Balanchine s hvězdným obsazením

Marianela Nunez a Reece Clarke v Tchaikovsky Pas de deux. Foto: Arthur Abram.

Brněnské prvenství

Balanchine je na repertoáru baletního souboru Národního divadla Brno již od minulé sezóny, kdy se do historie tuzemského tance zapsal jako první titul složený výhradně z choreografií „otce amerického baletu“, jak se Georgi Balanchinovi přezdívá (recenze zde). Jeho jednotlivé části představují různé fáze choreografovy tvorby, od děl vytvořených pro School of American Ballet, jako jsou Serenade a Concerto Barocco, až po pozdější tituly prezentované souborem New York City Ballet, konkrétně Episodes a Tchaikovsky Pas de Deux. Jedná se o velmi známé kusy, ilustrující neoklasický styl, jejž Balanchine pomáhal formovat, a proto se program jeví jako ideální možnost seznámit se s americkou baletní školou.

Další prvenství si brněnský balanchinovský večer připsal právě díky Marianele Núñez, jejíž hostování v moravské metropoli bylo zároveň i českou premiérou. Skutečnost, že se tato baletní diva, kritiky i diváky oceňovaná umělkyně, objevila na jevišti Janáčkova divadla, lze považovat za malý zázrak, tím spíš, že její aktivní kariéra je rozkročena mezi hostováním na prestižních světových scénách a působením v domovském souboru při Královské opeře v Londýně, kde nedávno oslavila dvacet let trvající angažmá. Výjimečnosti situace odpovídala i míra nadšení jak ze strany brněnského souboru, tak přítomných diváků – vidět v jednom hledišti pohromadě tolik profesionálních tanečníků, studentů konzervatoří a tanečních nadšenců, společně aplaudujících oblíbené primabaleríně, bylo samo o sobě zážitkem.

Hravost, něžnost a elegance

Večer samozřejmě nestál jen na výkonech hostujících umělců, přesto ale začněme tím, co během něj logicky poutalo největší pozornost. Núñez a Clarke ztvárnili role Ženy a Muže v mladistvě rozverném a energickém Tchaikovsky Pas de Deux, které je někdy popisováno jako ,,osmiminutová přehlídka baletní techniky a bravury“. Variace z tohoto krátkého kusu na hudbu původně určenou pro 3. jednání Labutího jezera jsou považovány za prubířský kámen tanečníků a oblibě se těší na baletních soutěžích, přehlídkách a koncertech. Marianela Núñez vyniká nebývalou kontrolou i v technicky náročných okamžicích a jakýmsi vnitřním klidem, který jí dovoluje s lehkostí a nadhledem vplout do téměř jakékoli role. Jinak tomu nebylo ani při jejím brněnském debutu, kde ženskou variací doslova prolétla (orchestr nasadil nesmlouvavé tempo) s precizností sobě vlastní, v adagiu naopak ukázala jistotu, smysl pro detail a skvělou souhru s partnerem. Navíc i jako tanečnice s bohatými zkušenostmi dokáže stále vzbudit dojem dívčí hravosti a něžnosti, která je, řekla bych, i rysem její skutečné osobnosti. Reece Clarke je vysoký, elegantní tanečník, řeklo by se ztělesněný danseur noble. Ačkoli urostlost postavy u něj nevylučuje brysknost pohybu, bylo znát, že mu vyhovují okamžiky, kde může s dostatečným klidem ukázat štědrá gesta, ballon ve vysokých skocích a přesně provedené piruety. Ve společném duetu se oba tanečníci doplňovali, nejen výškový rozdíl pomohl ještě zvýšit efektnost nesených figur. 

Vidět hudbu, slyšet tanec

Během dalších částí programu ležela zřejmě největší zodpovědnost na bedrech Eriko Wakizono, která se objevila ve všech sólových partech. Hlavní mužské role (které jsou však u Balanchina koncipovány spíše jako doplnění a podpora rolí ženských) si rozdělili Alejandro Moya a Adrian Sánchez. V úvodní ikonické Serenade z roku 1934 (hudba P. I. Čajkovskij), která je Balanchinovým prvním celovečerním baletem vytvořeným v Americe, doplnily ústřední ženskou trojici tanečnice Anna Yeh a Se Hyun An. Téměř neustále plynoucí sled pohybu, proměňujících se formací a rafinovaných port de bras (to vše často v nemilosrdném unisonu), důraz na perfektní soulad s hudbou a kontrast tančících postav vůči modrému horizontu nenechávaly prostor pro sebemenší zaváhání. Zatímco však některé tanečnice zvolily spíše opatrnější cestu a do balanchinovsky odvážných a dynamických skluzů, běhů nebo port de bras se pouštěly s rozmyslem, bylo to právě ono ,,letting go“, které kupříkladu u Se Hyun An přimělo diváky zatajit dech.

Concerto Barocco (1941) je v kostýmech a scéně ještě úspornější nežli Serenade, hlavní roli zde opět hrají těla interpretů, zejména dlouhé linie nohou a paží tanečnic. Balanchine skrze svůj neoklasický styl zhmotňuje Bachův Koncert pro dvoje housle d moll, rozehrává jeho jednotlivé hlasy a občas přidává nečekaný twist. Celkově však dílo vyznívá velmi harmonicky a více než kterékoli jiné naplňuje choreografovo motto: ,,Vidět hudbu, slyšet tanec.“

Brněnský soubor prokázal své kvality a splnil vysoké nároky, které nastudování této Balanchinovy choreografie klade, přesto však bylo možné vidět jemné rozdíly v uchopení techniky a vnímání hudby u jednotlivých tanečnic. Zvláště pak u ústřední dvojice balerín představujících 1. a 2. housle, z nichž vynikala první sólistka Chanell Cabrera Sanson. 

Poslední dílek balanchinovské mozaiky se od těch předchozích v lecčem lišil. Balet Episodes na hudbu Antona Weberna, rakouského představitele hudebního expresionismu, vytvořil Balanchine v roce 1959, původně ve spolupráci s Marthou Graham. Toto dílo lze bezpochyby hloubkově analyzovat, ať už z hlediska Webernových skladeb, které reprezentují jeden ze zásadních hudebních směrů 20. století, nebo Balanchinových choreografických experimentů, vzdalujících se od klasického baletního základu směrem k atletičnosti a dekompozici známých forem. Stručně řečeno je Episodes divácky mnohem náročnější než výše zmíněné Balanchinovy kusy, kdo se ale zvládne dívat pozorně, najde v něm nespočet drobných nuancí, působivých momentů a zcela překvapivých obrazů, jejichž odraz najdeme v práci pozdějších tanečních tvůrců. 

Brněnští tanečníci se zdáli do komplexní choreografie naprosto ponořeni, maximálně koncentrovaní, ale zároveň se závěrem náročného programu i uvolnění. Eriko Wakizono, u které jsem v průběhu večera měla pocit, že se necítí úplně ve své kůži, se coby ženská polovina hlavního páru vrátila do obvyklé formy, snad jí choreografie svým charakterem více vyhovovala. Charismatický výkon podali také Bárbara Andrade a Rin Isomura v tmou zahaleném pas de deux na skladbu 5 Pieces, které tvoří střední pasáž Episodes.

Z lednového Balanchina jsme si tedy kromě lesku baletních hvězd mohli odnést i vhled do taneční historie, neboť působení George Balanchina ve Spojených státech představuje důležitou etapu ve vývoji (nejen) klasického tance. Umělecký šéf baletního souboru Mário Radačovský nás v úvodním proslovu navíc ubezpečil, že Marianela Núñez a Reece Clarke rozhodně nejsou poslední zahraniční návštěvou. Na místě je tak zvědavost a otázka: Kterou taneční celebritu uvidíme v Brně příště?

Psáno z představení 27. ledna 2024 v Janáčkově divadle, Brno, s hostováním Marianely a Reece Clarka.

Balanchine

Serenade
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Nanette Glushak

Tchaikovsky Pas de Deux
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White

Concerto Barocco
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Johann Sebastian Bach
Nastudování: Nanette Glushak

Episodes
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Anton Webern
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White

Premiéra: 5. 5. 2023, Janáčkovo divadlo