Bude to pokaždý jiný, jen barvy zůstanou

Budem furt stejný, nebo uvidíme barvy jasněji? Foto: Tomáš Hejzlar.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Představení se neodehrávalo ve sklepních divadelních prostorách Studia Hrdinů, nýbrž v jeho foyer, v přízemí pražského Veletržního paláce, které je mimo jiné typické prosklenou stěnou, vytvářející dojem výlohy. Po příchodu do tohoto prostoru jsem se ocitla přímo na scéně a usadila se do první řady vedle performerek, jež si spolu povídaly a srdečně se smály. Charakter foyer, částečně „otevřeného“ na rušnou ulici, nabízí možnost pracovat s mnoha vnějšími vjemy, ať už zvenku, anebo z přilehlé kavárny v téže budově. I s tím ovšem performerky (dle svých slov v následné diskusi po představení) počítaly a okolní ruch velkoměsta chápaly jako součást celkového zážitku, stejně jako zastavující se kolemjdoucí, občasně nakukující přes sklo dovnitř.

V úvodní scéně se Jana Novorytová a Andrea La Rose přesunuly na schodiště a začaly spolu komunikovat prostřednictvím artikulovaných zvuků, náhodných skřeků a částí slov. Postupně měnily tóniny z velmi hlubokých, podobných dorozumívání velryb, až do vyšších, znějících jako opičí skřeky či kombinace lidské řeči a ptačího zpěvu. Připomínaly mi dvojici pralidí, kteří si pomocí zvuků a jakési protořeči u ohně vyprávějí o svém dni a zároveň plánují lov na ten následující. Při této scéně zároveň nešlo přehlédnout postavu kolemjdoucího za prosklenou stěnou s udiveným, zaujatým a lehce pobaveným výrazem, jak zvenčí, bez zvuku sleduje jen obraz dvou performerek.

Verbální dialog po několika minutách ustal a performerky začaly po sále korzovat. Následovalo vícero obrazů, při nichž na sebe tanečnice s hudebnicí reagovaly nejen zvuky, ale tanečnice rovněž pohybem a muzikantka hudebním doprovodem hraným na flétnu. Z improvizační hry vznikaly místy i vtipnější momenty, například když na sebe obě aktérky číhaly za sloupem anebo jako v dětské hře napodobovaly pozici jedna druhé. Z pravěkých přátel jako by se dostaly do pozice členek různých kmenů, které nevědí, co si mají myslet o té druhé. Zda se bát, zaútočit, anebo se přiblížit.

Zatímco se Andrea La Rose vzdálila na okraj scény, Jana Novorytová si zabrala pozornost publika pro své taneční sólo. Začala na zemi, načež se trhavě dostávala z podlahy, nejprve na čtyři, pak se postavila, aby se následně vrátila do polohy více u země. Tím má interpretace o pralidech a evolučním vývoji přestala platit, avšak právě v otevřenosti tkvěl smysl celého představení. Improvizační dvojice nedávala jasný návod, jak představení číst a jak mu rozumět, každý z návštěvníků v jejich výstupu mohl hledat něco jiného.

Dílo mělo podněcovat imaginaci, bylo improvizačním experimentem probouzejícím v divácích jejich vlastní příběhy. Publikum se tak mohlo stát aktivním, byť jen v myšlenkové sféře. Výsledek však nevygradoval k jasné pointě, a tak jsme mohli odcházet s pocitem, že přece jen celkovému dojmu chyběla nejen konzistence, ale i ucelenější myšlenka nebo sdělení.

Spíše než o tanec se jednalo o improvizační divadlo, stojící hlavně na kouzlu neopakovatelného okamžiku. Pro celkový dojem bylo také podstatné zasazení do určitého prostoru a s ním spojená unikátní atmosféra. Tu podtrhovaly i světelné efekty Pavla Havrdy, který na začátku vsadil na temnější tóny; následně se scéna – v duchu názvu představení – postupně prosvětlovala a v závěru se ustálila v oranžovožlutém nádechu.

Po samotném třičtvrtěhodinovém představení následovala o něco delší diskuse, kde mohli diváci sdílet své dojmy a interpretace zhlédnutého představení, čímž jako by v postmoderním duchu publikum teprve dotvářelo dílo, dávalo mu obsah a konkrétní tvar na základě vlastního výkladu.

Psáno z druhé premiéry dne 23. září 2023, Studio Hrdinů, Praha.

Budem furt stejný, nebo uvidíme barvy jasněji?
Koncept: Andrea La Rose, Jana Novorytová
Pohyb a zvuk: Andrea La Rose, Jana Novorytová
Světelný design: Pavel Havrda
Kostýmy: Lucia Račková
Grafický vizuál: Pavel Doušek
Produkce: CreWcollective – Jana Novorytová, Michaela Šnajdarová
Premiéra: 22. a 23. září 2023