Comfort Women, BIOrytmus, Entropie – O traumatu, násilí, tanečním umění, tělesnosti i stáří

Entropie. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Tobiáš Waller

Jako první se představili Gabriela Galiová (třetí bakalářský ročník) a Lukáš Homola (druhý magisterský ročník). Galiová uvedla projekt Comfort Women, jehož název vychází z označení pro ženy unášené během druhé světové války japonskou armádou. Vojákům sloužily coby sexuální otrokyně, dodnes je ale v Japonsku tato historie tabuizována a stát o ní mlží. Podle anotace si Galiová kladla za cíl podat veřejnosti skutečný obraz této temné historie a pomocí prvků dokumentárního divadla téma odkrýt, slibovala totiž „zobrazení příběhů několika asijských žen“. Námět je to sice působivý, jde ale bezpochyby o nemalou tvůrčí i dramaturgickou výzvu.

Čtyři tanečnice a dva tanečníci nevyprávěli o osudech žen, ale spíše fyzicky ilustrovali konkrétní násilí páchané na nich, využívajíce u toho akrobatické kontaktní partneřiny. Muži s ženami různě smýkali, tahali, vláčeli je po zemi, přehazovali je přes sebe či jim zavazovali oči a prostřednictvím pár jednoduchých prvků znázorňovali i momenty sexuálního zneužití. Ve chvílích, kdy ženy klesly k zemi, zrcadlil se v jejich pomalých pohybech a zoufalých gestech pažemi stud a žal. 

Zmiňovaná snaha o dokumentární rozměr se zrcadlila ve dvou promítnutých videích. První vyprávělo o památníku žen kdesi v Americe, druhé zachycovalo Japonku vzpomínající na hrůzné zážitky. Videa ale postrádala vhodnou kvalitu a titulky byly jen stěží čitelné.   

Choreografie Comfort Women se zdála místy přehlcená, což způsobovala mnohdy zmatečná kombinace fyzických akcí a projekcí, které strukturu celé choreografie spíše rozmělňovaly, než aby podporovaly jednotný výklad příběhu těchto žen. Nepřehledně tak působily scény, v nichž se před plátnem pohybovali účinkující a ve výhledu na videa tak přímo zabraňovali. I přes to, že v sobě inscenace spojovala projekci, hudbu, tanec a scénografii sestávající ze dvou pohyblivých paravánů a několika židlí, jevila se mnohdy zbytečně statická. Působila však jako dobře rozpracovaný fragment otevírající cesty zdařilým jevištním podobám a nevšední taneční tematice. 

O nás tanečnících a o tom, co děláme

Druhá část večera patřila Lukáši Homolovi a jeho choreografii BIOrytmus, v níž chtěl se svým tvůrčím týmem tematizovat každodennost lidského bytí a ty okamžiky, které mohou spojovat rozdílné jednotlivce v jejich zcela odlišných životech. 

Po přestávce tak na jevišti již čekala pětice mladých tanečníků a tanečnic. Ti počáteční sekvencí složenou především z chůze symbolizovali určitou nahodilost, s níž se v prostoru nacházeli, a s níž také začali prostor rozehrávat. Postupně se jeden po druhém z celku oddělovali a individuálními akcemi nastolili přehlednou strukturu choreografie. V sólových výstupech se totiž představovali takoví, jací jsou (pravděpodobně) i v reálných životech.  V rámci navazujících scén tak vyprávěli o strastech taneční profese, v níž jen zběsile natáčí další a další self-tapes na nadcházející konkurzy, nebo znázorňovali každodennost prostřednictvím rytmizované chůze či častými kostýmními změnami. Tím vytvářeli přesný rytmus všednosti, jejž svými sóly zároveň narušovali. Jindy zase řevem a třasavými pohyby ze sebe dostávali celkovou frustraci a únavu.

Kromě pohybu a elektronické hudby, kterou mnohdy vytvářeli živě na jevišti, využívali k zobrazení každodennosti i slovo. Výsledek, v němž kombinovali mnohdy náročné pohybové prvky s mluvou, působil překvapivě lehce, plynule a ladně. Tím, jak pohyb a tanec byly buď komentovány, nebo doplňovány slovem, vznikalo příjemně svěží zcizení, v němž tvůrci humorně a citlivě tematizovali divadelní událost, její medialitu a taneční umění samotné.

V závěrečné sekvenci se po vystřídání všemožných kusů oblečení všichni tanečníci i tanečnice sladili do černých šatů. Společně vytvářeli jemnou pohybující se masu a ladné krouživé pohyby pažemi a nohama doplňovali poznámkami o tom, jak se zrovna mají a co budou dělat, až představení skončí. Dali tak vzniknout intimnímu bezpečnému prostorua křehkému, ale silně energickému prostředí, jemuž vládla vzájemná starost a pochopení. 

O těle, stáří, péči a úctě

Třetí studentkou, která komisi i veřejnosti představila svou práci, byla Ester Trčková (druhý magisterský ročník). V druhý den absolventské přehlídky uvedla choreografii Entropie. Ještě před tím, než bylo publikum vpuštěno do sálu, proběhl na divadelním baru úvod, který vedl dramaturg projektu Roman Poliak. Ptal se v něm choreografky Trčkové a divadelní antropoložky a emeritní profesorky DAMU Jany Pilátové na jejich zkušenosti s prací se seniory a stárnoucími těly. Projekt totiž tematizoval mezigenerační dialog, vzájemné spolubytí různých generací i jejich sbližování. Choreografka pracovala s mladými profesionálními tanečníky i seniory a mluvila o překonávání překážek v takové spolupráci a o bourání tabu, která mohou být se stářím a přístupu k němu spojována. 

Choreografie na jedné straně rozvíjela jednoduchou lineární linku, symbolizovanou živou květinou přinesenou v začátku představení na jeviště. Na jeho konci se totiž na scéně ocitl uschlý stromek, který v dialogu s tělem jedné z mladých tanečnic praskal, křupal a ztrácel jednotlivé větve – jasná paralela se stárnoucím, zkoušeným i zkušeným tělem. Na straně druhé byla inscenace protkána řadou asociativních a metaforických situací, které intimně, křehce i s humorem otevíraly zmiňovaná témata. Téměř pantomimickou scénu, v níž mladí napodobovali pohyby i výrazy starších, aniž by se jim však vysmívali, tak vystřídala zprvu humorná etuda s vědrem vody. Jeden z tanečníků s ním různě posouval, vstupoval do něj a komicky se v něm kolébal a houpal. V momentě, kdy se voda víc a víc vylévala ven a snaha dostat ji zpět do vědra se jevila marná, se však celá nálada etudy změnila. Mladík najednou zoufale bojoval s tekutinou, která mu protékala mezi prsty a metafora něčeho, co již zachytit nelze, byla na světě. 

Mládí zde vstupovalo se stářím do přímé konfrontace, tou ale prostupovala důvěra a péče. To pak dávalo vzniknout momentům, v nichž se těla fyzicky setkávala – nejprve společně mapovala jednotlivé situace, napodobovala pohyby druhých a prostřednictvím jemných společných pádů, doteků a vzájemného zvedání se bariéry mezi těly rušily úplně. 

Celek si navíc citlivě pohrával i s příjemně laděným patosem tvořeným dlouhými a pomalými gesty do dálek a vzhůru či vzdálenými i blízkými tělesnými dialogy. Jednou totiž stačil mezi interprety vstřícný a respektující pohled, jindy se společně i přímo setkali. Tehdy svá těla vzájemně prozkoumávali, dotykem podporovali, a tak se i emancipovali ve společně prožívaném prostoru. Patos ale umně střídaly humorné scény, které rovněž čerpaly z mezigeneračního setkání a nejednomu přihlížejícímu vykouzlily na tváři široký úsměv. 

Je přinejmenším pozoruhodné být svědkem toho, jaká témata si mladí a aspirující choreografové a choreografky volí a jak je zpracovávají do jevištní podoby, kterou prezentují veřejnosti. Tematizování mediality tanečního umění a toho, kdo jej vytváří, či bourání bariér mezi tělem mladým a tělem starým a hledání jejich vzájemného dialogu v rámci pohybového divadla – to jsou bezesporu témata stále aktuální, živá a nepřehlédnutelná. Je dobře, že je mladí tvůrci a tvůrkyně dostávají na česká jeviště a dávají o sobě znát, jako o nastupující generaci české choreografie. 

Psáno z premiér 4. a 5. května 2024, divadlo PONEC. 

Comfort Women
Choreografie: Gabriela Galiová
Hudba: Pavel Duda
Interpretace: Karolína Grygarová, Markéta Schacherlová, Kamila Harvotová, Alena Dvorská, Oliver Zabystrzan, Metoděj Vykydal
Dramaturgie: Anna Kroupová
Scénografie a kostýmy: Irina Vorobeva, Ksenia Mozar
Make-up artista: Anežka Širová
Light design: David Vrbík
Projekce: Martin Matej

BIOrytmus
Choreografie: Lukáš Homola
Hudba: Matěj Šíma, Sára Vosobová
Interpretace a tvorba pohybového materiálu: Vanda Hejnová, Alžběta Mjartanová, Klára Tilcerová, Josef Veselý, Martin Leška
Asistent dramaturgie: Dina Ibragimová
Scénografie a kostýmy: Agáta Slámová
Light design: Martin Hamouz

Entropie
Choreografie a režie: Ester Trčková
Hudba: Haštal Hapka
Interpretace: Jana Hampl Maroušková, David Králík, Alena Laufrová, Julie Kubrychtová, Jakub Kohout, Tereza Holubová, Miroslav Maruška, Viera Pavlíková, Petr Veleta
Dramaturgie: Roman Poliak
Scénografie: Viktorie Drobná
Kostýmy: Klára Pavlíčková, Veronika Petrová
Light design: Dominik Šimurda