Půl století bez extatické tanečnice Mary Wigman

Dnes, 18. září, uplynulo 50 let od smrti německé tanečnice, choreografky a pedagožky Mary Wigman, která byla jednou z klíčových postav moderního tance a významnou představitelkou německého expresionismu. Výjimečnost této umělkyně spočívala v jejím odhodlání zkoumat a rozšiřovat hranice tance. Její choreografie byly avantgardní, odvážné a nekonvenční. Své dílo úzce propojovala s hledáním vědomého pohybu, bytí, prožitků a emocí skrze tanec. Její vliv byl patrný nejen na jevišti, ale stejnou měrou zasáhl i do kulturního a uměleckého myšlení.

18. 9. 2023 osobnosti

Mary Wigman. Zdroj: Wiki Commons.

Autor Ester Trčková

Mary Wigman (rozená Karoline Sophie Marie Wiegmann) se narodila 13. listopadu 1886 v německém Hannoveru do rodiny obchodníka. Vystudovala hru na klavír a později také zpěv na konzervatoři. K tanci ji nasměrovalo až představení žáků Émila Jaques-Dalcrozeho v Amsterdamu a sester Wiesenthalových v Hannoveru.

V roce 1910 začala studovat na Jaques-Dalcrozeho škole v Hellerau, kde začínala téměř bez předchozího tanečního vzdělání. Studovala zde dva roky a poté přešla do školy Rudolfa Labana, kde se zanedlouho stala jeho asistentkou. Jeho pedagogické metody a teorie (taneční notaci, pohybovou analýzu) přejímala za své a staly se pro ni zásadní inspirací. Stejně blízké jí také bylo Labanovo smýšlení o tanci jako o propojení pohybu a kosmických sil. Přesto v roce 1920 od Labana odešla a rozhodla se otevřít si vlastní taneční školu v Drážďanech (více o komplikovaném vztahu Mary Wigman a Rudolfa Labana se dočtete zde).

Mary Wigman vychovala celou řadu tanečníků a tanečnic, kteří ovlivnili v té době se krystalizující moderní tanec. Mezi nejznámější patřili Harald Kreutzberg, Gret Palucca, Max Terpis nebo Hanya Holm. Ačkoliv se taneční a choreografický styl Mary Wigman v mnohém odvíjel od Labanových principů, vytvořila ojedinělý rukopis charakteristický napětím jednotlivých částí těla, vířením a neutuchající vnitřní energií.

V Drážďanech si také roku 1920 založila vlastní taneční skupinu, se kterou cestovala po světě a nastudovala s ní díla jako Szenen aus einem Tanzdrama (1923/1924) nebo Ein Tanzmarchen (1925) a další. Podobně jako její generační souputnice i Wigman se prosazovala v sólové tvorbě: Visionen (1925), Hexentanz (1917, 1926), Totenklage (1936), Die Feier (1927/1928), od roku 1929 Tanz für die Sonne, Gesicht der Nacht, Tanz der Erde a mnoho dalších.

V 30. letech začala sympatizovat s německou nacistickou ideologií; v roce 1936 byla oslovena, aby vytvořila choreografii pro olympijské hry v Berlíně určené k propagandě fašismu. Neohradila se ani proti příkazu odchodu židovských tanečníků ze svého souboru, i když s nimi žádný osobní konflikt neměla. Její kariéru zastavil až výrok ministra propagandy Josepha Goebbelse: „Tanec musí být veselý a musí ukazovat krásná ženská těla a nemá nic společného s filozofií.“ Tanec Mary Wigman však vždy obsahoval hlubší sdělení, proto nedostala povolení k dalšímu provozování svého souboru. Tančila dále už jen sólově a po roce 1942 se přesunula do Lipska.

Po válce v roce 1949 obnovila v Západním Berlíně svou taneční školu. Spolupracovala rovněž s divadlem v Mannheimu, kde nastudovala balety Orfeus a Eurydika, Svěcení jara a další. V tomto období se také věnovala publicistické činnosti. Mezi knihy, do kterých uložila své poznatky o tanci, patří Deutsche Tanzkunst (Německé taneční umění, 1935) nebo Die Sprache des Tanzes (Řeč tance, 1986 – reedice jejích textů vydaná po její smrti). Mary Wigman zemřela 18. září 1973 v Německu, v tehdejším Západním Berlíně.

Byla velmi přesvědčivá jako sólová tanečnice. Ve svých choreografiích se soustředila na čistě pohybová a abstraktní témata, na výraznou práci s prostorem, jak připomněla Nina Vangeli v Čítance světové choreografie 20. století: „Z význačných rysů jejího choreografického stylu se sluší připomenout ještě smysl pro prostor, který pojímala architektonicky, v čemž se blížila idejím Bauhausu.“

Mary Wigman v souvislosti se svou tvorbou mluvila o „absolutním tanci“, kdy taneční projev je formou i obsahem samotným. Je nezávislý na příběhu i na hudbě, proto tak často tančila na ticho. Skrze silný emocionální výraz odkrývala v tanci temné stránky lidské duše a nechávala se jimi pohltit přímo před zraky diváků. Nejznámější Hexentanz (Tanec čarodějnice) je extatickou studií temnoty duše: vidíme její zkroucené sedící tělo v démonickém transu, s maskou na tváři, prsty sevřené napětím jako drápy. Toto sólo je esenciálním obrazem Mary Wigman, je svědectvím provázanosti její tvorby s německým expresionismem a mysticismem (dostupné zde). Mary Wigman svým tancem narušila estetiku krásy utvářenou po celá předešlá staletí, navázala na bohémy tzv. dekadence konce 19. století a stejně jako prokletí básníci nacházela krásu v ošklivosti.

Podobně jako Isadoru Duncan i Mary Wigman inspiroval ideál antického řeckého divadla a tančícího chóru. Právě spojení náboženského a politického smýšlení s divadlem, které bylo v antice součástí každodenního života, ji inspirovaly při formování myšlenek o divadle budoucím: „Toužebně si přejeme divadlo, které by nás povznášelo, kam bychom se mohli vnořit a pohroužit. Hledáme divadlo, které by bylo místem svátečního konání. Chceme spoluprožívat a spolutrpět, chceme uchvátit a být uchváceni. Netoužíme po pouhém nervovém vzrušení a senzaci, naopak, my chceme, aby bylo zachváceno naše bytí. Nechceme zintenzivněním životního pocitu, který nám divadlo zprostředkovává, zapomenout na každodenní život. Potřebujeme divadlo jakožto prostředek, který člověku dopomůže hlásit se k vlastnímu životu – divadlem představenému a opěvovanému symbolickou řečí umělecké tvorby.“ (M. Wigman: Deutsche Tanzkunst)

V roce 1925 byla v Berlíně založena Mary Wigman Society. K zakládajícím členům patřili divadelní režisér Max von Schillings, skladatel Eugen d’Albert, malíři Emil Nolde a Conrad Felixmüller a další. Společnost Mary Wigman Gesellschaft e. V., která se po desetiletí věnovala historii a budoucnosti moderního tance, vydávala časopis Tanzdrama (Taneční drama) a pořádala řadu sympozií, se v roce 2013 přeměnila na Nadaci Mary Wigman (Mary Wigman Stiftung). Ta sídlí v Německém tanečním archivu v Kolíně nad Rýnem (Deutsches Tanzarchiv Köln), který také vlastní práva na užití děl Mary Wigman. Odkaz této tanečnice tak stále protéká současným tanečním světem.