Cirkulum v Ostravě oslavuje cirkus

Race Horse Company. Foto: František Ortmann.

Autor Hana Strejčková

Cirkulum je festival, kde se neukazují drezúry zvířat, jak si stále ještě někteří z okolí myslí, ale kde vládne nefalšovaná atmosféra bezstarostného plynutí na vlně adrenalinu a údivů. Program sestavený tak, aby zaujal co nejširší publikum, nabídl vystoupení i mnoha zahraničních cirkusáků, jimž byla vlastní interakce s diváky, legrace a touha překvapovat, ať výkony nebo nečekanými triky. Místo v okolí starobylého hradu samo o sobě vytvářelo romantizující kulisy, ještě více kouzla pak získávalo s panoramatem stanových plachtoví a letos i horkovzdušným balónem. Právě produkce Létající Citadela letošní ročník opravdu ozvláštnila. 

Vzdušná akrobacie z balónu   

Tvůrcům z ostravského spolku BoCirk, jenž je odnoží společnosti Cirkus trochu jinak, a pražskému týmu Feel The Universe se podařilo vzlétnout nad valy a špičky stanů a spustit se z balónu na hrazdu k vzdušné akrobacii či viset na laně pod balónovým košem. Projekt Létající Citadela akrobatů Jana Jiráka (režie) a Alžběty Tiché (choreografie) pomyslně navázal na své historické i tuzemské předchůdce, například na experimentální počátky z festivalu Kratochvílení. 

Vytoužený soumrak v bezvětří, jenž byl vždy podmínkou vzestupu a tímto předzvěstí výjimečné události, načechrávala živá hudba v aranžmá Mira Tótha v čele s houslistou Martinem Zbrožkem. Ten byl tvůrci pasován do role průvodce volně připomínajícího Shakespearova Prospera či jinou, téměř nadpřirozenou bytost. Zahalen do bílé barvy zdobil jej plášť s ozdobným rukávem. Svým múzickým projevem propojoval skupinu pozemních performerů, kteří se vztahovali k nadpozemské akci a udělovali jí vysokou míru pozornosti, a také se posléze přidal k těm, kteří vystoupali nad vrcholky nejvyšších stromů. 

Výkony dvou odvážných akrobatek, které visely na laně (Gaia Santuccio) a hrazdě (Natálie Gapková), emočně umocňovala zhruba třicetimetrová výška a čas, v němž se od západu slunce den stihl zešeřit. Stíny proměňovaly proporce okolí, tma pak brzy přikryla vše pohled stahující, včetně kotvících lan vznášející se lodi. 

Ojedinělost tkvěla v souhře hudebního tělesa (multiinstrumentalista Tomáš Jirák, akordeonista Roman Zabelov, zpěvačka a kytaristka Klaudia Korbely, bubeník Kryštof Krása) a vysokého počtu účinkujících, kteří se do jednoho nejen zraky, ale především svou energií upínali směrem vzhůru. Kdo zatoužil po příběhu, ve viděném si třeba nalezl Noemovu archu, nebo vycítil odkaz k Exupéryho myšlenkám sepsaných v Citadeleči Zemi lidí, ale také se mohl dívat na akce připomínající souboj dobra s ohrožující skutečností nebo cestu od chaosu způsobeného živlem či neznámem k záchraně v oblacích. Povětrnostní podmínky ovlivnily počet realizací, i přesto se právě tato performance propsala mezi hlavní zážitkové body ostravského Cirkula.    

Bezprostřední Circo Zoé 

Ze zahraničních hostů se čímsi navíc, patrně svou bezprostřední autenticitou a lidsky proaktivním přístupem, vyjímal italsko-francouzský Circo Zoé. Při sledování představení se totiž dostavoval pocit z návštěvy v příjemné domácnosti, kde se kolem usazeného hosta dějí neustálá překvapení a postupně se odhaluje, že nic opravdu není takové, jak se na první pohled zdálo. Tomu napomáhalo klasické uspořádání stanu do polo arény se zadním prostorem vyhrazeným pro členitou výškovou konstrukci, na níž své patro měla i hudební část souboru. Šapitó s postupným odhalováním jeho bohaté škály možností pro instalaci náčiní a pomůcek připomínalo kromě útulného pokojíčku také džungli, ve které se odkudkoli mohla zjevit překážka či výzva. 

Například hned v úvodu se z kupole spustil provazový žebřík, jenž ve finále nesloužil ke slezení, ale tím, že se jakoby v půli přetrhl, stal se hrazdou nebo obrazně větví nad propastí. Na různých místech vyrůstaly nebo se svěšovaly čínská tyč, závěsná středová síť, prověšené provazochodecké lano, hrazda či kruh a jiné. Rafinovaně promyšlená práce s prostorem byla devizou představení Deserance, ve kterém účinkovali profesionálně proškolení akrobaté z cirkusových škol. 

Každý si ve sledu dění nalezl místo pro své číslo nebo situaci, a buď byla jeho sólovému výstupu věnována maximální pozornost, anebo se performeři na různých úrovních práce doplňovali, od hereckých akcí po přípravu prostoru, montování i bourání nebo aktivní rigging. Po dobu devadesáti minut se početná skupina vrhala do manéže, aby bavila svými výkony a dávala pojmu spolupráce plastický obsah. Jedním z naprosto nepředvídatelných vpádů bylo zdánlivé „utržení“ jistícího lana z trussu (závěsné traverzy), na kterém se akrobaté houpali, létali a následně balancovali. Na takovýchto anekdotách například obvykle staví Cirque Inextremiste, který se již opakovaně představil na festivalu Letní Letná. 

Atmosféra v šapitó se stále proměňovala, a to i díky hudebnímu doprovodu (živě Jean Rollet-Gérard, Diego Zanoli) s občasnými pěveckými vstupy od opery po pop (Camilla Rosi). Hrazdu dynamicky rozvířila Maria Seckler, artistka původem z Brazílie. 

Temperamentní a řemeslně výborně provedená sestava se v celku vyjímala podobně jako akrobaticko-taneční choreografie Fabricia Caragioliho, jenž kombinoval různé typy přemetů s prokluzy a kontakty s podlahou. K vrcholům podívané, jejíž název vznikl spojením tří slov (Désir, Résistance, Désert) patřil fyzický duet na devítimetrové čínské tyči (Adrien Fretard a Anouck Blanchet) a kreace na slackline (Simone Benedetti). V obou zmiňovaných případech dokázali strhnout publikum k doslovnému zadržení dechu, například při sledování pádu střemhlav, tandemovém sestupu popírajícím sílu zemské přitažlivosti anebo při balancování v neběžných postojích na laně. Zejména tento triptych performerů také dokázal průběžně udržet plnohodnotnou jevištní přítomnost a podporovat nepředstírané zaujetí hrou uvnitř skupiny i směrem k divákovi. 

Festival Cirkulum dále pozval finský soubor Race Horse Company, Cia PakiPaya ze Španělska, ale také se v rámci pouličních vystoupení představili umělci z Argentiny, Japonska, Švýcarska a dalších zemí. Tuzemskou účast v programu festivalu Cirkulum předně zaštítila ostravská premiéra celovečerního sóla Erlend, ve kterém exceloval domácí akrobat Jindřich Kopidol. Uskutečnila se navíc mimo cirkusové městečko v Komorní scéně Aréna, čímž zahájila dlouhodobou dramaturgickou linii nového cirkusu v tamějším divadle. 

Severomoravská událost se stala příležitostí k celodenní nepřetržité cirkusové „showcase“ pro nejmladší diváky i dospělé, a také k prezentacím domácích artistů a kurzovní činnosti spjaté s Cirkusem trochu jinak. Vysokou návštěvnost areálu jistě podpořilo mnoho bezplatných akcí a vstřícná cenová politika na představení ve stanech. Díky své geografické poloze má Cirkulum ohromný potenciál nejen pro spolupráci na mobilitě zahraničních souborů s ostatními středoevropskými festivaly, ale může oslovit i diváky z okolních zemí. Osmý ročník Cirkula svou energií jednoduše a doslova připomínal bzučící úl plný medových pláství.

Psáno z festivalu Cirkulum, který se konal v Ostravě ve dnech 5. až 9. června 2024, Slezskoostravský hrad a Komorní scéna Aréna. 

Létající Citadela

Námět: Alžběta Tichá, Jan Jirák

Režie: Jan Jirák

Akrobatky: Gaia Santuccio a Natálie Gapková

Dramaturgie: Adam Halaš

Průvodce: Martin Zbrožek

Herci: Michaela Bajgarová, David Zbořil, Filip Černý, Ema Matýsková, Marek Moravec

Hudební obsazení: Tomáš Jirák, Roman Zabelov, Martin Zbrožek, Kryštof Krása, Klaudia Murínová Korbely, Miro Tóth

Pilot balónu: Petr Vítek

Choreografie: Alžběta Tichá, Gaia Santuccio

Kostýmy: Pavla Nazarská

Scénografie kostýmy: Pavla Nazarská

Výtvarnice: Lenka Kuchareková

Rigging: Jonáš Tichý

Technický support: Petr Síla

Deserance

Účinkují: Simone Benedetti, Anouck Blanchet, Adrien Fretard, Maria Seckler, Chiara Sicoli
Fabricio Caragioli

Hudba: Jean RolletGérard, Diego Zanoli
Zpěv: Camilla Corsi
Technická režie: Yoann Breton

Sound design: Jonathan Donger