Cirkopolis – Tuzemský výběr

Sandwritten. Foto: David Konečný.

Autor Hana Strejčková

Centrum pro nový cirkus – CIRQUEON, jeden z hlavních pořadatelů festivalu, je současně nejvýznamnější domácí platformou oboru. Zastřešuje velké množství podpůrných aktivit, díky nimž se stále se rozvíjející oblast personálně rozšiřuje, kvalitativně prohlubuje, tematicky a formálně obohacuje. A přesto, jako by ještě stále cosi tuzemské scéně chybělo nebo se nedostávalo. Výrazných osobností, jimž jsou virtuózně ovládnuté techniky cirkusové disciplíny prostředkem ke zvýraznění uměleckého smýšlení a kreativní svobody, je u nás stále poskrovnu.

Hrad z písku

Sólová performance Sandwritten Lenky Švolíkové se odehrávala ve vizuálně přitažlivém prostředí. To samo o sobě a spolu se světelnou kompozicí a sytou hudební plochou rozehrávalo asociace a podpíralo pozornost. Jeviště Paláce Akropolis pokrýval sypký materiál symbolizující písečné duny, z nichž byly postupně vyjmuty ukryté skleněnky a závěsné lano. Shora pak visely čtyři trychtýře, které čekaly na svůj okamžik vysypávání se. V samotném úvodu stála performerka na hranici mezi hledištěm a scénou, sledovala zaplňování sálu a držela přesýpací hodiny. Byl to jeden z nejsilnějších momentů, kdy soustředěně pozorovala dění okolo sebe. Jaká škoda, že její koncentrace vymizela hned s první verbálně zadanou instrukcí. Jistě není nutné prozrazovat pokyny vydávané divákům v obdivuhodném počtu cizích jazyků ani zmiňovat texty z doprovodných kartiček distribuovaných každému jednotlivě, jen bych dodala, že ne každá interakce vždy vede k naplnění diváckých a jiných očekávání. Naopak, například zhoršenou viditelností, může rychle zbortit první základy společně budovaného prožitku. Téma pomíjivosti nebo nelpění by pravděpodobně mohlo vyvstávat i v divácky klidné setrvačnosti než nabouráváním tempa či nezdůvodněnými proměnami tělesného výraziva, kostýmu nebo postavy.

Těžko uplatnit komediální talent v rámci až ritualizovaného prostředí, stejně tak akrobatické dovednosti v obklopení tolika objektů a záměrů. Nejednoznačnost a roztříštěnost může být stimulem k aktivnímu diváckému přístupu ve smyslu touhy rozklíčovat motivace a celkově dění, je to však nesnadné v nepřehledně frázovaném terénu. I mnohokrát viděný písek, korková drť a jiné obdobné materiály, objekty a akce na jevišti spolu s překonáváním osobních výzev mohou být zajímavou podívanou, ale jako by zde chybělo sjednocující jádro, ke kterému by se performerka snažila dobrat, jako by vnější a formální bylo nadřazeno vnitřním impulzům a zahloubání se (nejen do hmatatelného materiálu). Participativní formát je záludný, obzvlášť v klasickém divadelním uspořádání klade nesnadné překážky. Dovolím si přece jen jedno srovnání, byť by se jich nabízelo více. Scénická mnohovrstevnatá koláž I want to be traditional, uvedená v rámci loňského festivalu Nultý bod v prostoru X10, autorky Maritey Dæhlin také, mimo jiné styčné body jako proměna vizáže, maskování, manipulace s objekty, interakce s publikem, zahrnovala uhrabávání. A přese všechno se dokázala transformovat v magnetizující tělo, plně pohroužené do repetitivní a až rituální činnosti a neztratila kontakt ani napětí. Sandwritten se metaforicky pro ten večer stal hradem z písku.

Moc, nebo málo kufrů?

Premiéra inscenace Suitcaseboarding, která se na festivalu Cirkopolis již představila ve své pouliční verzi v době pandemických uzávěr, rozvinula potenciál směrem k manipulaci s objekty a grotesce. Představení charakterizovaly fyzické akce především ve smyslu pozičních změn, komická míjení a způsoby čekání či nápadité partitury se skořepinovými kufry na kolečkách. Z ústředního scénografického objektu, variabilní krychle s nakloněnými rovinami, kterou interpreti situačně vytěžili, se nakonec stal, řekněme, rozměrný sloup, návěstí, orientační bod či obrazně „bludný kámen“. Jednou z nejvýraznějších rovin pak byl světelný design Zuzany Režné, který definoval prostor a nastoloval atmosféru.

Bylo zcela zjevné, že čtveřice velmi zkušených performerů (Felix Baumann, Sean Henderson, Lukáš Karásek, Johana Pocková) nabídne vyčerpávající škálu možností manipulace s objekty. A opravdu byly využity z mnoha perspektiv. Ať už významnou roli hrály geometrie, vzdálenost mezi sebou, původ impulzu, nebo esteticky laděné uspořádání, objekty vždy tvořily vědomou součást performance. Soubor tYhle a kol. těžil z každodenních motivů cestování, fyzických dovedností, umění práce s prostorem a komediálního zázemí. Zejména momenty situačních překvapení, precizně dodržované principy nástupů a lineární čistota díla napomáhaly v narativní přehlednosti. Otázky, které během představení však vyvstaly, se týkaly určité vyčerpatelnosti ve smyslu předvídatelnosti a propadů tempa, dále pak velmi křehkých vztahů z hlediska míry jejich stylizovaných charakterů a s tím rozdílné úrovně rozsahu tělesných projevů. Zatímco Johana Pocková nebo Felix Baumann si vytvořili nebo dostali prostor k poměrně velkorysé exhibici svých postav, Lukáš Karásek se Seanem Hendersonem se stávali častěji jejich podporou. Spolu však prezentovali organickou kolektivní souhru, ať už představovali fyzické instalace jako lidská sousoší, nebo podnikali akční, rytmizované výměny v prostoru. Rozpaky ze závěru, jenž jako by vznikl kvapným střihem, přesto nic neubírají vizuálně atraktivnímu, chvílemi lehkému, jindy upachtěnému, hemžení v žánru absurdního pohybového divadla.

Antropologie žonglování

Festival završilo osvědčené duo Bratři v tricku s představením Kabinet žonglérských kuriozit, které diváky provedlo historií a taji zručné manipulace s objekty. Naivně zvídavý verbální projev v kontrastu s brilantní žonglérskou show generoval spojující a odzbrojující humor. Zaznívaly bláznivé mýty i neuvěřitelná fakta, objevovala se nečekaná propojení objektů a akcí. Lehký chaos oba žongléři udrželi pod kontrolou až do zdárného konce. Václav Jelínek a Adam Jarchovský uzavřeli týdenní přehlídku, kterou by letos, zejména zahraniční část, vystihovala slova jako umělecká svoboda, respekt k jinakosti a cirkus norující do hlubin.

Psáno z festivalu Cirkopolis 12.–18. února 2023.

Sandwritten
Autorka/performerka: Lenka Švolíková
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Holba
Pohybová spolupráce: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Roman Džačár
Světelný design: Katarína Morávek Ďuricová
Světla: Martin Příhoda
Kostým: Jana Beránková

Suitcaseboarding
Koncept: Lukáš Karásek
Performeři: Felix Baumann, Sean Henderson, Lukáš Karásek, Johana Pocková
Dramaturgie: Sára Šimek Arnsteinová
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Lukáš Palán
Kostýmy: Barbara Horáková Fehérová, Hynek Petrželka
Scénografie: Hynek Petrželka
Pohybová spolupráce: Eva Stará
Produkce: tYhle, Ludmila Šindlerová
Partneři: Tanec Praha, Studio ALTA, Cirqueon, Kasárna Karlín, Kredance
Poděkování: Mikuláš Bartoň, Dušan Krucilák, Šárka Maršíková, Tereza Vohralíková, Nikola Brokešová, Florent Golfier, Eva Judová
Premiéra: 18. 2. 2023, PONEC – divadlo pro tanec

Kabinet žonglérských kuriozit
Koncept, režie: Bratři v tricku
Hrají: Adam Jarchovský, Václav Jelínek
Producent: ART Prometheus, Michaela Holbíková
Premiéra: 25. 11. 2021, Jatka78