně zamilovaní, ale Cyrano jí lásku kvůli svému velkému nosu nikdy nevyzná. Až příliš pozdě, na úplném a tragickém konci hry, pozná Roxana z přednesu svého oddaného přítele, jak moc byla zaslepená a jeho lásku včas neopětovala. Je tedy velmi obtížné vyjádřit pohybem obsah duchaplného básnického textu. Poezie tance má jiná kritéria a některá slova někdy nenahradí. 

Filip Veverka pro svou tanečně-režijní koncepci příběh do jisté míry upravil a zredukoval. Přesto je v programu děj velmi obšírně popsán, i tak dílčím scénám není dost dobře rozumět. V dost fádní a ne zcela originální choreografii a v množství tanečních výstupů vztahy a konflikty zanikají (kupříkladu scéna s hercem Montfleurym, dále s Cyranovým přítelem Le Bretem a maskovanými muži, obraz Cyrana ve střetu s vikomtem de Valvertem a s hrabětem de Guichem). Výjevy zůstávají v herecky zastaralých konvencích, ne z hlediska interpretace, ale z důvodů režijně velmi slabé invence. 

Výběru hudby se Filip Veverka také věnoval sám. Koláž je seskládána z nosných děl významných autorů hudební historie: Francise Poulenca, Gustava Mahlera, Paula Dukase, Daria Milhauda, Sergeje Rachmaninova. Chvílemi jsou některé ze zvolených částí tak nosné a dramatické, že taneční řeč a způsob pohybového vyjádření na ně leckdy nestačí. Výrazné hudební motivy a rytmy Dukase a Milhauda naplňují situaci vojáků ve válečném prostředí i při návštěvě Roxany, kdy se atmosféra díky její přítomnosti poněkud uvolnila. Hudebně následuje opět velmi ostrý střih do další skladby. 

Právě v tento moment Roxana v duetu sděluje Kristiánovi, jak moc miluje jeho duši a nezáleží jí na jeho vzhledu. Kristián chce následně od Cyrana, aby jí sdělil, jak je to se zmíněnými dopisy. K tomu ale nedojde, protože Kristián v následujícím boji umírá. Z válečné vřavy se děj přesouvá do kláštera, kam se Roxana uchýlila po smrti Kristiána. I tady by se dala očekávat atmosféra klidu a rozjímání. Za Roxanou přichází hrabě de Guiche, který o ní také usiloval, a pravidelně dochází Cyrano. Hudba se nepřetržitě valí v dramatickém spádu i při příchodu zraněného Cyrana, v dalším duetu tančí oba v podobném nasazení i téměř stejném pohybovém slovníku jako na začátku. Jako by snad ani neuplynuly dlouhé roky od smrti Kristiána a Cyrano nebyl poraněn.  

Liberecký baletní soubor je dobře vybaven a hlavní interpreti ze sebe vydali maximum. Nuria Cazorla Garcia je velmi půvabná, křehká a velmi taneční. Patří na špičku libereckého ansámblu. Michal Kováč v roli Cyrana působí a tančí velmi suverénně, technicky jistě a je dobrým typem na tuto významnou roli. V roli hraběte a vojenského a přísného velitele de Guiche vynikl Richard Svoboda. Kristián v podání Máté Brünna se nezdál dostatečně přesvědčivý. 

Bojové scény a bitky jsou v pohybové stylizaci ne zcela jasného zaměření způsobu boje, přestože původní prostředí hry spadá do 17. století a v Cyranovi byli vždy mušketýři a kadeti s kordy a šlo o bitvy šermířské. Tady se jedná samozřejmě o určitou licenci, ale možná je to škoda.  

I kostýmy od Michaely Wenzelové (asistentka a baletní mistr libereckého baletu) jsou pouze v náznaku. Jakési vojenské vesty jen nepatrně připomínají uniformy. Cyrano má po celou dobu stejný kabát, také s náznakem výložek na ramenou. Všichni muži mají tmavé džíny, které jim v pohybu moc nesluší, dívky mají v prvním jednání barevnější šaty s širšími sukněmi tradičního charakteru. Roxana je téměř po celou dobu oblečena do bílých šatů. Scénické řešení Pavla Knollehoje střídmé a jednoduché. V zadní části vytváří rám s lehce průsvitnou textilií, který nahlíží do různých prostředí.  Objeví se tu i strom a část domu s balkónem, kde bydlí Roxana. Části nábytku, židlí a stolů se objevují v počátečních scénách v divadle, v pekařství, ve válečné scéně jsou v pozadí rozházené kusy židlí a předmětů. 

V současné taneční tvorbě se herectví a herecký projev dostatečně vyvinul k přirozenému výrazu a k identitě divadelní postavy, bez balastu naučené pantomimy a umělého předvádění situací. To, jak jsou jednotlivé role v tomto směru v liberecké inscenaci koncipovány, je, myslím, už přežitek. Kromě toho, novému baletu Cyrano z Bergeracu chybí režijní nadhled, smysl pro střih v hudebním aranžmá, a tak vše ustrnulo v jakémsi tvůrčím mezičasí. 

Psáno z premiéry 8. března 2024, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.  

Cyrano z Bergeracu 

Režie a choreografie: Filip Veverka 

Asistenti choreografa: Michaela Wenzelová, Alexey Yurakov 

Libreto: Filip Veverka, Miho Ogimoto 

Hudba: koláž z děl světoznámých skladatelů – Filip Veverka 

Scéna: Pavel Knolle 

Kostýmy: Michaela Wenzelová 

Light design: Pavel Hejret