A Study of Losses oživuje předměty v rukách akrobatů. Vtahuje diváka do hudebně-cirkusového čarokraje

A Study of Losses. Foto: Soren Vilks.

Autor Hana Strejčková

V prostoru s převažující bílou barvou se ve středu vyjímal nepravidelný masivní útvar, osazený objektovými torzy na první pohled připomínajícími civilizaci, domov i dopravní infrastrukturu. Asociovat mohl planetu, ostrov i moře, věci pohlcující a nadnášející, či vesmírnou loď, ale i plachetnici, jejíž stěžeň současně sloužil jako rafinovaně zabudovaná čínská tyč. Také mohl být s ohledem na náznak postelové pelesti pozůstatkem budovy či konkrétně pokoje anebo náčrtem silničního uzlu – díky semaforu protínajícímu scénický objekt napříč – či z hlediska své neurčitosti i zmiňovanou přirozenou družicí Země. Z jejího povrchu, ze západně civilizačního materialistického konceptu bytí, ožívaly ztracené předměty v rukách čtyř akrobatů (Benjamin Beaujard,Elaine Briant, Elsa Lardier, Siméon Gratini), kteří s oporou v cirkusových disciplínách vytěžili k manipulaci objektů i současnou magii. Tyto věci denní potřeby (např. lampa, židle, telefon, kbelík aj.) exponovali a zasazovali do iracionálního rámce, jenž působil více smyslově a obrazotvorně, s akcentem na pozměňovanou zemskou přitažlivost až jako nadpozemsky. V prostoru se svobodně a lehce formovala nově objevovaná země snílků, ráj lunatiků. 

Do detailu vycizelovaná výprava (Sus Soddu) umožňovala artistům využívat výčnělky třeba jako hrazdu, nakloněné roviny ke skluzům a body opory k odrazům či úchyty k vyvažování rovnováhy. Scénografie zřetelně komunikovala horizontálu, vertikálu i diagonálu, lidský element pak rozvíjel princip funkční asymetrie, a to ve vědomě budovaném dialogu subjektů a objektů, například častým zařazováním pohybových prvků, jako jsou záklony, rotace, odvrácení od osy, pozice hlavou dolů. Lidský element nacházel i ke zhmotněným novotvarům, vznikajícím například přiložením dvou nesourodých předmětů k sobě, partnersky vyrovnaný vztah, neboť jeden bez druhého by pozbývaly kýženého, byť nezřídka metaforického významu a působily by nikoli jako živoucí počin, ale výtvarný artefakt či obrazně cool pop kinetická instalace v galerijní expozici. 

V rukopisu díla se zračilo víceúrovňové uchopení prostoru vědomě situovanými akcemi, dále se objevovaly nepřehlédnutelné momenty vzájemnosti, a to nejen ve smyslu funkční a věcné spolupráce při párových tricích, např. ve stojkách se základnou v partnerových dlaních nebo při poskytování protiváhy u závěsné disciplíny, ale i v rovině přející přítomnosti. Průběžné vyobrazování předmětů v neběžných souvislostech, kdy nová spojení evokovala jinou věc či bytost, a artistické choreografie v jednotlivých výkonech shodně artikulované s měkkostí a odlehčením podporovaly dynamickou křivku představení. 

Atypičnost užití objektů oproti jejich primární účelovosti vynášelo na světlo bohatou fantazii tvůrců, například v jednoduše vytvarovaném, a hlavně přesně vedeném švihadle se zračil mořský koník, pohyb se složeným pytlíkem vnukl představu o mořském ďasu, gramodeska zas připomínala čtverzubce či ježíka, a zároveň nikdo nikdy nikomu nic nepředkládal jako jednoznačné, tudíž v kolorovaném prostoru mohly plynout „jen“ věci samy o sobě, a to konvice, prachovka, pohár a další. Vybočení ze škály všedních věcí způsobilo snad jen žonglérské číslo s bílými míčky, ozvláštněné prachem, jenž se vířil s jejich pohazováním, a dýmem linoucím se z rukávů akrobata.

Představení A Study of Losses přiznaně pracovalo s výchozím inspiračním zdrojem, vcelku působilo jako plastická extenze knižní předlohy německé autorky Judith Schalansky. Stejně jako kniha i scénické dílo jako by od samého počátku záměrně popíralo logicky strukturovanou skutečnost a zaměřilo se na objektový svět metafor, jejichž skrytá analogie k realitě a porozumění jim závisela na každém, kdo představení viděl. Přiznaná nejednoznačnost dění dovolovala cestovat všem ve svých světech vyvolávaných sledovanou hrou bez nátlaku na rozšifrování myšlenkových lešení. 

Schalansky svou knihu rozčlenila na dvanáct kapitol, každou shodně o rozsahu šestnácti stran. Jednotlivé příběhy jako by byly asociativními kolážemi surrealistického charakteru – s umně zakódovanou oporou v historii, filozofii a hmotné realitě – o věcech, které lidé ztratili, anebo tyto předměty, ale i zvířata, místa, či dokonce dovednosti zmizely, aniž by si toho někdo vůbec všiml. Interpretace švédského souboru pod vedením režisérky Viktorie Dalborg vedla k vytvoření vizuálně přitažlivého prostředí, poskytujícího dostatek příležitostí k uplatnění artistických dovedností performerů v pozemní akrobacii, hand to hand, ve stoji na rukou na stálkách, na čínské tyči i při závěsu za ústa, tzv. mouth hanging. Z tělesných částí nejčastěji do popředí vystupovaly ruce, ozvláštňujícími způsoby ovládající materiály i ve fyzických partiturách zaklesnuvší se do sebe navzájem. 

Nálady jednotlivých jevištních kapitol, uvozených zřetelným nástupem a před přechody uzavíraných pocitovou tečkou, významně ovlivňovala světelná kompozice (Sofie Gynning), která si vyhrála s barevností, odstíny chladných i teplých tónů, extrémy ohňové atmosféry i studeného filtru, či překvapivě nápaditou stínohrou. S akcí souznělo světlo, ale i hudba (Beirut / Zach Condon). Specifický zvukový doprovod působil chvílemi dokonce jako samostatně sílící složka, po většinu času však s cirkusem koexistovala ve smyslu respektujícího partnerství. Z určité perspektivy se každý vstup i díky proměnlivosti zabarvení prostředí a s light designem sladěnými kostýmy mohl jevit jako hudební videoklip ze soundtracku oblíbené skupiny vysílaný na populární televizní stanici či jako hravý ateliér zasvěcený malbě akvarelem. 

Je život sentimentální historií ztrát, nebo naopak sáčkem trvanlivých originálních „bonparů“ neodolatelných barev a s ovocnou chutí nostalgie hravého dětství? Žijeme na planetě, která se stává materiálně zahlceným světem, neudržitelnou civilizací založenou na potřebě vlastnit a manipulovat hmotu, anebo skládkou dosud nevyslovených a nevyzkoušených nápadů? Jak by vypadala Noemova archa 21. století? Dá se právě hravostí, líbivou muzikou a s nadhledem překonat i apokalypsa? Kompani Giraff svým projektem A Study of Losses třeba i o tom vysílá do světa zprávu k dalším úvahám.

Psáno z premiéry inscenace dne 10. září 2024, uvedené na Jatkách78 v Praze. 

A Study of Losses
Režie: Viktoria Dalborg
Obsazení: Benjamin Beaujard, Elaine Briant, Elsa Lardier, Siméon Gratini 
Hudba: Beirut/ Zach Condon
Adaptace textu: Stina Oscarson
Scénografie a kostýmy: Sus Soddu
Světelný design: Sofie Gynning
Koncepce kouzelnických triků: Axel Adlercreutz
Návrhy objektů: Rene Baker
Sound design: Joakim Björklund
Make-up design: Sophie Rockwell
Technická produkce: Stefan Karlström
Produkce: Mette Klouman
Foto: Sören Vilks