Čarovná Girlanda – Bonbónky pro milovníky historického tance

Čarovná girlanda. Foto: Petr Dyrc.

Úvodní baletní pantomima Čarovná girlanda rakouského skladatele Josepha Starzera pracuje s typickým motivem barokních tanců – girlandami květin. Ty jsou podle libreta, které upravila choreografka podle původní předlohy, kouzelné, a mohou půvabným pastýřkám splnit jejich přání. Pohádkový dějový motiv přecházející místy do situačních žánrových obrázků je choreografkou zpracován ve velkém nadlehčení. S velkou jemností pojala především základní polohu inscenace: stylizaci baletního pohybu a pantomimického gesta. Jako by taneční i mimovaný děj plynul ze stejného zdroje, ačkoliv se formálně i výrazově liší. Mám na mysli například čarodějovo jednání (Ondřej Dlohoš), jehož úsporná gestika byla mírou lehkosti jen málo vzdálena od ladných pohybů ostatních postav. Obě protagonistky pastýřek, Florina (Blanka Wernerová) a Dorina (Veronika Rehbergerová), působily ve svých lyrických výstupech spíše jako Múzy tance, natolik byl jejich projev prosycen vzdušností a poezií. U postavy Floriny jako by zavál prostorem půvab někdejší Terpsichoré, o jejíž interpretaci se kdysi postarala Barbora Kohoutková (rovněž v choreografii H. Kazárové). Z celku dynamičtějších struktur baletní skladby působivě vyniklo zejména podání „divokého“ (španělského) tance. Půvab provedení násobily rozličné kostýmy stylizované v napětí historické autenticity a neomezené fantazie včetně reminiscencí skotského kroje. 

Don Juan aneb Kamenná hostina Ch. W. Glücka je v novém zpracování H. Kazárové (inspirované záznamy Gaspara Angioliniho) samozřejmě více dramatickým baletem než úvodní veselá pastorála. Díky archetypálnímu ději si Glückův balet vyžádal podstatně širší obsazení, složitější zpracování a hlavně inovaci. Ačkoli jde o dílo, ke kterému se choreografka opakovaně vrací, nynější pojetí překvapilo jak odlišným řešením některých výjevů, tak výkladem: v tanečním zpracování je stále cítit lehkou ironii, jež známé motivy nazírá s nadsázkou, aniž by porušila sloh díla. Toto pojetí se přirozeně promítlo jak do zpracování postav, tak do choreografie a režie jednotlivých dějství, a je proto přitažlivé pro současný divácký vkus. Neznamená to ovšem, že by se choreografie zříkala autentických forem barokního tance, naopak. V tomto směru by se H. Kazárové mohl u nás málokdo vyrovnat. Léty společné tvorby vycizelovaný taneční styl Hartig Ensemblu také zajistil nesnadné tanečně dramatické skladbě bezchybnou plynulost a jednotu výrazu – jakkoliv se individuální výkony musely lišit s ohledem na povahu interpretovaných postav. Taneční výkon Miroslava Stehlíka v titulní úloze měl elegantní a současně dynamický švih, dokonce i v reálných scénách ve výjevu šermířského souboje úsporně mimoval a tančil, dramatické pasáže působily hravě, jako by se Don Juan potají při svých intrikách smál. Něžný, nevtíravý projev nesla postava Elvíry v podání Veroniky Rehbergové, energický tón vnášely do děje naopak skvělé varianty španělských tanců (Tereza Čechová, Silvia Nemcová, Barbora Šímová, Blanka Wernerová, Michaela Bartlová, Radka Zemanová). Příjemné proměny přineslo také kontrastní zpracování tanců lidových postav (kuchařek) a naopak plesových scén, kde se nyní viditelně uplatnili i další členové pánského sboru. Závěrečná scéna připomněla efektní mizanscénou filmové řešení z Formanova Amadea. Ovšem taneční gag Komtura (Ondřej Dlohoš) strhávajícího Dona Juana do pekla překvapil vtipem taneční pointy – změnil tragický příběh v legraci nejen díky kostýmu, ale hlavně nápaditým krokem, připomínajícím chůzi čínských tanečnic. 

K radostnému, nevšednímu zážitku celého večera přispěl i výtečně znějící orchestr Musica Florea, jehož principál Štryncl má zejména pro barokní a klasicistní hudbu mimořádný cit. Jeho smysl pro divadlo a balet je obdivuhodný – sám si jako dirigent kusu dokonce oblíbil dobovou kapelnickou livrej, proto neváhal opustit stupínek, aby vystřihl na jevišti milostné dostaveníčko. 

Spolu s H. Kazárovou představují uměleckou dvojici, která si zřejmě dokonale rozumí. Nemýlím-li se, setkali se pracovně už před dávnými léty na fantastické inscenaci Castor et Pollux ve Stavovském divadle z roku 1999. Oba také spojuje neúnavné hledačství, jež se promítá do uvádění u nás dosud neznámých nebo zcela zapomenutých děl a forem, kterým vrací, podobně jako v případě zmíněného večera, lesk a hluboký účin. (Zbývá ocenit v jiném formátu, jak jsou jejich badatelské výkony oceňovány i mimo uměleckou scénu v mezinárodním měřítku.) Jejich vzájemné souznění ústí – alespoň podle mých zkušeností a zážitků – v hluboce prokomponovaný tvar produkcí, ve kterých se tanec prolíná bez poruch a přechodů v jednotnou tanečně dramatickou strukturu. Ačkoliv jdou oba nezávisle cestou svého oboru, je jejich koexistence nad poetikou klasické hudby a tance vzácným příkladem tvůrčí a intelektuální pokory podřizující osobní specifika společnému uměleckému cíli. Energie, se kterou oba navíc dokázali udržet a vypěstovat vlastní soubory schopné evropské soutěže, je víc než obdivuhodná. Jejich podíl na znovuzrození a zeživotnění kulturního odkazu minulých staletí je v českém prostředí mimo jakýchkoliv pochyb. 

Psáno z představení 15. července, Letní scéna HAMU. 

Čarovná girlanda (1757)

Hudba: Joseph Starzer

Libreto: Helena Kazárová podle F. A. Hilverdinga

Don Juan aneb Kamenná hostina (1761)

Hudba: Christoph Willibald Gluck, Wq. 52

Libreto: Helena Kazárová podle synopse Gaspara Angioliniho

Choreografie, dramaturgie, režie: Helena Kazárová

Asistentky choreografie: Michaela Bartlová, Veronika Rehbergerová

Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl

Kostýmy: Roman Šolc

Scéna: Jiří Bláha, Václav Krajc

Soubojová scéna: Zdeněk Novosad

Světla: Mojmír Ledvinka

Líčení a vlásenky: Irena Křížová, Hana Ambrůžková

Garderoba: Tereza Kubánková

Představení řídí: Ondřej Slavík

Jevištní mistr: David Veselý

Tančí Hartig Ensemble a Epochal Dances

Hraje orchestr Musica Florea