Tanečník a choreograf Josef Škoda – Životem zásadně nevyšlapanými cestami

Josef Škoda. Foto: Archiv.

Autor Zuzana Rafajová

Josef Škoda se narodil 19. července 1921 v Praze, kde se již od útlého dětství věnoval tanci nejprve ve škole Františka Bubly (především klasickému baletu, ale rovněž charakternímu tanci a rytmice), poté u slavného Joe Jenčíka. Již v sedmnácti letech působil jako elév Baletu Národního divadla, kde ztvárnil drobnější role v baletech Královna loutek (Číňan), Louskáček (Francouz) a Z pohádky do pohádky, dále tančil v operní inscenaci Gounodova Fausta a Markétky a ve Strakonickém dudákovi. Od roku 1940 nastoupil na Jenčíkovo doporučení jako člen baletu Zemského divadla v Brně do souboru Ivo Váni Psoty. V průběhu 2. světové války se spolu s bratrem Jiřím přesunul do německého Königsbergu, jelikož divadla v protektorátu měla od roku 1942 zakázáno hrát. Zde se uvedl i jako choreograf inscenací Čerta na vsi skladatele Frana Lhoty. Nicméně ani zahraniční angažmá netrvalo dlouho a Škoda byl v rámci totálního nasazení poslán do Poznaně, kde pracoval jako svářeč v místní továrně.

Už v mládí bylo jeho snem řídit vlastní taneční soubor, což se povedlo krátce po osvobození, kdy Škoda založil uskupení Pramen, v němž účinkovalo deset profesionálních tanečníků. Společně následně nastoupili do Slezského národního divadla v Opavě a stali se tak zakládajícími členy prvního českého divadla opery a baletu v moravskoslezském pohraničí.

Josef Škoda působil na jednu sezónu jako šéf baletního souboru v Severočeském divadle v Liberci (1946–1947), během níž uvedl např. balety Coppélia a Princezna Hyacinta. Společně s bratrem Jiřím se poté choreograficky a režijně podíleli na nové inscenaci opery Antonína Dvořáka Čert a Káča.

Po Liberci zamířil Škoda opět do Brna, kde se stal sólistou (1947–1948), následně působil jako šéf baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla (1948–1951) a odborný asistent na DAMU (1951–1953). V Plzni ze souboru, který působil převážně jen jako pohybová složka do oper a operet, vytvořil těleso schopné samostatných produkcí. Uvedl zde mj. Chačaturjanovu Maškarádu, Nedbalovu Pohádku o Honzovi, Krále Lávru Jaroslava Křičky (uvedeno jako zpívaná pohádka s tanci) nebo Janáčkovy Lašské tance. Nakonec se však opět vrátil do Liberce, kde ještě před svým odchodem založil při divadle baletní školu, v níž sám vyučoval hodiny klasického baletu.

Během svého druhého libereckého působení uvedl tituly jako Lašské tance, Bachčisarajská fontána, Popelka, Filosofská historie, Sněhurka a sedm trpaslíků (autorem libreta se stal Jan Reimoser) a opět jeho oblíbená Coppélia. V roce 1955 se mu povedlo ve spolupráci se skladatelem Viktorem A. Oranským uvést premiéru baletu Veselé paničky windsorské na motivy stejnojmenné Shakespearovy divadelní hry, v níž sám ztvárnil roli Falstaffa. Pod jeho vedením dále soubor tančil v inscenacích Romea a Julie, Poloveckých tanců i Labutího jezera, jež bylo uvedeno v roce 1958 ve Škodově choreografické úpravě a diváky i kritikou velmi pozitivně přijato. Vytvořil rovněž balety na hudbu amerického hudebního skladatele George Gershwina Rapsodie v modrém a Američan v Paříži.

Nejdelší angažmá nalezl Škoda v Olomouci, kde byl šéfem a choreografem baletního souboru v letech 1959–1977. Uvedl mj. opět Labutí jezero a Romea a Julii, dále Prokofjevův Kamenný kvítek nebo Špalíček Bohuslava Martinů. Úspěch mu přinesla inscenace baletu Šurale i Popelka, v níž hlavní roli tančila jeho manželka Jiřina Šlezingerová, s níž se seznámil již během svého působení v Opavě. Společně položili olomouckému souboru silné základy, díky nimž se stal konkurenceschopným na poli oblastních československých divadel. Za jeden z vrcholů Škodova působení je považováno uvedení baletu Pierot na hudbu Zdenka Pololáníka o životních osudech mima českého původu Jeana Gaspara Deburaua. Po ukončení angažmá se Josef Škoda nadále věnoval choreografii, pracoval v divadlech v Plzni, Karlových Varech nebo Prešově.

Za svou bohatou kariéru se podepsal pod téměř šedesát baletních inscenací, na sto dvacet operních a padesát operetních choreografií. Byl považován za flexibilního, pohotového tvůrce, který se se stejnou jistotou pohyboval jak v klasickém, tak soudobém repertoáru a uváděl tituly osvědčené, ale nebál se ani riskování v podobě uvádění zcela nových baletů ve světových premiérách (během jeho působení v Olomouci jich bylo devět). Ostatně tanečnice Lidka Schmidová ve své knize Československý balet uvedla: „Škoda zásadně chodil nevyšlapanými cestami.“ Výrazně se rovněž zasazoval o uvádění děl českého repertoáru.

Jako tanečník vynikal v rolích demicharakterního typu, mohl se opřít o velmi silnou rotační techniku, nebál se ani až akrobatických prvků. Současně měl vysoce vyvinutý smysl pro komediální role, který uplatnil v rolích jako Truffaldino v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, Coppélius v Coppélii nebo Čert v Čertovi na vsi.

Coby pedagog je podepsán pod založením či rozšířením řady tanečních škol při divadlech, kterým se věnoval téměř ve všech svých angažmá (především Liberec a Olomouc). Zemřel 4. října 2010.

Zdroje:

Cudrová, Jana. Poválečná historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1945 – 2010). Diplomová práce. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2011.

Hasíková, Miriam. Baletní soubor olomouckého divadla v letech 1959 – 1977. Bakalářská práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, 2011.

Schmidová, Lidka. Československý balet. Orbis, 1962.

Weimann, Mojmír. S baletem začala v pěti, dnes je jí devadesát: Jiřina Šlezingerová. 12. 4. 2015 [cit. 30. 9. 2020]. Dostupné z: https://operaplus.cz/s-baletem-zacala-v-peti-dnes-ji-je-devadesat-jirina-slezingrova/?pa=1

Česká divadelní encyklopedie http://encyklopedie.idu.cz

Archiv Národního divadla v Praze http://archiv.narodni-divadlo.cz