Ashton/Eyal/Nižinský – Závan odvážného ruského umění

Rapsodie (Ludmila Pagliero a Pablo Legasa). Foto: Yonathan Kellerman.

Autor Josef Bartoš

Začněme ale od začátku. Frederic Ashton je jedním z nejvýznamnějších tvůrců minulého století a jeho největší sláva je spojována s tak zvaným zlatým věkem Královského baletu v Londýně ve druhé polovině 60. let. Některé zdroje dokonce tvrdí, že to byl právě Ashton, který po zakladatelce souboru Ninette de Valois (původně se těleso jmenovalo Vic-Wells Ballet a Sadler’s Wells Ballet), vtiskl tomuto tělesu světovou tvář. V tomto kontextu pak má dílo Rapsodie ještě významnější pozici – jeho premiéra se konala 4. srpna 1980 a byla určena jako narozeninový dárek pro královnu matku, královnu Alžbětu. Při prvním uvedení navíc tančil Michail Baryšnikov jako host.

Rapsodie představuje zejména přehlídku dokonalé techniky, navíc v podání vynikajících členů souboru pařížské Opery. Rachmaninova hudba poskytuje celé struktuře náramně romantický podkres, na kterém Ashton kanonicky vrství taneční variace. Naléhají na sebe tak těsně, že máte pocit neustále proudící energie. Ashtonův pohybový slovník těží z vykrystalizovaného dědictví klasického tance. To lze poznat zejména na spodních končetinách interpretů, které precizně artikulují jednotlivé prvky, včetně přesných prostorových natočení. Vrchní část těla, a to zejména torza ženských těl, působí lehce jiným dojmem. Ačkoliv dámy dodržují perfektní techniku, přechody mezi jednotlivými pozicemi jsou nadmíru jemné, křehké a uvolněné, vyvázané z okovů strnulosti technického rázu. U jejich mužských protějšků tento rozdíl tak patrný není, často totiž přidržují či nadzvedávají své partnerky. Z tohoto módu nicméně vykračuje hlavní mužský part, jehož cílem je neskrývaná exhibice klasické techniky ve své bohatosti i náročnosti.

V kontextu nového programu však Rapsodie získává nový význam. Oproti dvěma zbylým kusům má zřejmě fungovat jako dramaturgický kontrapunkt. Nicméně umístěním na první místo v programu tato stylová neutralizace ztrácí na své síle. Domnívám se, že je to obrovská škoda. Ashtonův hold královně matce, ale i mnohým baletomanům či dalším milovníkům klasického tance, tak vyznívá naprázdno a spíše povrchně.

Po krátké pauze sálem pařížské Opery zazněly první tóny Debussyho Předehry k Faunovu odpoledni. Dílo Fauni izraelské autorky Sharon Eyal je reminiscencí původní Nižinského choreografie, jejíž premiéra se odehrála před více než sto lety. Nižinský byl známý zejména jako excelentní tanečník, vynikal v choreografiích Michaila Fokina v souboru Ruských baletů mecenáše Sergeje Ďagileva. Jeho tvůrčí prvotina tehdy způsobila velký rozruch, a to zejména kvůli neskrývané erotičnosti. Největší pozdvižení však vyvolala závěrečná Faunova póza, v níž roztouženě naléhá s prohnutými bedry na šátek nymfy jako náznak vyvrcholení sexuálního aktu. Právě na podobných případech můžeme být svědky dynamických proměn nejenom kulturních zvyklostí, ale i kulturních norem.

Sharon Eyal se ve své verzi této sexuality nezřekla, její pohybové vyjádření se však značně liší. Nižinského choreografii charakterizují ostré, hranaté linie, tělu vládne velkolepá geometrie nahlížená z profilu. Eyal však těla svých tanečníků rozvolňuje, skoro bych až řekl rozmělňuje, a více se tak přibližuje plynoucí, měkké, téměř poddajné Debussyho melodii. Nepohrdá ale ani hranatými liniemi, ačkoliv ty oblé zcela převažují. Zároveň dynamika jejích pohybů využívá mnohem širšího spektra. Vidíme minimalistické, rychlé a přesné pohyby, jež se zastavují ve všelijakých, někdy až nepřirozeně zkroucených pozicích, aby se pak opět rozplynuly v ustavičném proudu pohybu. Eyal v tomto ohledu navazuje na Nižinského tělesnou sošnost a velkolepost pocházející z inspirace antickým uměním.

Kompoziční práce Sharon Eyal je všímavá a citlivá k lidskému tělu, k jeho jednotlivým částem, záhybům, zákoutím i pomyslným přesahům do okolního prostoru. K podobnému přístupu má i předpoklady, jelikož sama působila téměř dvě dekády ve slavném souboru Batsheva Dance Company pod taktovkou Ohada Naharina. Gaga se tedy stalo jejím mateřským jazykem. Koneckonců podobný přístup jsme mohli vidět i na Festivalu Tanec Praha 2019, na kterém hostoval její soubor L-E-V Dance Company s celovečerní inscenací OCD Love.

Fauni však trvají pouhých dvanáct minut a nepřesáhli laťku pouhé evokace či reminiscence Nižinského choreografie. Nižinský i na tak malém prostoru dokázal vystavět sice jednoduchou, zato poutavou zápletku, kdežto Eyal se oddává pouhé inspiraci a nechává se jí unášet. Fauni se objeví rychle a stejnou rychlostí také zmizí. Jsou jako nepolapitelný přízrak, na nějž se nevztahují zákony běžného světa. Pravda, představují skutečnou, tedy pomíjivou podstatu tanečního umění. Na druhou stranu ta expozice je natolik krátká, že se vám příliš do paměti nezaryje.

Po třicetiminutové pauze následovala dlouho očekávaná rekonstrukce Svěcení jara Václava Nižinského z roku 1913. Pokud jeho Faunovo odpoledne o rok dříve způsobilo pozdvižení, tato novinka se vymykala jakýmkoliv měřítkům. V knize Svět tance a baletu Božena Brodská a Vladimír Vašut píší: „Lidé hvízdali, pokřikovali, navzájem se tloukli deštníky. Tanečníci neslyšeli hudbu a Nižinskij jim z portálu nahlas počítal takty, aby mohli balet dokončit. Obecenstvo bylo zaskočeno Stravinského hudbou, disonancemi a neobvyklými rytmy právě tak jako agresivně antibaletními pozicemi těla, vtočenými chodidly, pažemi v ostrých úhlech. Hudba i tanec působily stejnou ‚ošklivostí‘.“ Těžko si dokážeme představit, že by dnes nějaké dílo způsobilo podobný poprask. Balet měl pouhých šest repríz, a když se o necelých deset let později uvažovalo o jeho znovuuvedení, nikdo si již původní choreografii nepamatoval. Ta spatřila znovu světlo světa až na konci osmdesátých let, a to díky práci taneční historičky Millicent Hodson, která vytvořila rekonstrukci pro Joffrey Ballet.

Svěcení jara dnes ani zdaleka nepůsobí tak převratným dojmem, a i pařížské publikum při navštívené repríze sedělo poměrně v klidu. Aktualizace této rekonstrukce pak tkvěla v tom, že někteří z tanečníků na sobě měli roušky (o tomto tématu jsem napsal sloupek, který si můžete přečíst zde). I tak ale musím Nižinského Svěcení jara přiznat sílu. S hravou lehkostí by mohlo poměřovat síly s produkcemi současného tance a mnohé by svou originalitou předčilo. Nejde ani tak o námět kusu, jež tkví v rituálním obětování mladé dívky, ale spíše o jevištní zpracování a vyobrazení. Před zraky diváků se odehrává divoký taneční rej, který lemují výrazně barevné kostýmy a scénografie zobrazující pohanskou Rus v původním návrhu Nicolase Roericha. Intenzita dosáhne svého vrcholu se závěrečným Danse sacrale, v němž Vyvolená předvádí svůj poslední tanec. Nejdříve jí ztuhnou svaly v celém těle, paže má nehybně podél torza, nepřítomný pohled upřený někam do dáli a mělký dech působí jako by skoro už ani nebyla mezi živými. Po chvíli však propuká její vnitřní boj naplno. Ztělesňuje se v prudkých skocích, trhaných pohybech paží, občas také v třesoucích se chodidlech, Vyvolená tančí o život, ačkoliv sama tuší, že jde o předem prohranou partii.

I po více jak sto letech uvedení Svěcení jara dokazuje, jak dalece Václav Nižinský předčil svou dobu svým uvažováním, představivostí a nebojácností. Tanečníci pařížské Opery jsou svým partům oddaní. Vzdát se všech pravidel, která tvoří stabilní základnu všeho, co znají, není snadné a žádá si notnou dávku odvahy. Domnívám se, že tento krok do neznáma se zadařil.

Psáno z reprízy dne 27. prosince 2021, pařížská Opera, Paříž.

Rapsodie
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Sergej Rachmaninov
Scénografie: Patrick Caulfield
Kostýmy: Patrick Caulfield
Světelný design: John B. Read
Premiéra: 4. 8. 1980

Fauni
Choreografie: Sharon Eyal
Spolutvůrce: Gai Behar
Hudba: Claude Debussy
Kostýmy: Maria‑Grazia Chiuri
Světelný design: Alon Cohen
Premiéra: 29. 11. 2021

Svěcení jara
Choreografie: Václav Nižinský
Hudba: Igor Stravinský
Rekonstrukce a adaptace: Dominique Brun
Scénografie a kostýmy: Nicolas Roerich
Premiéra: 29. 5. 1913