Bajadéra – Krize baletu v roce 2019

Balet brněnského Národního divadla na začátku nové sezóny už potřetí ve své historii zařadil do repertoáru výpravný titul Bajadéra (La Bayadère). V roce 2003 jej v choreografickém a režijním nastudování Jaroslava Slavického uvedl jako první soubor v republice vůbec, o deset let později následovala první obnovená premiéra a 18. října 2019 se titul na prkna Janáčkova divadla opět vrátil.

Bajadéra (Eriko Wakizono, Ivona Jeličová a Michal Krčmář). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Eriko Wakizono, Ivona Jeličová a Michal Krčmář). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra patří (po Čajkovského triumvirátu Spící krasavice, Labutí jezero a Louskáček) k nejslavnějším dílům Maria Petipy, jenž titul s hudbou Ludwiga Minkuse uvedl v Mariinském divadle (tehdejším Velkém carském divadle) v Petrohradě v roce 1877. Choreograf se k baletu vrátil ještě v letech 1884 a 1900, poté následovaly inscenace Alexandra Gorského (1904 a 1917) či Agrippiny Vaganovové (1932), nejslavnější a tzv. kanonická verze je připisována dvojici Vladimir Ponomarjov a Vachtang Čabukiani, jejíž premiéra se odehrála v Leningradě roku 1941. Právě od této podoby Bajadéry, do níž choreograficky přispěli též Sergej Legat (adagio Nikie a Solora a Solorova variace v Království stínů), v roce 1947 Konstantin Sergejev (duet Nikie s otrokem, hudba Césare Pugni), o rok později 1948 Nikolaj Zubkovskij (variace zlatého bůžka), se naprostá většina pozdějších tvůrců včetně Jaroslava Slavického odrážela a odráží, byť jen málokdy jsou jména všech spoluautorů uvedena a výsledek se řeší v baletním světě už poněkud nadužívanou obezličkou „dle Petipy“. Nepochybně jednodušší cesta, správná a férová už o poznání méně.

Příběh z indického prostředí o chrámové tanečnici Nikii, válečníku Solorovi a rádžově dceři Gamzatti, inspirovaný balety Bůh a bajadéra (Filippo Taglioni, 1830) a zejména Sacountala (Lucien Petipa, 1858), byl v původních, předrevolučních ruských inscenacích rozdělen do čtyř jednání a sedmi scén – I. Svátek ohně, II. Dvě rivalky a Bajadéřina smrt, III. Zjevení stínu,  Království stínů a Solorovo probuzení, a finální IV. Hněv bohů. Po bolševickém převratu získal balet novou podobu škrtem závěrečného dějství, které se jednak tematicky nehodilo nové politické garnituře, jednak bylo technicky náročné po stránce divadelních efektů, a nadto během rozsáhlého požáru shořely původní dekorace. Příběh tak končil v nadpřirozeném světě nehmotných stínů, dokud v roce 1980 nepřišla Natalia Makarovová a nepokusila se se souborem American Ballet Theatre znovuvytvořit inscenaci obsahující předepsanou svatbu Gamzatti se Solorem a následné zborcení chrámu, který strhla rozhněvaná božstva (4. jednání).

Bajadéra - Království stínů (soubor baletu NdB). Foto: Ctibor Bachratý.

Království stínů se nicméně stalo samostatným fenoménem, jenž udivoval již svým proslulým nástupem tanečnic na scénu – dvaatřicet dívek se postupně objevuje na horizontu a jednoduchou, neustále opakovanou kombinací několika kroků, pózy arabesque a mírného záklonu postupně zaplňuje jeviště (v roce 1900 čítal sbor 48 tanečnic a arabesek během nástupu bylo provedeno čtyřicet). Na Západě tuto scénu uvedl poprvé Nikolaj Sergejev v Paříži v roce 1927 s Olgou Spesivcevovou v roli Nikie, roku 1961 s ní vystoupila během turné skupina tanečníků tehdejšího Kirovova divadla.

Libreto k baletu napsal sám choreograf Marius Petipa, jako spoluautor je uváděn Sergej Chuděkov, byť se o jeho skutečném podílu na práci vedou spory. Jaroslav Slavický se ve své inscenaci rozhodl do tohoto libreta zasáhnout a jakkoli se na první pohled nejedná o příliš velké, radikální změny, logika příběhu, jež v průběhu 20. století dost utrpěla, a jeho dramaturgická stavba jimi nabyly značných trhlin. Motivace postav je nekonzistentní, případně jejich jednání nedává moc dobrý smysl (viz Brahmán v poslední scéně baletu, kdy násilně spojí ruce Solora s Gamzatti, čímž zapříčiní katastrofu, před níž ještě o dvě jednání dříve sám varoval).

Nové nápady, které by potenciálně mohly vést k prohloubení charakteru postav, či je představit v mírně odlišném světle a dodat dílu potřebné jedinečné nuance, jsou pak snad až trestuhodně nevyužity, jako by se tvůrce nakonec zalekl přijít s vlastním názorem. To osobně vnímám zejména v postavě Gamzatti, která ve výsledku působí přinejlepším trochu bipolárně, ztotožnit se s ní však, či s ní soucítit při nejlepší vůli nelze. Solorova osobnost je naopak zploštěna na samou hranici únosného minima a zavdává otázku, zda lze s absentující morální páteří a jakýmkoli pevnějším postojem přežít, natož ulovit tygra z úvodu (nadto s lukem…). Kvitovat však musím užití pantomimických scén, které sice jsou patrně pro větší dramatičnost doplněny o taneční vložky, mají však poměrně solidní základ, jemuž je možno porozumět (ačkoli gesto přísahy by se skutečně mělo dělat otevřenou dlaní, nadto s druhou položenou na srdci, aby bylo jasné, co je obsahem slibu).

Co se struktury baletu týká, výrazně se škrtalo, což je nejcitelnější ve 2. jednání na oslavě Gamzattina zasnoubení se Solorem a poté v posledním dějství, které se stává spíše kratičkou codou celého příběhu. Řetězení mnohačetných výstupů, duetů, sól a sborových pasáží, jak bylo v baletech fériích konce 19. století zvykem, se v očích dnešního diváka může velmi snadno zvrhnout v neúnosné procesí. Skladba proškrtaného dějství, jež by ideálně nemělo působit jako ohlodáno na kost, by však stále měla mít svou soudržnost a gradaci. V opačném případě se totiž může stát, že po úhledném klasickém úvodu slavnosti bude tanec divochů (Danse infernale) zbavený kontextu působit přinejmenším nepatřičně. Po čistě choreografické stránce se Jaroslav Slavický (jako řada dalších) odvolává na Petipova génia, jehož velikost dokládá i Čabukianiho Grand Pas nebo Nikiiným monologem.

Bajadéra (Andrea Smejkalová, Maxim Chashchegorov, soubor baletu NdB). Foto: Ctibor Bachratý.

O výtvarnou stránku představení se postarali Josef Jelínek a Marek Hollý. Jelínkovy kostýmy nepřekvapí, přinášejí očekávatelnou opulenci a lesk a dosahují určitého standardu výpravného klasického baletu. Hollého scéna je na druhou stranu zběsilou, nefunkční skrumáží psychedelicky barevného plátna v Solorových komnatách, fotorealistických palem za okny rádžova paláce a během hroucení chrámu levitujícího sloupoví vyvedeného v estetice ilustrací Miloše Nesvadby.

Jako jeden z nejbrilantnějších baletů vyžaduje Bajadéra z hlediska taneční techniky vynikající, vyrovnané výkony jak od svých sólistů, tak celého sboru. Úroveň tance na jevišti během premiéry kolísala, a zejména ve 2. dějství sahala povážlivě blízko ke dnu. Dojem vylepšil soustředěný výkon sboru Stínů, jejichž nástup sice zatím postrádal nadpozemskou éteričnost a působil chvílemi zbytečně mechanicky, vyvaroval se však výraznějších zaváhání a velice dobře si vedly i tři sólistky, zejména Dilyana Yaneva ve variaci 2. Stínu.

Hlavní ženské role, na jejichž konfliktu stojí značná část příběhu, připadly dvěma prvním sólistkám Eriko Wakizono (Nikie) a Ivoně Jeličové (Gamzatti). Wakizono své bajadéře propůjčila křehkost a jemnost, její role by si nicméně do budoucna zasloužila ještě lepší prokreslení. Jeličová působila na jevišti bez sebemenších pochyb velmi charismaticky, byť byl vývojový oblouk její postavy chvílemi poměrně pochybný a v čistě tanečních partech se jí bohužel nevyhnula řada nejistot. Za hlavní hvězdu premiéry platil Michal Krčmář, absolvent Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a aktuální první sólista Finského národního baletu. Ztepilost jeho postavy a výšku skoku mu jistě nikdo upřít nemůže, stejně jako vyprázdněná gesta, bezradnost a zvláštní hereckou manýru, s níž ke svému Solorovi přistoupil, čímž alespoň pro mě ztratily jeho taneční schopnosti na lesku, intenzitě a relevanci.

Problémem brněnské Bajadéry je jednak její přežvýkání kanonizovaných vzorů, jednak neukotvenost inscenačního názoru. V roce 2019 tak působí jako dávno překonané, zastaralé dílo, které jen podporuje a prohlubuje zažité negativní stereotypy o klasickém tanci jako o neživotném umění plném nelogických, hloupoučce naivních příběhů. V otázce zastaralosti ale vůbec nejde o datum premiéry, či o zdroje, na které se dílo odkazuje, ale o prostý přístup, zpracování a provedení.

Bajadéra (Eriko Wakizono, Michal Krčmář, Uladzimir Ivanou). Foto: Ctibor Bachratý.

Jaroslav Slavický ve svém krátkém slovu v programu mimo jiné uvádí, že inscenace, která se pokouší o provedení baletu v jeho původní podobě, by mohla titulu uškodit, neboť „nám chybí povědomí tradice“. Osobně si z pohledu tanečního historika, který se nadto baletním odkazem 19. století zabývá, nedovedu představit, že by se kdy kdo pokoušel o baletní rekonstrukci, aniž by studoval pokud možno veškeré dostupné prameny a zdroje, aby právě o „dobové tradici“ získal co nejširší množství informací sloužících k jejímu hlubšímu pochopení. Proto se také zmíněným inscenacím říká historicky poučené. Jedním z nejpřiléhavějších příkladů může být La Bayadère Alexeje Ratmanského premiérovaná v Berlíně počátkem letošního roku (více zde). K uchopení použitého estetického rámce můžeme z pozice diváka přistoupit jakkoli, troufám si však říct, že výsledek uškodil titulu o poznání méně.

 

Psáno z obnovené premiéry 18. října 2019, Janáčkovo divadlo Brno.

Bajadéra
Choreografie a režie: Jaroslav Slavický dle Maria Petipy
Libreto: Marius Petipa, Sergej Chuděkov, Jaroslav Slavický
Hudba: Ludwig Minkus
Hudební úprava: John Lanchbery
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Josef Jelínek
Obnovená premiéra: 18. 10. 2019 (první uvedení 11. 4. 2003)

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 46x


Fotogalerie

Bajadéra. Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra. Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Ivona Jeličová a Michal Krčmář). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Ivona Jeličová a Michal Krčmář). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Klaudia Radačovská). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Klaudia Radačovská). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Peter Lerant). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Peter Lerant). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra. Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra. Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (soubor baletu NdB). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (soubor baletu NdB). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Ivan Příkazký a Uladzimir Ivanou). Foto: Ctibor Bachratý.

Bajadéra (Ivan Příkazký a Uladzimir Ivanou). Foto: Ctibor Bachratý.

Témata článku

BajadéraJaroslav SlavickýJosef JelínekLa BayadereLudwig MinkusMarek HollýMarius Petipa

Balet Národního divadla Brno

Janáčkovo divadlo

Tanec

Bajadéra ND Brno

vložil Bohuslav Tržil

IP: 109.81.123.175
Reaguje na:
Dovolte mi prosím vyslovit obdiv všem realizátorům v ND Brno.
Měl jsem možnost vidět nastudování BAJADÉRY.
VELKÉ DÍKY VÁM VŠEM ZA VYNIKAJÍCÍ KULTURNÍ ZÁŽITEK.

Reakce na reakci Lucie Dercsényiové

vložil Jaroslav Slavický

IP: 94.230.150.222
Reaguje na:
Vážená a milá Lucie! Chápu, že se snažíte do rozjitřené diskuze o premiéře Bajadéry v ND Brno vnést jakýsi nestranný pohled a otupit hroty negace, kterou recenze Z. Rafajové vzbudila. Rád bych Vás jen upozornil, že jste 18. 10. 2019 viděla po dramaturgické stránce zcela identické představení jako v roce 2003, kromě nové scénické výpravy, kterou v tomto případě vytvořil p. Marek Hollý. Byl tam jeden malý rozdíl, v roce 2013, kdy byla Bajadéra v Brně obnovena poprvé, jsem do obrazu Hněv bohů přikomponoval již zmíněné trio Nikie, Solora a Gamzatti /1´40´´min./, jak o tom píši v reakci na recenzi. Nevím o jaké sporné dramaturgické momenty se jedná? Jsou pouze jiné než v „kanonické“ verzi a pokud jsou sporné, je třeba napsat proč? Narušují srozumitelnost děje, jdou proti smyslu a stylu představení, zplošťují charaktery postav apod.? K ničemu takovému ale nedošlo, pouze k obecnému odsouzení viděného prizmatem historických údajů. V programu k představení na straně 10 a 11 je zveřejněn obsah baletu, z něhož pro poučeného diváka, za kterého považuji taneční historiky, vyplývají dramaturgické změny oproti „kanonické“ verzi baletu. Proto nerozumím Vaší větě, že „ pokud by v něm byly uveřejněny, pak bychom se se vší pravděpodobností vyhnuli polemice nad dramaturgickými posuny v baletu, nad nimiž jsem se též pozastavovala“. Znovu uvádím, že jste viděla stejnou verzi Bajadéry jako v roce 2003, kde jste se, pokud si dobře pamatuji, nad dramaturgickými posuny nepozastavovala. Máte pravdu, že reakce na recenzi přerostla její „tělo“. Pokud by totiž splňovala podmínky kultivovanosti, ani bych na ni nereagoval, neboť jak jsem již napsal, každý má právo na svůj názor, ne vše se mu musí líbit. Místo kultivované recenze jsem se však setkal s přezíravým postojem a znevážením práce hraničí s arogancí. Možná, že by některým recenzentům neuškodil seminář novinářské etiky. Také jsem již v reakci na jednu kritiku napsal, že je třeba vážit každé slovo, že tanečníci/ myšleno i inscenátoři/ nejsou pitomci a „ovce“ které si nechají všechno líbit, navíc od lidí, jejichž umělecká fundovanost je přinejmenším diskutabilní. V době, kdy díky moderním komunikačním technologiím je možnost okamžité reakce, to platí dvojnásob. Pokud přiznáváte nárok autorky na otevřeně vyřčený názor a styl jejího psaní, potom je třeba přiznat ho i ostatním, kteří ho také otevřeně vyjádřili. Nevím z čeho vycházíte, že mi v odpovědi své výroky a soudy obhájila. Přeji Vám hezké podzimní dny a budu se těšit na další setkání.
S přátelským pozdravem Jaroslav Slavický
P.S. Ještě bych rád upozornil redakci TA na špatný popisek u 3. fotografie v 1.řádku zleva, na kterém je Klaudia Radačovská v roli Nikie a nikoliv Ivona Jeličová. Děkuji za opravu.
+9 -9 ! Odpovědět

Reakce na recenzi p. Rafajové

vložil Josef

IP: 37.48.19.166
Reaguje na:
Jsem jen obyčejný divák,který má rád balet. Celé provedení Bajadera se mi líbilo. Předchozí inscenaci jsem také několikrát viděl. Chápu, že paní Rafajová zosobňuje všechnu moudrost světa, ale proč shazovat jiný názor a práci celého inscenačniho týmu?? Nakonec o úspěšnosti inscenace rozhodnou diváci
+9 -11 ! Odpovědět

Ať hodí kamenem, kdož je bez viny

vložil Lucie Dercsényiová

IP: 90.177.170.61
Reaguje na:
Recenze na Bajadéru od Z. Rafajové přispěla evidentně k neutuchající diskusi a teoretizování o taneční kritice. O ní se vedou v poslední době četné rozpravy a v případě zmiňovaného textu, je zpochybňován už i jeho historicky poučený úvod. I v tomto ohledu se musím autorky zastat, protože její článek splńuje kritéria kritické reflexe coby žurnalistického žánru, jak strukturou, tak obsahem. Přesto je napadána fundovanost autorky, k čemuž její dosažené vzdělání v oboru taneční vědy nezadává žádný důvod. Ale nechci se zabývat komentáři, v nichž se pisatelé nepodepsali celým jménem a ve vzduchu zanechali odpudivě lepkavý odér anonymu...
Vážím si argumentace pana Jaroslava Slavického a ráda vzpomínám na práci s ním při nastudování tance vloček z Louskáčka (před drahně dlouhými časy na pražské taneční konzervatoři). To, co asi nejvíce u propíraného textu nejvíce mnohé popuzuje, je otevřeně vyřčený názor a styl autorčina psaní. Na ně má nárok a domnívám se, že své výroky a soudy v odpovědi J. Slavickému dostatečně obhájila.
Aktuální verzi Bajadéry v Brně jsem viděla a kdybych na ni měla psát recenzi, pěkně bych se zapotila... Tentokrát ve mně nevyvolala jednoznačně pozitivní přijetí, s nímž jsem odcházela v roce 2003 (i s ohledem na nastudování, která jsem viděla a o nichž jsem psala). Při vší úctě k práci inscenátorů se mi nastudování v roce 2003 jevilo barevně a esteticky vyváženější ve scénickém návrhu tehdy Ivo Žídka. V paměti mi utkvěly skvělé výkony Jany Přibylové a Michala Štípy.
Až komentář J. Slavického na stránkách TA mi objasnil některé sporné dramaturgické momenty a zpřehlednil inscenační záměry obnovené verze. Je škoda, že nebyly uvedeny i v programu - myslím, že by je uvítal nejen odborník. Pokud by v něm byly uveřejněny, pak bychom se se vší pravděpodobností vyhnuli polemice nad dramaturgickými posuny v baletu, nad nimiž jsem se též pozastavovala, ačkoliv jsem recenzi tentokrát nepsala (program Pařížské opery uvádí i sled tanečních čísel v jednotlových jednání a jejich stopáž).
Délka komentářů už pomalu nabývá větší objem než "tělo" recenze Z. Rafajové, naskýtá ale i prostor pro kultivovanou výměnu názorů a uvědomování si chyb...
+24 -2 ! Odpovědět

Re: Reflexe

vložil ZR

IP: 109.183.37.251
Reaguje na: Reflexe
Vážená paní Rafajová!
Již v reakci na článek J.Bartoše Jsou kritici blbci?, jsem napsal, že každý má právo na svůj názor, ne vše se mu musí líbit, že existují slůvka, která dokáží hrot negace zmírnit a také, že mi vadí mnohdy více forma, než vlastní obsah. Dovolím si tvrdit, že jeto i případ Vaší recenze. Předpokládal bych, že u člověka, který nemá žádné inscenační ani interpretační zkušenosti se projeví více úcty a pokory v hodnocení práce těch, kteří vytvářejí určité hodnoty i když, dle Vašeho názoru, ne bez chyb. A tady je onen problém. Pokud je budete interpretovat jako svůj názor, je to v pořádku, pokud je ale zevšeobecňujete a zveřejňujete, je možné, že se mýlíte a zatížena historickými fakty nejste schopna pochopit jiný pohled inscenátorů. Historická fakta, která uvádíte, jsou mezi odborníky všeobecně známá, je možné přečíst si je na webových stránkách Mariinského divadla v Petrohradu či Velkého divadla v Moskvě. Ano, v programu mohla být uvedena i jména Ponomarjova, Legata a Zubkovského / duet Nikie s otrokem vytvořený Sergejevem, není v inscenaci v Brně použit/ , ale pro běžného diváka jsou tyto informace nepodstatné. Ostatně i variaci Zlatého bůžka jsem upravoval- vynechal jsem tam 6-8-10 černoušků, které ve variaci v „kanonické“ verzi vystupují. Úpravou libreta jsem se snažil zvýraznit děj baletu, zrychlit tempo rytmus představení a pro diváky, porozumět vztahům mezi hlavními hrdiny, aniž by museli získat informace přečtením programu. Snažil jsem se respektovat pravidla dramatické tvorby a to je expozice, vlastní průběh a katarze příběhu. Proto např. účast Gamzatti na slavnosti ohně, kde se zamiluje do Solora a ne obraz Solora v paláci, kterého, jen proto, že se dočteme v programu o jejich zasnoubení v dětství, musí milovat, proto jsem přikomponoval duet Solora a Nikie, kde získává její lásku a diváci nemusí číst v programu, že se znali od dětství – znát, neznamená milovat apod. Zajímalo by mě, kde jsem „trestuhodně nevyužil jedinečné nuance“, kde jsem se „zalekl přijít s vlastním názorem“ a kde má dramaturgická koncepce „nabyla značných trhlin“? Rád se s Vámi sejdu a těchto Vašich názorech si popovídám! Je zajímavé, že Vám vadí, že Brahmín spojí ruce Gamzatti a Solora a tím zapříčiní katastrofu, před kterou o dvě jednání předtím varoval. Třeba proto, že se mu nepodařilo zachránit Nikii podáním protijedu po ušknutí hadem, zosnovaný Gamzatti a Maharádžou, Nikie umírá před jeho očima a život tím pro něho ztrácí smysl. Mně naopak více vadí v „kanonické“ verzi, že Nikie odmítá vyznání lásky Brahmína, připraveného vzdát se kvůli ní úřadu s tím, že je připravena sloužit jako bajadéra bohům a hned v následující scéně se vrhá do náruče Solora – lhala, podváděla? Gamzatti netrpí maniodepresivní psychózou, je jen zvyklá, že jako dcera Maharádži dosáhne všeho, co chce, i sňatku se Solorem, který jí dává zřetelně najevo, že ji nemiluje. Nešlo mi vůbec o to, aby vzbuzovala u diváků soucit. Zajímal by mě, konkrétní význam Vašeho názoru v souvislosti s Gamzatti , cituji:“ byť byl vývojový oblouk její postavy chvílemi poměrně pochybný“. Co se týká Solora, snažil jsem se „vylepšit“ jeho „morální páteř“ a vykreslit ho jako milujícího muže, který za svou lásku pyká. Pokud vím, v žádné verzi Solor nepřežije. Jenom bych chtěl podotknout, že i člověk s „absentující morální páteří“, je schopen, pokud je zdatným lovcem a střelcem, zabít tygra i lukem, navíc třeba s otráveným hrotem. Nebo Vám chybělo krví zbrocené kopí? Viděl jsem představení Bajadéry, kde Solor radostně a ochotně tančí při zásnubách s Gamzatti a pak, zcela nevěrohodně, reaguje na smrt Nikie. Pokud jste se dobře dívala I v Grand pas s Nikií se Solor v myšlenkách , vyjádřenými pózami paží i celkovým výrazem, vracel k představě Nikie a s Gamzatti tančí jakoby z donucení, zatím co Gamzatti září štěstím a uspokojením. Pro dokreslení role Solora jsem vytvořil na začátku 2. jednání monolog, kde si připomíná smrt Nikie a v dramatickém duetu s Gamzatti jí dává najevo, že ji nemiluje. Ona však na sňatku trvá a za pomoci Maharádži ho také dosáhne. Ano, z „kanonického“ představení jsem škrtal, protože inscenační postupy konce 19. stol. a 21.stol. se podstatně změnily. Ve své recenzi uvádíte, cituji: "Řetězení mnohačetných výstupů, duetů, sól a sborových pasáží, jak bylo v baletních fériích konce 19.stol. zvykem, se v očích dnešního diváka může zvrhnout v neúnosné procesí“, konec citátu. Z tohoto předpokladu jsem vycházel a proto jsem v divertissement ve 3. obraze /nikoliv ve 2.jed. jak píšete/, vyškrtl některé tance , retardující děj. Že by však působilo jako „ohlodáno na kost“ /! Sic/, si nejsem vědom. Chyběl Vám tam snad grandiózní nástup s hliněnými slony a velbloudy na kolečkách, či sborový tanec s papoušky, nebo tanec Nanu s dvěma děvčátky? Nevím o jakém kontextu v souvislosti s Danse infernale píšete? V žádné inscenaci jsem kontext neviděl, je to samostatné číslo /velmi efektní/, které vždy působí jaksi izolovaně, nicméně je zařazováno jako brilantní taneční ukázka, řekněme tance indických divochů. Také poslední, 7.obraz- Pomsta bohů, jsem podstatně zkrátil. Vše už bylo řečeno, není zapotřebí znovu uvést variaci Gamzatti, duet Solora a Gamzatti, obřadní tance apod. Vytvořil jsem jen krátké trio Nikie, Gamzatti a Solora, v němž se těsně před svatebním obřadem promítnou vztahy třech hlavních protagonistů- chcete -li tak, jako před smrtí se promítnou umírajícímu důležité výjevy ze života.
Nechci se již vyjadřovat k Vašemu hodnocení tanečních výkonů, kostýmní a scénické výpravy, které považuji za skutečnou drzost, plnou obecných výtek a nepodložených názorů. Vámi používané výrazy „blízko ke dnu“ apod. jsou neomaleností a neúctou k práci interpretů, podobně jako obecné, nekonkrétní hodnocení hlavních protagonistů. 2.variaci stínu netančila Taela Wiliams, ale Dilyana Yaneva.
Vašemu hodnocení Bajadéry „ jako dávno překonané, zastaralé dílo, které jen podporuje zažité negativní stereotypy o klasickém tanci jako o neživotném umění plném nelogických hloupoučce naivních příběhů“ konec citátu, odporují tři vyprodaná představení, odměněná diváky dlouhodobým „standing ovationen“ a hodnocení inscenace na TA počtem udělených 4,73 bodů z 5. možných.

Dovolím si Vám dát jednu radu. Nejdříve dostudujte, pak než začnete psát své „dojmologie“, pište portréty k významným životním jubileím /tam můžete použít historická data/, propagujte tanec, diskutujte a setkávejte se s tvůrci, navštěvujte nejen představení, ale také zkoušky, abyste se seznámila s tvorbou, přípravou a prací tanečníků a pronikla vůbec do světa profesionálního tance. A pak, po mnoha letech, až budete schopna sebereflexe, sedněte a s pokorou a s úctou hodnoťte a pište o práci druhých.

Jen pro pořádek uvádím strukturu představení, protože mám pocit, že Vám nebyla úplně jasná/alespoň podle toho, jak jste jednotlivé části označovala/
1.jednání má 3 obrazy
1.obraz Slavnost ohně
2.obraz Palác Maharádžy
3.obraz Zásnuby Gamzatti a Solora – to ja ta „ohlodaná na kost“? nebo 2.jednání

2.jednání má 4 obrazy
1. Solorova komnata
2. Království stínů
3. Svatba Gamzatti a Solora
4. Pomstva bohů

Kde podle Vás kolísala úroveň „až povážlivě blízko ke dnu“? Píšete ve 2.jednání, ale tam celkem chválíte výkon sboru v Království stínů.

S pozdravem Jaroslav Slavický
Vážený pane řediteli,
předně děkuji za vaši reakci na mou recenzi, její zevrubný rozbor a otázky a podněty k diskuzi. Bez delších průtahů mi tedy dovolte se k těm nejrelevantnějším vyjádřit.

Začněme členěním baletu, ať si v něm uděláme pořádek, jakkoli za sebe nepovažuji strukturální řešení díla za natolik podstatné, zejména je-li z textu doufám dostatečně jasně patrné, o jaké jevištní akci se hovoří. (Ostatně takto bychom se mohli pohádat i na příklad o Petipovo/Ivanovovo Labutí jezero z roku 1895, u nějž se v tomto ohledu mezi sebou zcela neshodují ani tři základní prameny - orchestrální partitura, její klavírní výtah a libreto.)
Vzhledem k tomu, že v brněnském programu nejsou jednotlivá jednání číselně uvedena, vycházela jsem z pro mě nejlogičtějšího zdroje, tedy původního libreta baletu z roku 1877 (uloženo v Bachruščinově státním divadelním muzeu v Moskvě), jakož i z hudební partitury (v úpravě Larse Payena a Gavina Sutherlanda). Bajadéra byla uváděna jako balet o 4 jednáních, 7 obrazech a apoteóze (v partituře uvedeno jako 8. obraz/scéna), což ostatně uvádím i ve své recenzi.
Přehledněji:
1. jednání
1. obraz – Svátek ohně

2. jednání
2. obraz – Dvě rivalky
3. obraz – Bajadéřina smrt

3. jednání
4. obraz – Zjevení stínu
5. obraz – Království stínů
6. obraz – Solorovo probuzení

4. jednání
7. obraz – Hněv bohů

Apoteóza

Coby čtyřaktový balet uvádí Bajadéru rovněž řada odborných encyklopedií a slovníků, jako např. Dictionnaire de la Danse nakladatelství Larousse (mj. k nahlédnutí i online ve fondu Bibliothèque nationale de France https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k12005041/f465.item ). Tatáž encyklopedie poté zmiňuje také verzi Ponomarjova/Čabukianiho z roku 1941 – zde už jako balet tříaktový, končící výjevem z Království stínů. Toliko k tvrdým, ověřitelným datům.

Za mnohem problematičtější ze svého pohledu považuji uvádění autorství jednotlivých choreografických pasáží. Možná ji podceňuji, ale nejsem stoprocentně přesvědčená, že veškerá odborná veřejnost ví, jak to s historií titulu a jeho choreografickými obměnami v průběhu let bylo. Uvedením těchto faktů tak činím jednak zadost svému vnitřnímu historikovi, jednak z úcty k práci zmíněných tvůrců, jednak proto, aby se s Petipou nespojovaly tance, s nimiž nemá a ani nemohl mít nic společného. Svět tradičního baletu se neustále odvolává na Petipův odkaz a považuje za svou stavovskou a téměř morální povinnost jej chránit a udržovat. Snad budete souhlasit, že k tomu je ovšem zapotřebí onen odkaz doopravdy znát a vědět, kdy v něm došlo k nějakému zásahu, kdo jej učinil, a ideálně rovněž z jakého důvodu. Tvrdíte, že uvádět jména dalších tvůrců je pro běžného diváka nepodstatné – mohla bych kontrovat otázkou, z jakého titulu jste něco takového usoudil a kdo dal celé řadě inscenátorů právo na to jméno jednoho autora uvést a druhé zatajit. Mně něco takového nepřipadá správné, a není-li historický exkurz součástí programu (jakkoli si myslím, že by minimálně u velkých „petipovských“ děl být měl, těch několik řádek navíc by nikoho nezabilo), cítím o to silněji potřebu jej uvést alespoň v kostce v recenzi a dát tak danému baletu potřebný rámec, zasadit jej do souvislostí a uvést jeho kořeny. Což je ostatně jednou z integrálních součástí kritiky, pročež věřím, že mi její začlenění nemáte potřebu vyčítat s odůvodněním, že „se to už dávno ví“. Athény jsou nadto dost velké, pár sov navíc se do nich vždycky ještě vejde...

Tím bychom za sebou mohli mít objektivní, faktografickou část. Ta druhá, týkající se interpretace ať herecké, taneční, či choreografické je, byla a vždycky bude subjektivní.
Recenze (a kritika) patří svým zařazením do publicistiky, tedy tzv. názorové žurnalistiky, brát proto její výsledky za jediné, neměnné pravdy o síle betonové zdi je nepochopením jejího samotného jádra. To se týká i samotné formy, jejích možností a jazykových prostředků, jichž může autor, uzná-li z jakéhokoli důvodu za vhodné, využít. V případě umělecké kritiky toto vnímám dvojnásob, jelikož v něm jde z podstaty o expresi. (Mnohem poučeněji tuto problematiku, jak již nepochybuji řada členů taneční obce zaznamenala, shrnula Lucie Kocourková ve svém letním seriálu O kritice na portálu Opera Plus.)
Stejně jako vy coby autor vnímáte nějakým způsobem své postavy, jejich jednání, vývoj a situace, v nichž se nachází (vámi uvedený rozbor by vůbec nebylo od věci uvést v programu a představit za jeho pomoci vaši režijní vizi), já jako divák (poučený studiem, historií, osobním rozhledem i zkušeností s jinými inscenacemi téhož titulu) mám totožné právo je chápat a interpretovat. Naše vidění světa se nemusí nutně sejít, může se nám to nelíbit, můžeme s tím klidně i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Role recenzenta opírajícího se o odborné teoretické znalosti mi ve finálním vyjádření dává jisté, třeba i objektivní mantinely, ve stejné chvíli jsem ale stále subjektem, tedy člověkem s vlastními názory, vlastním vnímáním, vlastním chápáním, vlastními emocemi. Něco takového potlačit nejde a osobně se ani nedomnívám, že by to bylo žádoucí. Nadšeně aplaudující diváctvo se taky ničím nesvazuje, má jejich názor větší právo na prezentaci, je jejich subjektivita přijatelnější než ta moje…?

Pane řediteli, nechci tady do toho zabřednout až po kolena, takže už jen v krátkosti k poslednímu bodu:
Podrobně rozebrat technickou úroveň jednotlivých tanečních čísel je úkolem spíše baletních mistrů, případně autora inscenace, nikoli recenzentovým, který, strávil-li by nad poukazováním na jednotlivé nepřesnosti dopadů, nedotaženosti póz, či nesynchrony sboru půl odstavce, byl by (po právu) obviněn z přílišné hnidopišnosti (u nás na obdobné situace máme takové vcelku přiléhavé přísloví o exkrementu, klacku a rostoucí intenzitě pachové stopy).
Záměna jména u slečny Yanevy mě moc mrzí, neznám nicméně natolik dobře brněnský soubor, pročež jsem mohla vycházet pouze z listu osob a obsazení, kde byla trojice sólistek uvedena bez přiřazení ke konkrétní variaci v pořadí Abram, Williams, Yaneva. Děkuji proto ještě i já Barboře Bielkové za upozornění a možnost opravy!

A konečně – všem moc děkuji za reakce, vyvolanou diskuzi i za obavy o vhodnost mého kádrového profilu.

MgA. Zuzana Rafajová, Ph.D.
+26 -5 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 14

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: