Bianco – Úžasný svět, ze kterého se nechce odejít

Bianco. Foto: Richard Davenport, Seventh Wave.

Autor Petra Dotlačilová

U vchodu do stanu diváky vítá pravý anglický gentleman s květinou v klopě, a přestože show Bianco začíná až za několik desítek minut, v prostoru už to žije, lidé si prohlížejí rekvizity a techniku a přitom popíjejí pivo z kelímků s logem souboru, jež si pak mohou odnést jako suvenýr z nezapomenutelného večera.

Bianco se vymyká obvyklému diváckému zážitku hned z několika důvodů: diváci během představení stojí a mohou, či spíše musí, přecházet prostorem podle toho, co se zrovna uprostřed šapitó děje. Scéna se přestavuje často a rychle, proto je potřeba uhýbat před okolo se valícími rekvizitami, kulisami a samotnými umělci. Mají přitom vzácnou příležitost zblízka pozorovat, jak vše funguje, a obdivovat šikovnost artistů, kteří sami při přestavbách pomáhají. Zároveň divák může sledovat dění z úhlu, který si sám (v rámci možností) zvolí a přesouvat se prostorem. Mohlo by se zdát, že toto pojetí může být při představení nového cirkusu nebezpečné. Vůbec ne. Asi desítka uvaděčů – či spíše provaděčů – brilantně organizuje publikum a směruje je, vždy slušně a mile, aby uvolnilo prostor přestavbě a zase ho zaplňovalo. Při vzdušné akrobacii jsou pak všichni artisté jištěni kolegy, kteří se pohybují na lešení obklopujícím hlavní scénu.

Opojná show

Nejen forma Bianca, ale i jeho obsah fascinovaly. V rychlém sledu se na scéně střídaly snad všechny možné cirkusové disciplíny v bravurním provedení. Inscenace postrádala jednotnou dějovou linku, každý z účinkujících byl ovšem osobitou postavou, všichni dost sympatické charaktery. Po celou dobu show naživo doprovázela kapela složená z několika multiinstrumentalistů, hudba byla jejich originální kompozicí.

Převažovala vzdušná akrobacie, jako první se představili dva akrobati na hrazdě, později následovala i lana, šály, kruhy a další. Výrazně se ale zapsala do paměti diváků lehce ztřeštěná, ale roztomilá žonglérka Cecilia Zucchetti, která přes svou zdánlivou nestabilitu (navíc s vysokými podpatky) skvěle zvládla početné kužely, a když ne, tak je prostě hodila za hlavu. Další sólový výstup patřil Françoisi Bouvierovi, tanečníkovi na laně. Tedy v tomto případě bylo to lano ocelové a táhlo se skrz naskrz prostorem v různých rovinách, takže François po něm mohl běhat (nebo spíš klouzat), skákat a přeskakovat, lehat si na ně… a taky skákat salta pozadu, což byl vrchol jeho vystoupení. Kromě originálního pohybu vstoje, vsedě i vleže zvládal mladík také rozehrát svou roli hošíka, který rád pózuje a předvádí se. Tyto dva výstupy jsou dobrým příkladem dramaturgie Bianca: komiku vložila režisérka Firenza Guidi přímo do vybraných akrobatických čísel, nenalezneme tu žádné klauny. Oproti tomu byly postaveny vážnější a temnější obrazy, například pět akrobatů na laně, jejichž výstup začal tím, že je vytáhli do vzduchu hlavou dolů, nohama přivázáni ke svým lanům. K jednomu z nejkrásnějších momentů první půle patřila „scéna s kruhy“, v níž kontrastovalo víření čtyř vzdušných akrobatek na kruzích vysoko pod střechou s akrobacií Freda Rendella v obrovském kruhu „cyr wheel“. Nacvičené části pravidelně rozbíjelo skupinové šílenství, které se často pojilo s přestavbou a během něhož téměř všichni účinkující běhali po scéně, skákali a lezli po lešení, každý se snažil strhnout na sebe pozornost publika, takže divák nakonec vůbec nevěděl, kam se dřív dívat.

Podobně začala i druhá část představení, kde byla hlavním objektem obrovská trampolína – a protože všichni akrobati oblékli legrační plavky a koupací čepice, trampolína se stala bazénem, do kterého si chtěl každý skočit. Je s podivem, že si při svém zběsilém tempu neskočili na hlavu, to ale jen dokázalo, jak perfektně byla show nazkoušená. Nic ponechali náhodě, i když v tom blázinci se někdy těžko hledal systém, podle kterého vše fungovalo. Ale i to bylo součástí hry, jak diváka aktivně zapojit do dění tím, že může vše pozorovat z nezvyklé blízkosti včetně toho, co obvykle bývá skryto. 

Jedním z vizuálně nejefektnějších momentů představení bylo entrée Delie Cerutiové, která se vznesla na laně do výšky a na sobě přitom měla dlouhou „sukni“ z bílé látky, na niž dopadaly okvětní lístky růží. Nejen romantický úvod, ale i samotné vystoupení této křehké blondýnky byly překrásné. V jejích pohybech na laně se projevila dlouholetá taneční průprava, pohybovala se elegantně, jako by pro ni zákony gravitace neplatily. Její umění mohli diváci obdivovat ještě podruhé ve společném vystoupení vzdušné párové akrobacie na hrazdě s Guillaumem Blaisem, v němž se pojila síla a něžnost.
O komiku se v druhé půli postaral opět François a jeho kolegové kroutící se vilně s obručí v pase a také Kanaďanka Anne-Fay Johnstonová se svou scénkou mytí hlavy: francouzsky štěbetala něco o vztazích a přitom balancovala na židli i nad umyvadlem ve stoji na rukou. Další vzdušná akrobacie pak uzavřela celé představení (Maďar Jani Foldi na laně a Angličanka Blaze Tarsha na kruhu) a na scénu se začal vznášet umělý sníh… A zatímco jsme pozorovali pomalu se snášející pěnové vločky a snažili se je chytit, celá skupina umělců vyšplhala na vyvýšené pódium, aby sklidila zasloužené ovace.

Filozofie souboru NoFit State Circus spočívá v tom, že všichni účinkující (na inscenaci Bianco se jich podílí na čtyřicet) jsou jako jedna velká rodina. Spolu pracují, jedí, cestují a bydlí – během festivalu jsou dokonce všichni ubytováni v okolí svého šapitó. Není to pouze soubor, ale komunita, a jejich vzájemné napojení je cítit okamžitě. Všichni akrobaté jsou v prostoru šapitó – tedy na scéně – po celou dobu představení, vzájemně se hecují, mluví na sebe, podílí se na přestavbách a ve volných chvílích spontánně komunikují s publikem. Jsou z celého světa, od Kanady po Austrálii, jsou mladí a neuvěřitelně talentovaní. Jejich energie a dobrá nálada jsou nakažlivé a všeobjímající, takže diváky bez problému vtáhnou do svého světa, ze kterého se jim pak ani nechce odejít.

Psáno z představení 16. srpna 2015 – zahájení festivalu Letní Letná, Praha.

Bianco
NoFit State Circus
Režie: Firenza Guidi