Vzpomínka na choreografa Luboše Ogouna

Luboš Ogoun. Zdroj: ČTK.

Dnes, 14. února 2019, je tomu už deset let, co navždy odešel nadaný tanečník, všestranný choreograf, režisér, libretista, šéf baletu a trenér, pan Luboš Ogoun. Svět tance v něm ztratil jednu z nejvýznamnějších osobnostíčeské moderní choreografie druhé poloviny minulého století. Zemřel po krátké, ale velmi těžké nemoci, na svátek svatého Valentýna, pouhé čtyři dny před tím, než by oslavil své 85. narozeniny. Teto záhadný měsíc, nejkratší v roce, ve kterém se bujará radost masopustů mění v tichou postní meditaci předvelikonoční doby, kdy se smrt zimy potkává s novým životem jara, jako by byl v jeho životě osudným. 

Narodil se v Praze 18. února 1924. Tatínek byl gymnazijním profesorem řečtiny, latiny a francouzštiny na dívčím gymnáziu Minerva ve Vodičkově ulici a maminka Marie byla původně jeho žačkou. Měli spolu dva chlapce: Milana a Luboše (který byl ve skutečnosti pokřtěn jako Bohumil). Ogounovi byli stateční a zásadoví lidé, známá je například jejich odbojová činnost během druhé světové války. Tehdy ukrývali Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, parašutisty, kteří provedli úspěšný atentát na Reinharda Heydricha. Smysl pro spravedlnost a osobní zodpovědnost podělili i jejich synové. Lidé obdařeni takovými vlastnostmi ale nikdy nemají snadný život.

Oba bratři Ogounovi měli velice blízko ke sportu a byli v něm značně úspěšní, což byl zřejmě jeden z důvodů, proč po roce 1945 Luboš začal studovat Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, kde také obdržel profesuru jako pedagog tělesné výchovy a stal se trenérem gymnastiky. Bratr Milan šel jiným směrem, když se stal uznávaným odborníkem v oboru ekologických technologií a v topenářství. Luboše ovšem čím dál více přitahoval tanec. Nakonec se řízením osudu, po krátkém období v taneční škole Roberta Brauna, stal členem Baletu Národního divadla v Praze. Tehdy zde působil jeden z našich nejvýznamnějších choreografů – Saša Machov. Jeho novátorské a vynalézavé pojetí tvorby mladého Ogouna ovlivnilo na celý život. Členství v předním souboru ho ale také přimělo mnohem hlouběji rozvíjet vlastní fyzické schopnosti. Začal tedy zároveň studovat taneční katedru AMU v Praze (tehdy ještě byla součástí fakulty divadelní).

Jako tanečníkovi mu slušely hlavně charakterní role. Uplatnil se například v roli Otroka v Šeherezádě, nebo jako student Zelenka ve Filozofské historii. V Machovově pražské inscenaci Romeo a Julie tančil roli Benvolia (Zora Šemberová zde opět zářila jako Julie, Jiří Blažek tančil Romea a Miroslav Kůra Merkucia). Působení v Národním divadle ale přerušil jednak Machovův dobrovolný odchod ze života, ale také Ogounova povinná vojenská služba, kterou strávil v letech 1951–1953 v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Zůstal zde nakonec déle, než původně předpokládal. V letech 1953–1955 se stal vedoucím tanečního souboru nové složky, Armádní opery, která vznikla z příkazu tehdejšího ministra Alexeje Čepičky. Opera měla sice jepičí život – zanikla s Čepičkovým politickým pádem –, Ogoun ale získal první choreografické zkušenosti. Nastudoval například Vasilenkovu Mirandolinu. Potkal zde i mnoho významných dirigentů, se kterými později vytvořil řadu inscenací. Se souborem také například zavítal do Číny, kde se poprvé setkal s čínskou operou, která ho později inspirovala při práci na baletu Rudý mák, který vytvořil v Plzni. V polovině 50. let jméno Ogoun přestalo být neznámé. Všiml si ho například režisér Martin Frič a nabídl mu spolupráci na filmech Císařův pekař, Pekařův císař a Komedianti podle Olbrachtova románu Bratr Žak.

Po zrušení Armádní opery v roce 1955 se Ogoun opět vrátil do náruče baletního souboru Národního divadla v Praze, tentokrát už ale jako baletní mistr a nadějný choreograf. Nastudoval zde kupříkladu Asafjevovy Plameny Paříže, ale hlavně Beethovenova Promethea. Po dvouletém úspěšném působení mu bylo nabídnuto místo šéfa baletu a choreografa v tehdy velmi atraktivním souboru v Plzni, které přijal. 

Plzeňské období bylo velice úspěšné. Ogoun zde mohl plně rozvinout jak své novátorské choreografické, tak i režijní nadání. Výsledkem byly balety Balada o námořníku,Rudý mák, Komediantská pohádka, Hanušův Othello nebo Ravelovo Dítě a kouzla. To už ale vstupujeme do 60. let, kdy se u nás začala formovat zcela nová představa o moderním baletu. Luboš Ogoun se stal jednou z vůdčích osobností formulace nového postupu. Stejně jako například František Pokorný a Pavel Šmok měl osobní zkušenost s jiným druhem a tvarem pohybu než jen s klasickým tancem a to mu velice pomohlo v hledání nového slovníku. Pokročila i jeho kariéra. 

V roce 1960 byl jmenován šéfem baletu Státního divadla v Brně, které procházelo velkou generační i myšlenkovou obměnou a do jehož souborů přicházeli noví lidé – do činohry režiséři Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Evžen Sokolovský; do zpěvohry Ivo Osolsobě, v opeře začal působit František Jílek. Ogoun se stal součástí této vlny a vytvořil na této scéně jedny z nejdůležitějších děl své kariéry: Burghauserova Sluhu dvou pánů, Šostakovičovu Leningradskou symfonii, Janáčkova Tarase Bulbu, Hirošimu, tedy Svědomí na hudbu Williama Bukového, novátorské Stravinského Svěcení jara a mnohé další. Spolupracoval i na významných operních a činoherních inscenacích (Prokofjevova opera Vojna a mír,činohry Tři mušketýři, Strakonický dudák s režisérem Evženem Sokolovským atd.). Ogounova touha po novém vyjádření prostřednictvím pohybu už ale překročila hranice kamenného divadla.

Snaha o nový výklad uměleckých forem, kterou 60. léta přinesla, se nevyhnula ani tanci. Touha po jeho emancipaci, po nalezení nového tvaru i náplně nutně vedla nastupující generaci k potřebě cíle diskutovat, formulovat a najít platformu, která by umožnila s novými myšlenkami experimentovat. Tato chvíle uzrála v roce 1964, kdy vznikl legendární soubor Studio Balet Praha, u jehož zrodu stáli Pavel Šmok, Luboš Ogoun a Vladimír Vašut. Luboš Ogoun mu věnoval čtyři důležité roky svého života, léta 1964–1968. K jeho nejvýznamnějším inscenacím, které zde uvedl, patřil vedle znovu nastudované Bukového Hirošimy také Bartókův Podivuhodný mandarín, kterého si povšiml i světově uznávaný německý kritik Horst Koegler. Velké naděje bohužel pohřbilo léto 1968. 

Ogoun znovu nastoupil do brněnského divadla jako choreograf a začátek druhého období vypadal velmi slibně. Představil zde například Miroslava Kůru jako choreografa, sám uvedl Nedbalovy Z pohádky do pohádky, symfonickou báseň Don Juan Richarda Strausse a choreograficky se podílel třeba na muzikálu Šumař na střeše, stejně jako na činohrách a operách. Dokonce začal paralelně působit i jako šéf pražské Laterny magiky. Plíživě ale přicházelo období normalizace. Období, které člověku pevných zásad a postojů nemohlo přinést nic dobrého. 

Po roce 1970 musel Ogoun postupně opustit oba své šéfovské posty a stal se choreografem na volné noze. Pohostinsky pracoval v různých souborech, mimo jiné se podílel na veleslavné inscenaci divadla Semafor Kytice. Spolupracoval na několika filmech, televizních pořadech, muzikálech, operách i činohrách. Často se musel smířit s tím, že jeho jméno, jako spoluautora, nebylo v programu uvedeno. K větším divadelním inscenacím se opět dostal až po roce 1980. Z těch významných jmenujme kupříkladu jeho pojetí Ravelova Bolera, nebo Orfova Carmina Burana pro Brno či Šach králi Bohuslava Martinů. Zmínit je třeba jeho a Pololáníkův balet Paní mezi stíny o životě Boženy Němcové. Působil ale také jako pedagog Vysoké školy músických umení v Bratislave (1986–1990). To už byl ale za dveřmi další dějinný zvrat v podobě sametové revoluce roku 1989.

V roce 1990 se Luboš Ogoun opět vrátil do funkce šéfa Baletu Národního divadla v Brně. Zůstal jím však velice krátce, už v lednu 1991 ji postoupil Zdeňku Prokešovi. Neskončil ale jako choreograf. Mezi inscenacemi, které spatřily světlo světa v tomto období, vynikal především Škrtič Bohuslava Martinů, uvedený v české premiéře teprve podruhé od vzniku skladby vůbec. Ogounovou poslední choreografií byla v roce 1992 Vostřákova Viktorka. Vzdal tak hold Sašovi Machovovi jako svému největšímu učiteli. Pak už se bohužel začalo o slovo hlásit zdraví. 

Luboš Ogoun byl všestranným choreografem, který vynikal značnou pohybovou invencí a režijními dovednostmi. Zejména narativní část jeho díla patří k nejlepšímu, co v historii českého tance vzniklo. Za zmínku stojí také jeho zásluhy při uvádění původních nebo málo hraných inscenací (Balada o námořníku, Hirošima, Podivuhodný mandarín, Paní mezi stíny, Škrtič a mnohé další). Vždy se hlásil k odkazu Saši Machova, který ho naučil, jak vytvářet taneční divadlo se všemi atributy dramatu. Umělec jeho velikosti českému tanečnímu světu chybí dodnes.

Zdroje: 

ČÁPOVÁ, Gabriela. Luboš Ogoun. Diplomová práce. HAMU, 1995. 

KRAKEŠOVÁ, Eva. Ve službách Terpsichory: vějíř medailonů českých tanečních umělců. [1. vyd.]. Praha: Thalia, 1997. 183 s. ISBN 80-900684-7-2

HOLEŇOVÁ, Jana (ed.). Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 2001. 381 s. ISBN 80-7008-112-0 ·

WEIMANN, Mojmír. Poděkování Luboši Ogounovi [online]. [cit. 2019-02-13]. Dostupné z: https://operaplus.cz/podekovani-lubosi-ogounovi/