Coppélia neboli vylomeniny po ostravsku

Coppélia (Adrienn Tiszai, Brittany Catalinas Haws). Foto: Serghei Gherciu.

Madia přistoupil ke Coppélii bez přehnaného respektu a notně popustil uzdu své fantazii. Základní struktura díla zůstává zachována. Hodně se ale liší pohybový slovník, s nímž Madia pracuje. Vychází sice z klasické taneční techniky, tu však s gustem rozvíjí i deformuje; některé taneční výstupy jako by klasické taneční tvarosloví parodovaly. Sem tam se nechává inspirovat gymnastickými prvky – objeví se hvězda, metají se salta jak ze sestavy prostných, jedním z nezapomenutelných prvků závěrečného pas de deux je prostý kotoul vpřed. Mohlo by to působit jako poněkud „neohrabané“ schválnosti, avšak v rámci celku fungují výborně a dokonce si rozumí s melodickou hudbou Léa Delibese. Je to zvláštní paradox – choreografie vypadá někdy kostrbatě, pohybové sekvence se složitě skládají, a přesto vše přirozeně odsýpá.

Ne náhodou je Madia v Evropě nejen ceněným choreografem, ale i režisérem, který má ve svém portfoliu také operní inscenace. V Coppélii se zaměřil na přesnou charakteristiku několika hlavních postav, mezi nimiž přirozeně hraje prim Svanilda – žena, která má pro strach uděláno, je mile poťouchlá až vychytralá. Michaela Vápeníková – mimochodem jediná Češka ve všech třech obsazeních hlavních rolí – využívá potenciál této postavy naplno, aniž by překročila tenkou linii, za níž už je pouhé figurkaření. Ukázala svůj mimořádný komediální talent, cit pro groteskní vtip. Mluví přirozenou mimikou, každé gesto – ať jím jsou zvednutá ramena, nebo vyčítavé pohyby paží – přesně pointuje danou situaci. Ve druhém dějství si užívá neustálé proměny, kdy chvíli imituje loutkovité pohyby Coppélie a následně zas vše pohybově spontánně glosuje jako autentická Svanilda (škoda, že převléknutí Svanildy za Coppélii není jasně ukázáno a divák tak zkraje výstupu tápe).

Koki Nishioka coby Franz to nemá ve stínu jejího temperamentu lehké a byť se blýskne technickou suverenitou, po herecké stránce je nevýrazný. Mezi oběma to ale neustále jiskří. Madia si vymyslel řadu vzájemných špílců, kdy leckterá šarvátka končí polibkem, a to někdy i pěkně choreograficky rozvedeným, kdy jsou milenci skrze polibek jakoby přilepení a nemohou své hlavy odtrhnout. Pozornost věnuje Madia rovněž některým drobnějším rolím – kupříkladu suitu Svanildiných přítelkyň, která pokradmu proniká do Coppéliova domu, tvoří vedle kurážných děvčat i jedna nervózní a klepající se strachy, jež se osmělí až časem. Naopak moc nevyšel Madiův výklad postavy Coppélia (na druhé premiéře jej tančil Takafumi Tamagawa). Tím je tady mladý, spíše melancholický vynálezce namísto obvyklého zlého starce, čímž byl oslaben kontrast mezi bezstarostným světem na náměstí a Coppéliovou odtržeností, podivínstvím a zapšklostí uvnitř domu. Další postavy už výraznější kontury nemají. Nadporučík má efektní sólo v prvním dějství, v němž se blýsknul Mario Sobrino, Coppélie v podání Hannah Nash, ale ani Olympia, kterou tančila Réka Kiss, nemají možnost se více projevit.

Madiův výklad je prodchnut jarostí, neustálým škádlením mezi dívkami a chlapci, což kulminuje v závěrečném dějství. To je v původním libretu málo obsažným divertissementem. Madiovi se ale daří naplnit jej novými situacemi a hereckou akcí – kupříkladu výborně vystavěnou etudou svatební hostiny, kdy nejdříve hosté musí vyslechnout sáhodlouhé gratulační proslovy, aby se mohli pustit do nespoutané pitky, k níž patří i trocha té erotiky pod svatebním stolem. Na milost je tu vzat Coppélius, který při závěrečném veselí také nachází svou lásku.

Vedle Madiova režijního a choreografického rukopisu charakterizuje inscenaci svérázné výtvarné řešení Domenica Franchiho. To až na výjimky pracuje s různě prohnutými křivkami a částmi spirál (takto jsou tvarována křesla v Coppéliově domě nebo bílé linky na kostýmech; ve tvaru části spirály je i zadní ohraničení hracího prostoru igelitovými lamelami). Dominantní barvou celkového výtvarného řešení je modrá (v kombinaci s bílou) a její odstíny a valéry – od nachové přes tyrkysovou po modrošedou. Žádná jiná výrazná barva se ve scéně ani na kostýmech neobjeví. Kostýmy odlišují postavy jen prostřednictvím malých detailů, což je pro rychlou orientaci v některých situacích problém. Uniformní modrobílá koncepce kostýmů nefunguje zejména u Coppélia, který přece jen v příběhu představuje protipól k ostatním postavám. Ne vždy je funkční také sázka na průsvitnost a poloprůhlednost zvolených materiálů, zejména igelitu, který až příliš rozmlžuje některé akce konající se v druhém plánu (příchody do Coppéliova domu). A velká škoda, že stěna tvořená igelitovými lamelami rozostřuje vjem z vtipně vytvořené obří policové skříně, v níž jsou úhledně naskládány údy připravené k výrobě loutek (zčásti jde o rekvizity, zčásti o hlavy a končetiny skutečných tanečníků).

Ostravská Coppélia neodpovídá tomu, jak se dnes uvádějí tradiční balety. Žádná úcta k inscenačnímu tradicionalismu, ale ani originální výklad reflektující současnost nebo šokující experiment. Je to taková třetí cesta, „něco mezi“, kořeněné pořádnou dávkou nadsázky.

Psáno z 2. premiéry 20. září 2020, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

Coppélia
Hudba: Léo Delibes
Libreto: Giorgio Madia, podle E. T. A. Hoffmanna
Choreografie a režie: Giorgio Madia
Scéna a kostýmy: Domenico Franchi
Asistenti choreografie: Duilio Ingraffia, Adriana Mortelliti
Hudební nastudování, dirigent: Adam Sedlický
Premiéra: 19. 9. 2020