Burkiewiczová nahlíží do humanoidní budoucnosti. Její Slunce však vyhasíná kvůli repetitivní choreografické struktuře

Slunce. BURKICOM. Foto: Michaela Karásková.

Autor Josef Bartoš

Pět humanoidů (Lorenzo Giovannetti, Michal Heriban, Hikaru Osakabe, Elena Praastrup Nielsen, Paulína Šmatláková) zavěšených na dokovacích stanicích nás provází celou inscenací. Oděni v červeném, přiléhavém celotrikotu visí na dlouhých kovových lanech, která se napojují skrze karabiny na hrudní obratle. Pod silou zemské gravitace se páteře zaoblují a neznámá hmota, jež tvoří jejich těla, těžkne pod tíhou neviditelné přitažlivosti. Jakmile se rozpojí, baterie zabudované kdesi hluboko v systému přísně odpočítávají vteřiny zbývajícího času na prozkoumání prostoru. Ten je ohraničen stěnou, která lemuje jeviště ze tří stran, akorát na horizontu ji narušuje průhled oknem kamsi do neznáma. 

Pohyby umělých bytostí jsou krátké, ostré a úderné, absolutně respektující základní tělesné osy i plochy. Neznají totiž život mimo zavedená pravidla. Jsou jako malé děti objevující okolní svět (jakkoliv to při pohledu na robotickou pětici zní zvláštně), učí se nezávislosti a svobodě, jež pomalu prostupují milimetr po milimetru jejich zevnějšky. V obličejích mají podivně napjatý výraz, s mimickými svaly v nepřirozené tenzi. Přednastavené programy v hlavových doplňcích skládají mozaiku okolního světa, kterému se snaží porozumět. Přitom se ale do nich vkrádají malé chybky, jemné odchylky a nuance, které postupně narušují tu dokonalou souhru nul a jedniček. Umělá inteligence se učí lidskému pokolení a zároveň se všemi poznatky přebírá také aspekt náhody, nečekanosti a nestálosti. 

I proto se pohyby aktérů proměňují. Postupně mizí respekt čistých linií a os a přítomné tělesné schránky začínají objevovat i kružnice či vruty. Dokud se baterie nevybijí a oni opět nezamíří na dokovací stanice. Jakmile se připojí, prostor potemní a mezi okenními rámy prosvítají paprsky vzdáleného světla. Najednou jako kdybychom zde nebyli sami, jako kdybychom celé to dění nepozorovali jenom my, ale ve skutečnosti se nacházeli pod drobnohledem někoho dalšího.

Základní princip inscenace je poměrně jednoduchý. Performeři se vždy po určitém čase hledání vrací na předem stanovená místa, pohybový materiál se během jejich explorací zvláčňuje, zjemňuje, nabírá na lidskosti. Momenty objevování skýtají mnoho prostoru pro výtečné taneční výkony. Silný moment představuje zejména duet Šmatlákové a Heribana, v němž tělesná schrána tanečnice přestává fungovat. Heriban se ji snaží dát do latě, postavit do výchozího stoje s pažemi pokrčenými v loktech. Zmítá jejím tělem v prostoru, využívá k tomu postroje, který mají všichni připevněný na hrudnících. Je tažnou silou cloumající tělem v nadneseních či otočkách, sunech po zemi, přehazuje si ji přes hlavu, jako kdyby její konstrukce vážila snad jen pár gramů. Dvojice vytváří iluzi lehkosti lidského bytí a zároveň obrovské robotické síly, v čemž jim napomáhá také výbušná dynamika choreografie.

Celkově choreografii dominují partnerské prvky. Působí nenuceně a lehce, ačkoliv jejich provedení musí být extrémně náročné. Burkiewiczová je umí zakomponovat do struktury díla s obrovským citem, který jim umožňuje zaznít. Koneckonců vztahování se k druhým, sociální rozměr lidského života, je dalším aspektem nastoleného příběhu. Projeví se to zejména v závěru, kdy Heriban pomůže ostatním dostat se z vymezeného prostoru jeviště a získat tak skutečnou, nefalšovanou svobodu. Jeho kolegové mu však pomocnou ruku nenabídnou, tuším, že empatie ještě nebyla ve variaci lidských vlastností, které již dokázali ovládnout. Osamělý humanoid se tak opře o postranní stěnu a s tváří, na níž jsou patrné zárodky smutku a obav, či snad prvopočátky pláče, sklopí hlavu a mizí ve tmě.

Slunce Jany Burkiewiczové se v mých očích nijak zásadně neliší od předchozí tvorby této tvůrkyně. Naopak vystavuje na piedestal její typický rukopis, jemuž dominují skvělé taneční výkony, promyšlená scénografie (Marek Cpin), poutavý světelný design (Pavla Beranová) i přiléhavá hudební kompozice (Jiří Konvalinka). Opakující se koncept však může po čase omrzet, i dobré a funkční jednoduché nápady se zkrátka vyčerpají. Navíc podobné řešení sice skýtá velký prostor pro choreografické kreace, nicméně v záplavě pohybů se utápí samotné sdělení. Zní to jako klišé, ale takoví lidé zkrátka jsou: méně je někdy více.

Psáno z druhé premiéry 11. října 2024, ARCHA+.

Slunce
Režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Koncept, scénář: Jana Burkiewiczová, Tomáš Luňák, Jiří Macek
Hudba: Jiří Konvalinka
Scénografie, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Režie projekcí: Tomáš Luňák
Projekce: Michaela Karásek Čejková
Animace, střih: Tomáš Hájek
Asistentka choreografky: Paulína Šmatláková
Performeři: Lorenzo Giovannetti, Michal Heriban, Hikaru Osakabe, Elena Praastrup Nielsen, Paulína Šmatláková
Premiéra: 11. 10. 2024