Českobudějovické Baletní GALA#1 otevřelo sezonu s novým šéfem

Harlekynáda (Momona Sakakibara, IljaSarkisov). Foto: Michal Siron.

Jeho první počin v Českých Budějovicích se odehrál 21. října 2016 na scéně DK Metropol a měl pod názvem Baletní GALA#1 podobu mezinárodního baletního galavečera, pro který získal jednak vynikající české sólisty ze zahraničních scén (Adam Zvonař, Michal Krčmář), dále hosty z baletních souborů v Estonsku, Německu a Rakousku, domácí taneční umělce z Národního divadla v Brně a Praze, plzeňského Divadla J. K. Tyla a pražského konzervatorního Bohemia Baletu, který umělecky vede jeho otec, Jaroslav Slavický. Když k tomu připočteme patnáctičlenný soubor baletu Jihočeského divadla, ve kterém se to hemží maďarskými, španělskými, italskými a japonskými jmény (Češi jsou ovšem stále ve velké menšině), je nasnadě, že to byl večer vskutku mezinárodní svým složením – a místy dosáhl i mezinárodní umělecké úrovně.

Zpětně lze vyslovit mínění, že se přes dramaturgickou a technickou obtížnost novému vedení podařilo nadchnout diváky devatenácti odlišnými výstupy a naplnit záměr, který měl představit „špičkový tanec nejen na špičkách“ a ukázat, jak dokáže být svět tance různorodý, zajímavý a především inspirující. Českobudějovické publikum po sedmi letech šéfování a choreografického monopolu Attily Egerháziho toužilo po změně – a právem.

Dramaturgicky i významově bylo dobrým tahem zahájit večer výstupem velkého počtu dětí z baletní školy Jihočeského divadla. V choreografii Sergeje Škalikova zatančily Polonézu ze Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského se smyslem pro řád, cítění jevištního prostoru a nezbytnou eleganci. Škola při divadle znamená tradici i budoucnost, zejména když na českobudějovické konzervatoři chybí taneční obor.

Dalším bonusem bylo nepochybně dát prostor některým členům souboru, aby si zkusili choreografickou tvorbu. Na první pohled by se mohlo zdát, že večer představoval skrumáž toho, „co dům dal“ a „co kdo může dovézt“, při hlubší úvaze je třeba ocenit nejen velkou organizátorskou práci, ale i určitou vizi, kterou Lukáš Slavický má.

Večery takového typu je těžké připravit nejen po personální a technické stránce, ale také po dramaturgicko-režijní. Zde se nepodařilo úplně ideálně skloubit čísla zcela námětově a esteticky odlišná: jistě, lze také použít princip kontrastu, nicméně pak je třeba tak nespěchat s uvedením dalšího kusu a nechat diváky alespoň chvilku předešlý dojem zažít a připravit se na další – neobrat je o tu chvíli očekávání – a je to i lepší vůči interpretům, aby dojem, který na jevišti zanechají, nebyl okamžitě popřen a setřen dalším výstupem.

Ve večeru se mísily duety a sóla z tradičního repertoáru se zcela novými kusy na bázi různých estetických vlivů.

Zajímavé bylo vidět celkem méně uváděné pas de deux Pierota a Pierette z baletu Riccarda Driga Harlekynáda v choreografické verzi Fjodora Lopuchova (premiéra v roce 1933; balet původně vytvořil v roce 1900 Marius Petipa pod názvem Harlekýnovy milióny). Zatančili ho hosté z Mnichova Momona Sakakibara a Ilja Sarkisov na vysoké úrovni; je to již neoklasické pas de deux, vyšperkované řadou neobvyklých a velmi akrobatických prvků, ale zároveň obsahuje i určitá gesta, která souvisí s předešlým dějem baletu. Dodejme, že ta mohla být přece jen lépe vypracována a nuancována, aby to neskončilo u jediného, ale mockrát opakovaného „pšššt“.

Dárkem pro všechny diváky byl nepochybně duet z Adamovy Giselle v podání Adama Zvonaře, který ho zatančil s balerínou Katherinou Markovskou z Bavorské státní opery v Mnichově s hlubokým vnitřním ponorem a krásnou estetikou. Není snadné uvádět takový melancholický výjev romantismu v rámci baletního koncertu, ale oběma tanečníkům se podařilo vyvolat tu patřičnou atmosféru, k čemuž jim pomohlo kromě jejich umění i uvážlivě volené svícení.

To, bohužel, nebyl případ u všech duetů vyjmutých z celovečerních děl: kupříkladu pas de deux z druhého jednání Čajkovského Labutího jezera již tak nezapůsobilo, byť se oba účinkující velmi snažili a byli umělecky i technicky na výši (Daria Sukhorukova a Cyril Pierre, též z Mnichova). Nevím, jak to působilo z hloubky hlediště, ale zde bych volila intimnější svícení, nikoli plně osvětlené jeviště se světle modrým horizontem. Podobně by intimněji nasvícená scéna pomohla výrazově i významově podtrhnout duet Spartaka a Frýgie ze stejnojmenného baletu Arama Iljiče Chačaturjana. Současná choreografie Jiřího Pokorného z repertoáru Divadla J. K. Tyla v Plzni staví na párové akrobacii, obdobně jako proslavená verze Jurije Grigoroviče, a Jarmila Dycková a hostující Michal Krčmář ji interpretovali s velkým zaujetím, leč účinek byl pro mne oslaben z výše uvedených důvodů, kterým je ale při akci tohoto typu asi obtížné se vyhnout. Je pravda, že některé výseky z dějových baletů jsou pro baletní gala vhodnější a jiné méně. Kupodivu duet z Vaculíkova Valmonta, skvěle zatančený a zahraný Terezou Podařilovou a Alexanderem Katsapovem z ND v Praze, koncertním uvedením neztratil svou sílu. Pomohlo tomu kromě skvělých a soustředěných výkonů i jeho uvedení po přestávce, kdy se diváci mohli trochu oprostit od předešlých dojmů, a rovněž fakt, že díky scénickým rekvizitám, kostýmům i decentnímu svícení se šlo rychle adaptovat na tento známý literární příběh, též několikrát zfilmovaný.

Jelikož nemohu vyjmenovávat všechna vystoupení pro jejich velký počet, ráda bych ještě uvedla, že bylo velmi zajímavé nahlédnout do choreografické a interpretační tvorby Petera Breuera ze Zemského baletu v Salcburku. Anna Yanchuk a Marian Meszaros zatančili dva jeho duety – jeden z baletu Beatles a druhý z baletu Mythos Coco.

Dnes již populární dvojice mladých choreografujících tanečníků z Národního divadla v Praze (Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát) je příkladem, že i dokonale klasicky vzdělaný tanečník dokáže rozhýbat své tělo adekvátně mnohostranným způsobem ve stylu „contemporary“. Cenou Thálie ověnčený Ondřej Vinklát předvedl se svým kolegou Jakubem Raškem velmi poutavou skeč s názvem Křehký vrh na hudbu Amona Tobina. Poutavou právě neobvyklou dynamickou pohybovostí, proměňující tanečníky v jakési živé organismy, které ztrácejí běžné lidské parametry, ale přitom nejde o mimesis ničeho konkrétního. Obdivuhodné i zábavné, byť bez nějaké vnitřní provázanosti.

Z nové tvorby mne dále zaujal duet Petra Zusky Route 50 na hudbu finského jazzového klavíristy a skladatele Iira Rantaly, v autorském podání choreografa a Terezy Podařilové. Účinku napomohlo opět, kromě skvělých a vnitřně prožitých výkonů obou protagonistů, i důmyslné nasvícení jakési stezky napříč jevištěm Metropolu, po níž účinkující putovali se zastávkami a náznaky touhy po návratu.

Večer nabídl kromě mnoha duetů a skupinových choreografií také dvě sóla. Madoka Sasaki z Estonského národního baletu předvedla velmi dlouhé a náročně dušezpytné, ba psychoanalytické sólo Paula Juliuse Trapped in emotions, které tak trochu balancuje mezi tím, co může vydržet jak interpret, tak i divák. Klobouk dolů před sólistkou… Michal Krčmář naopak svým virtuózním charakterním Gopakem nabil diváky hédonistickou energií, která mohutně proudila z jeho mistrného ovládnutí vzdušného prostoru nad jevištěm do všech stran. Lidově řečeno: Bomba!

At last, but not at least: Velice pozitivně hodnotím choreografický debut Zdeňka Mládka nazvaný Silent Protest na hudbu Philipa Glasse. Jeho choreografický mikropříběh plný neverbálního, ale dobře čitelného sdělení interpretovali jeho kolegové z českobudějovického souboru Teegan Kollmannová, Kairi Hayashida a Michael D’Ambrosio. Sdělné, ale přitom nikoli popisné, divadelně skvěle zvládnuté. Zde se představil nový choreografický tvůrce, o kterém nepochybně ještě uslyšíme!

Baletním GALA#1 chtělo nové vedení upoutat pozornost nejen českobudějovických diváků k tanečnímu umění.

Popřejme všem umělcům, aby zájem o tanec neopadal a aby se i v ekonomicky nikterak luxusních podmínkách Terpsichoře na jihu Čech dařilo. To, že v čele tohoto souboru dnes stojí taneční umělec takového renomé, jaké má Lukáš Slavický, je malý zázrak. Tak ať vydrží co nejdéle!  

Psáno z představení 21. října 2016, DK Metropol.  

Baletní GALA#1 – špičkový tanec nejen na špičkách…

Polonéza z baletu Šípková Růženka
Choreografie: Sergej Škalikov
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij  

Put it back in it’s place
Choreografie: Kairi Hayashida
Hudba: Lament  

Harlekynade
Choreografie: Fjodor Lopuchov
Hudba: Riccardo Drigo  

Spartakus
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Aram Iljič Chačaturjan  

Silent Protest
Choreografie: Zdeněk Mládek
Hudba: Philip Glass  

Giselle
Choreografie: Jean Coralli
Hudba: Adolphe-Charles Adam  

Beethoven
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Ludwig van Beethoven  

Pas de deux z baletu Beatles
Choreografie: Peter Breuer
Hudba: Beatles  

Klavírní koncert f moll exc.
Choreografie: Bérangere Andreo
Hudba: Johann Sebastian Bach  

Gopak – sólo
Choreografie: Michal Krčmář  

Valmont
Choreografie: Libor Vaculík
Hudba: Pēteris Vasks  

Mythos Coco – pas de deux
Choreografie: Peter Breuer
Hudba: Erik Satie  

Labutí jezero – pas de deux z 2. dějství
Choreografie: Marius Petipa
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij  

It exists
Choreografie: Béla Kéri Nagy
Hudba: Cesária Évora a Wojciech Kilar  

Trapped in emotions
Choreografie: Paul Julius
Hudba: Max Richter a Murcof  

Křehký vrh
Choreografie: Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát
Hudba: Amon Tobin  

Route 50
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Iiro Rantala  

Is somebody there?
Choreografie: Julie De Meulemeester
Hudba: Ólafur Arnalds a Max Richter  

Caremella
Choreografie: Maged Mohamed
Hudba: Pascual Marquina Narro