Rozhovor s Michaelou Vítkovou: „Největším mezníkem v mé kariéře byla role Julie.“

Romeo a Julie, 1971 (Michaela Vítková a Bohumil Reisner). Foto Jaromír Svoboda

Milá Michaelo, věřím, že do slavnostního dne tvých narozenin, 7. listopadu, budeš ve formě, abys mohla své kulatiny plně oslavit. Ale nyní se věnujme otázkám, které naše čtenáře a tvé obdivovatele zajímají nejvíce. Jak jsi se dostala k tanečnímu umění? Jaké byly tvé začátky? Co tě motivovalo? Koho jsi obdivovala a který balet nejvíce milovala?
Jako mnoho děvčátek jsem začala v necelých pěti letech chodit do rytmiky. Hned od prvních krůčků jsem se do tance zamilovala a okamžitě jsem začala prohlašovat, že se stanu baletkou. Výborně jsem se ve škole učila, ale když tatínek zjistil, že na svém životním rozhodnutí stále trvám, coby inženýr–intelektuál nebyl zrovna nadšený. Viděl mou budoucnost na univerzitě. Velkou podporu jsem měla u maminky, která mě doprovodila na konkurz do baletní přípravky ND, kterého se tehdy zúčastnilo 400 dětí, z nich bylo vybráno pouhých dvacet pět. Od osmi let jsem s nadšením navštěvovala tuto školu, pod vedením Olgy Páskové. Měla jsem to štěstí, že jsem byla obsazována do dětských rolí v baletech i operách ND.

Pak jsi byla přijata na pražskou konzervatoř. Kdo byl tvým kantorem? Jaké jsi měla spolužáky?
Ve třinácti letech jsem byla, jako nejmladší studentka, přijata na pražskou konzervatoř. Jako správný „smolař“ jsem si, po čtrnácti dnech od zahájení školního roku, zlomila nohu. V tratolišti slz a s nohou v sádře jsem doma oplakávala absenci ve škole. Po mém uzdravení se vše v dobré obrátilo. Hodiny klasického baletu vedla profesorka Mariana Timychová, lidové tance Míla Urbanová, moderní tanec Věra Urbánková a Zora Šemberová nás vedla v hodinách herecké výchovy.

Pamatuji se, že jsi byla s Jaroslavem Slavickým na studijním pobytu v Rusku. V jakém přesně městě a koho jsi měla za pedagoga?
Po maturitě ve čtvrtém ročníku jsme byli s Jaroslavem Slavickým vysláni na stáž do Moskvy, ale nikdo nás na letišti nevyzvedl. Obrátili jsme se proto na českou ambasádu. Požádali jsme o přeložení do slavného učiliště Vaganové v Leningradu. Dá se mluvit o velké odvaze trochu odrostlých dětí. Mně bylo sedmnáct a Jardovi o něco více. Navíc se jednalo o můj první pobyt mimo domov.
Zařadili nás do posledních ročníků a samozřejmě jsme se nemohli rovnat vynikající technické úrovni našich ruských spolužáků. Navíc jsem již cestou onemocněla těžkou angínou a celý měsíc jsem strávila v nemocnici. Opět se mi zhroutil svět a teprve pod vedením a s trpělivou pomocí Věry Michajlovny Stankejevičové jsem se pomalu začínala připravovat na závěrečnou ročníkovou práci. Patřila jsem k nejlépe hodnoceným žákyním a byla jsem vybrána k účasti na Baletním koncertu v Mariinském divadle. Tančila jsem pas de deux z baletu Giselle. Mým partnerem byl krásný a nadaný Radžip Abdyjev, který se později stal prvním sólistou Malého divadla v Petrohradě. Měli jsme obrovský úspěch, diváci křičeli, dupali a potlesk nebral konce. Já byla vděčná své úžasné profesorce Stankejevičové, která fakticky zahájila mou sólovou kariéru.

Pamatuji se, že po příjezdu z Ruska jsi úspěšně prošla konkurzem do Baletu ND.
Ano. Po příjezdu z Petrohradu jsem byla angažována do sboru Baletu Národního divadla. Ale od začátku jsem byla obsazována do významných rolí, ve kterých jsem alternovala renomované sólistky Martu Drottnerovou, Olgu Skálovou nebo Anetu Voleskou.

Pak přišlo tvé vrcholné období, kdy ses dostala do prvního obsazení hlavní role v Prokofjevově baletu Romeo a Julie v choreografii Miroslava Kůry a režii Petra Weigla. Osobně na toto období velmi rád vzpomínám, protože jsem byl, poprvé v životě, obsazen v Národním divadle do významné role. Jednalo se o druhé obsazení Merkucia, kde jsem alternoval s Vlastimilem Harapesem. Teď se rozpovídej o životní události, která ti přinesla tak velké úspěchy.
Největším mezníkem v mé kariéře byla tato role Julie, v té době mi bylo jednadvacet let. Navíc se jednalo o inscenaci slavnou po všech stránkách. Plakát navrhl akademický malíř Jan Zrzavý, scénu realizoval Josef Svoboda a kostýmy Jindřiška Hiršlová. Balet byl navíc obsazen mladými sólisty. V prvním obsazení tančil roli Romea Bohumil Reisner, Merkucia Vlastimil Harapes a Tybalta Pavel Ždichynec.
Toto představení se vrylo nejen do paměti uměleckého světa, ale i srdcí diváků. Dodnes se náhodně setkávám s některými z nich. Měla jsem tu čest ztvárňovat Julii až do derniéry, a to mi bylo již čtyřicet. Toto představení bylo úspěšně zfilmováno režisérem Petrem Weiglem a oceněno první cenou na festivalu Grand prix Italia.

Pamatuji se, že jsme spolu tančili pas de deux v Giselle, jaké byly tvé další role?
Ztvárnila jsem mnoho dalších rolí, nemohu všechny jmenovat, ale mezi nejoblíbenější jistě patřila právě role Giselle, Šípková Růženka, Klárka v Louskáčkovi, Marie v Bachčisarajské fontáně, Popelka ve Špalíčkovi Bohuslava Martinů.

V mé choreografii Macbetha jsi představovala dramatickou roli Lady Macduff, kde tebe i tvé děti vrazi připraví o život. Vzpomínáš si, jak jsme tuto morbidní záležitost s režisérem Antonínem Moskalykem decentně, ale přitom dramaticky účinně realizovali?
Je velmi psychicky náročné ztvárnit na jevišti roli matky, která je přítomna vraždě svých dvou malých dětí. Bylo to velice emotivní a vždy mě mrazilo, když jsem uviděla vkutálet se na scénu opuštěný míček z místa, kam odběhly mé děti pronásledované oběma vrahy. Lady Macduff se zděšeně a s naprostým zoufalstvím obrátila pro pomoc do hlediště. Na jeviště se ale vrátili vrahové. Zabili Lady Macduff a poslední momenty dramatického obrazu končily chycením se závěsů, po kterých mrtvá matka sklouzávala k zemi.

Jak se tvůj život dál vyvíjel? Co následovalo po sólové dráze tanečnice ND? Vím, že jsi nyní renomovaná průvodkyně cizinců a že jsi v tomto velmi aktivní.
Co se týká mého života po odchodu z divadla, nebylo to vůbec lehké. Bylo mi dvaačtyřicet a období po sametové revoluci bylo sice optimistické, ale plné změn. Ocitli jsme se, společně s mým synem, na pokraji bídy. Najít nějaké náhradní zaměstnání bylo velmi obtížné, a tak jsem se ve svých pětačtyřiceti letech odhodlala ke studiu turistického ruchu. Bylo zapotřebí naučit se historii památek nejen v Praze, ale i mnoha měst České republiky. Navíc se zdokonalit ve francouzštině, protože mé znalosti tohoto jazyka nebyly dostatečné. Práce průvodce je velmi náročná nejen fyzicky – cca 15 km chůze za den, někdy dlouhé přejezdy, příprava před každou akcí –, ale také v práci s lidským faktorem. To někdy není jednoduché, je potřeba naučit se diplomacii a osvěžit klienty i dávkou humoru. Nelituji ani jedné ze svých profesí, každá mi do života přinesla úspěch i zkušenosti a hlavně vědomí, že jsem to nikdy nevzdala.

Drahá Michaelo, kvapem se blíží tvé kulaté výročí. Jak se je chystáš oslavit?
Máš pravdu, že až příliš rychle. Mnohokrát jsem změnila průběh a organizaci oslav a nakonec to budou tři dny strávené s mojí rodinou v báječné restauraci, u mě doma a na rautu mezi mými nejbližšími dlouholetými přáteli.

Michaela Vítková (1949)

Tančit se učila v baletní přípravce ND, v roce 1970 absolvovala na pražské konzervatoři. Další rok studovala pod vedením V. M. Stankejevičové na Leningradském státním učilišti A. J. Vaganovové, na jehož absolventském představení ve Státním divadle opery a baletu S. M. Kirova účinkovala v 2. jednání baletu Giselle (1968) Charlese Adama. Od roku 1968 byla členkou baletního souboru ND Praha, od 1971 do 1992 sólistkou. Její první velkou rolí se stala Zlatovláska v baletu Z pohádky do pohádky, po níž následovaly další lyrické role, mj. v baletu Sylfidy (1965), Dívka ve Vzpouře (1969), Princezna v Pohádce o Honzovi (1970), titulní role v Giselle (1971), Šípkové Růžence (1973), Klárka v Louskáčkovi (1978) a další. Její životní rolí se stala Julie v Romeovi a Julii (1971; zfilmováno 1972), mnohé úspěchy zažila také na scéně Mariinského divadla v Petrohradě.

Zdroj: Archiv ND Praha