Spiritus agens Zdenka Jelínková

Zdenka Jelínková. Foto: Antonín Vrba.

Když se v roce 1950 stala odbornou pracovnicí Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně, stála taneční folkloristika, dnešní etnochoreologie, u svého zrodu. Materiálů a teoretických prací, o které by se mohla ve svých badatelských počátcích opřít, bylo jen velmi málo, přesto se jí podařilo vybudovat dílo, z něhož je dodnes možné bohatě čerpat.

Už za života Zdenky Jelínkové (1920–2005) se objevovala četná hodnocení jejího velkého přínosu v oblasti výzkumu lidového tance, jenom samotné shrnutí těchto studií by si vyžádalo samostatný text. Pro případné zájemce je možné odkázat jednak na osobní bibliografii vydanou Ústavem lidové kultury ve Strážnici v roce 1992, mnohé další poznatky včetně doplněné bibliografie je možné nalézt ve sborníku Ohlédnutí za půlstoletím české etnochoreologie. Pocta Zdence Jelínkové z roku 2005. Dosud nejpodrobněji se přínosem Zdenky Jelínkové v oblasti etnochoreologie zabývala Martina Pavlicová ve své publikaci z roku 2010 nazvané Cestami lidového tance: Zdenka Jelínková a česká etnochoreologie. 

Chodníček, co nezarůstá…

Zdenka Jelínková se narodila 30. března 1920 ve Velké nad Veličkou, nepocházela však z žádného ze slavných horňáckých hudeckých či tanečních rodů. Od dětských let byla, společně se svojí sestrou, členkou místního Sokola, kde se také setkala s místními lidovými tanci. Poté, co se s rodinou přestěhovala do Brna, nadále trávila na Horňácku každou volnou chvíli. Po maturitě, kterou složila na gymnáziu v roce 1939, se přihlásila ke studiu tělesné výchovy a francouzštiny na Masarykově univerzitě v Brně. Z důvodu uzavření vysokých škol si v roce 1942 doplnila maturitní zkoušku na učitelském ústavu a absolvovala sokolskou cvičitelskou školu.

Cesta za prvním zaměstnáním vedla Z. Jelínkovou na rodné Horňácko, kde až do konce války učila na měšťanské škole v Lipově.

Ještě před tím, než v roce 1950 začala působit v Ústavu pro lidovou píseň namísto Jiřího Vysloužila (1924–2015), který odešel na vojnu, pracovala jako pedagožka na školách v Brně, Olbramovicích (1945–1946) a Třebíči (1946–1950). Paralelně s tím byla od roku 1936 členkou brněnského Slováckého krúžku, který pak v letech 1950–1953 vedla. Společně s rodiči i sestrou působila od roku 1946 v brněnském Valašském krúžku a v roce 1947 založila v Třebíči Horácký soubor lidových písní a tanců. Už několik let před svým příchodem na odborné pracoviště se tak Z. Jelínková v rámci své činnosti v jednotlivých „krúžcích“ aktivně zapojovala do sběratelských aktivit. Nejprve se zajímala o dětský folklór, zanedlouho se však centrem jejího zájmu natrvalo stal právě na lidový tanec.

V rámci sběratelské činnosti v oboru lidového tance zaznamenala na tisíce lidových tanců a jejich variant. Územně svými výzkumy pokryla prakticky všechny národopisné oblasti Moravy – Slovácko, kde se v rámci jednotlivých subregionů soustředila především na Horňácko, Podluží, Uherskobrodsko a Kopanice, zaznamenala tance i v tzv. okrajových či přechodných oblastech, jako jsou např. hanácké Slovácko nebo Luhačovické Zálesí. Oblast Valašska sběratelsky podchytila především v jeho jižní a střední části, spolu s oblastmi Lipenského a Hostýnského Záhoří. Taneční materiál sbírala také na Lašsku, hlavně však na Valašsko–Lašském pomezí, svými výzkumy zasáhla společně s etnochoreoložkou Hanou Podešvovou (1927–1989) také do oblasti Slezska (Těšínsko, Jablunkovsko). Velmi hodnotné jsou její záznamy z brněnského předměstí a širšího Brněnska. Zajímala se mimo jiné i o tance Moravských Chorvatů. Lidové tance sbírala zároveň v Čechách, zejména na českém Horácku a jihočeském Chodsku. Sběry mimo území České republiky jsou spojeny např. s českými menšinami v Chorvatsku, současně je potřeba se zmínit také o výzkumech na polské straně Těšínska a Oravy a na západním Slovensku. 

Spolu s její sběratelskou činností se odvíjely také její aktivity badatelské. Vyhledávala nejstarší zmínky o lidovém tanci a nejrůznějších okolnostech jeho existence. Vedle běžně užívaných pramenů se pokoušela nacházet i jiné, doposud málo využívané (např. realistická literatura 19. století). Většinu svých poznatků uveřejňovala zpravidla ve formě stručných studií ať už samostatně nebo formou předmluvy ke svým sbírkám. Mezi obsáhlejší samostatně publikované práce zabývající se pramenným materiálem patří např. Lidový tanec v Brně a na Brněnsku v pramenech 19. století z roku 1983.

Odkaz v oblasti lidového tance

Mezi publikacemi Z. Jelínkové najdeme také monografie jednotlivých tanců, popřípadě tanečních druhů. Ty jsou sloučením znalostí a zkušeností získaných jak při terénních výzkumech, tak také v rámci snah o postihnutí tance v jeho historickém kontextu. Za všechny jmenujme Točivé tance, které vyšly v roce 1953, a monografii tance Horňácká sedlácká z roku 1983.

Veškerá dosud jmenovaná činnost Z. Jelínkové současně navazovala na její aktivity v oblasti výuky a metodiky lidových tanců. Pořádala a účastnila se nejrůznějších seminářů, kde jako lektorka předávala své zkušenosti dál. Účastníky byli většinou vedoucí tehdejších souborů lidových písní a tanců, dnešních folklorních souborů, a jejich potřebám bylo nakonec určeno velké množství publikovaného materiálu. S mnohými ze souborů také intenzivně spolupracovala především jako lektorka lidového tance, autorka tanečních pásem apod.  

Nejenom výčet všech aktivit Z. Jelínkové, ale především samotná publikační činnosti tvoří velmi obsáhlý seznam sbírek lidových tanců i odborných studií, článků, recenzí apod. Jen do roku 1990 jich napsala kolem 460. Jako pomyslný vrchol její práce je možné vnímat rozsáhlou desetidílnou videoencyklopedii Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska z roku 1997, kde je Zdenka Jelínková autorkou většiny doprovodných publikací. 

Pohled na dílo a odkaz Z. Jelínkové je bez přehánění ohromující. Během přibližně padesáti let se jí podařilo shromáždit velké množství materiálu, který pohotově připravovala k publikaci, aby se tak mohl co možná nejdříve dostat do rukou všech zájemců o lidový tanec. Při práci s materiálem neuplatňovala přísně analytický přístup v tak velké míře jako např. její kolegyně Hana Podešvová a soustředila se spíše na vyhledávání a shromažďování informací nejrůznějšího charakteru i původu. Z těchto důvodů v mnoha případech pouze poodkryla a nastínila velké množství otázek a vědeckých problémů souvisejících např. s historiografií lidového tance, které dodnes čekají na své důkladné zpracování.

Přeji, aby se odkazu Zdenky Jelínkové nadále dostávalo patřičné pozornosti a smysl její práce byl potvrzován dalším rozvíjením nejen badatelských aktivit, ale především v radosti, hloubce a pravdivosti lidového tanečního projevu.