Před sto lety se narodil Jiří Němeček – významný choreograf české baletní scény

Jiří Němeček (civilní fotografie). Foto: ČTK. Zdroj Archiv Národního divadla.

Autor Dorota Gremlicová

Autor Monika Štúrová

Tanci se věnoval nejdříve pod vedením Loly Slabé, Bronislava Szynglarského, v Praze u Františka Bubly a primabaleríny Jelizavety Nikolské, tehdejší šéfky baletního souboru Národního divadla v Praze.
V Národním divadle v Praze vystoupil poprvé v roce 1939 jako externista (tedy v patnácti letech), mezi lety 1940 a 1942 byl angažován v Tylově divadle v Nuslích (dnešní Divadlo Na Fidlovačce) a řádným členem baletního sboru Národního divadla v Praze se stal v sezoně 1942/1943. Jeho první sólovou rolí byla role Námořníka v baletu Borise Blachera Jižní slavnost.
V rámci totálního nasazení byl v sezoně 1943/1944 přeřazen do německého Městského divadla ve Vratislavi v Polsku. Po válce se vrátil krátce do Národního divadla v Praze, ale záhy odešel jako tanečník do Opavy, kde se stal v roce 1946 vedoucím baletního souboru. 

Z Brna přes Plzeň zpět do Prahy

Mezi lety 1948 a 1951 působil jako sólista a choreograf v brněnském divadle, posléze byl šéfem baletu a choreografem v Plzni (1951–1957). Do Národního divadla v Praze, tentokrát již na pozici šéfa baletu, se vrátil v roce 1957. Na tomto postu setrval do roku 1970, poté zde nadále působil jako choreograf, současně navázal vedlejší pracovní poměr v Hudebním divadle Karlín (1971–1977) jako šéf baletu a choreograf. V letech 1974 až 1977 stál v čele baletu Státního divadla Brno a po tuto dobu byl uvolněn z Národního divadla v Praze na neplacenou dovolenou. V roce 1977 se opět vrátil do Národního divadla v Praze jako choreograf, v této funkci setrval až do roku 1979, kdy byl znovu jmenován šéfem baletu ND v Praze. V roce 1990 odešel do penze.
Jako tanečník Jiří Němeček během své kariéry ztvárnil mnoho rolí, jmenujme například: Corregidor v Třírohém klobouku (Vratislav 1944), Franz v Coppélii (1946), Princ v Louskáčkovi (1952), Merkucio v Romeovi a Julii (1952), titulní role v Donu Juanovi (1954) či Mrtvý milý ve Svatebních košilích (1955). 

Činnost choreografická

Přesto, že Jiří Němeček byl výborným tanečníkem, ještě zásadnější byla jeho choreografická činnost. Například v Opavě připravil inscenaci Z pohádky do pohádky (1946, společně s Jiřinou Skopalovou), v Plzni vytvořil například Viktorku (1951), Romea a Julii (1952), Jánošíka (1954), Labutí jezero (1955) či Mládí (1956). K jeho nejzdařilejším inscenacím v Národním divadle v Praze patřily premiéry: Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959), Romeo a Julie(1962), Marnotratný syn (1963), Coppélie (1965), Medusa (1968), Don Juan (1972), Mládí (1978), tanečně provedené melodrama Médea (1979); v Brně to byl Spartakus (1975) a Matčino pole (1977).
Celkem vytvořil až osmdesát baletních inscenací a desítky dalších choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi či filmu. V Českém tanečním slovníku se píše, že „Jiří Němeček patřil k velkým osobnostem českého baletu jako nejúspěšnější tvůrce realistických celovečerních tanečních dramat. Jeho inscenace měly jasný a přehledný dějový půdorys, výrazný dramatický konflikt, logiku a psychologicky věrohodnou motivaci jednání postav“. Byl známý také jako zdatný organizátor, ze souboru Národního divadla v Praze vytvořil velké těleso se sto padesáti členy, o jehož kvalitu repríz a profesionálně hladký chod důsledně pečoval. 
Významná je i pedagogická činnost Jiřího Němečka jako externího učitele choreografie na HAMU, kde působil od roku 1969. V roce 1972 obdržel cenu za současnou choreografii na Mezinárodní baletní soutěži ve Varně. Mezi další získaná ocenění patřil titul zasloužilého umělce (1963), národního umělce (1981) a Řád práce (1984).
Byl manželem tanečnice Národního divadla v Praze Elvíry Němečkové (18. 10. 1925 – 7. 8. 1991), otcem tanečníka Národního divadla v Praze Jiřího Němečka ml. (narozen 1. října 1949), jeho vnučkou je Elvíra Němečková ml. Jiří Němeček zemřel 29. července 1991 v Praze.

                                   

Jiří Němeček a jeho reflexe tanečního umění 60. let 20. století

Jako choreograf a dlouholetý šéf baletu Národního divadla v Praze (1957–1970, 1979–1990) se Jiří Němeček významně podílel na formování českého baletního prostředí, svou tvorbou a postoji uměleckými i organizačními a ideologickými ovlivňoval směřování českého profesionálního tance. Svým hlasem vstoupil také do diskuse o stavu a nových tendencích v baletu, která intenzívně probíhala v šedesátých letech, v odezvě a návaznosti na širší diskusi týkající se uměleckých a společenských otázek našeho umění. Stanoviska, názory, které zastával, problémy, které vnímal jako akutní, a hodnoty, které v baletu uznával, představují následující úryvky vybrané z dobových textů.

V roce 1960 proběhl v Brně (11.–13. dubna) Aktiv o problémech současného baletního umění, spojený s přehlídkou tvorby našich baletních souborů. Choreografové mladé generace, Jiří Blažek, Luboš Ogoun a Pavel Šmok na něm formulovali svoje nové chápání choreografa jako tvůrce rovnocenného se skladatelem, ne s režisérem, choreografie a její dramatičnosti v tanci samém a tanečníka neztotožněného s hercem. 

Jak řekl Jiří Blažek: „Tanečník – herec. Proč snižujeme tanečníka tím, že mu říkáme herec? Copak nestačí, že tanečník je dobrým tanečníkem, nevčítá tanečník do tohoto pojmu i herecké schopnosti? Myslím, že ano. Já myslím, že tanečník je čestný název a dobrý tanečník ještě větší. […] Choreograf tvoří text. […] Proto se choreograf blíží skladateli, proto je správné uznávat choreografa jako stejně důležitého jako skladatele. Nesrovnávat choreografa s režisérem. V tomto případě je to ponižující.“ Jiří Němeček chápal divadelnost a dramatičnost baletu spíš v opozici k jejich pohledu, v závislosti na konceptech a postupech činoherního divadla a v intencích konceptu dějového baletu, který sám v padesátých letech tvořil.

„Já sám se neztotožňuji s názorem soudruha Blažka, poněvadž – marná věc – praxe nám to sama vyvrací. Podívejme se trochu do minulosti. Balet nám zůstával dole právě proto, že neměl baletní režiséry ve spojení s osobou choreografa, měli jsme, bohužel, pouze aranžéry, kteří naaranžovali nástupy na jeviště, naaranžovali odchody z jeviště, ale nebyli to právě režiséři, kteří by uměli dramaticky linii díla vyhrotit a dbali základních principů režie. V činohře, od níž si po této stránce stále ještě hlavně musíme brát velký příklad, nedopustí se žádný režisér takových chyb, aby nechal na jednu stranu herce odejít a najednou nečekaně ho nechal přijít z druhé strany, což se prakticky velmi často v baletu dálo. Upozorňuji jen na takové vulgární a nejmarkantnější příklady. Tím bych chtěl říci, že nelze odtrhovat osobu režiséra a choreografa, že v té osobě musí být prostě oba tyto aspekty spojeny. […] Druhá věc, o které bych se chtěl zmínit, je otázka tanečníka-herce. I zde, myslím, by bylo chybou a trošičku sváděním na scestí, kdybychom vymýšleli nějaký nový termín pro to anebo konstruovali si, zdali je tanečník herec nebo není tanečník herec.“

Aktiv o problémech současného baletního umění ve dnech 11.–13. dubna 1960 [stenografický zápis]. Svaz čs. Divadelních umělců, 1960, s. 41, 56–57.

O čtyři roky později se měl konat podobný festival jako v roce 1960, měl však nakonec mnohem skromnější podobu jednoho večera, na němž byly předvedeny choreografie Luboše Ogouna, především jeho Leningradská symfonie. Navazující baletní seminář zrcadlil proměnu baletního dění, „novou vlnu“ „poetického baletu“, jak jej charakterizovali hlavní referenti Emerich Gabzdyl a zejména Vladimír Vašut. Zastánci „realistického tanečního dramatu“ padesátých let, jako Jiří Němeček, reagovali na tlak nového, „módního“ trendu a oporu viděli v časem prověřené baletní tradici, „klasice“.

„Zastávám tezi, že vývoj baletu se nebude ubírat jedním směrem. Kdo může dnes posoudit, co je modernost a módnost. Zcela právem zde byla soudruhy obhajována klasika, protože ta po celá desetiletí a staletí je vedoucím rysem naší práce. Kolik tanečních směrů se již vyskytlo a zaniklo a klasika zůstává, protože se stále obohacuje. Hovořit o tom nebo onom je riskantní. Historie 8 let nebo dokonce od posledního festivalu 4 let, to není historie, to je schod, to je maximálně 8 premiér baletního souboru.“

Baletní seminář, duben 1964, Brno. Svaz československých divadelních a filmových umělců, Brno 1964, s. 43–44.

Na Baletním semináři v Brně v roce 1964 se mimo jiné mluvilo o neuspokojivé situaci českého profesionálního tanečního školství a o jeho vlivu na interpretační připravenost a flexibilitu tanečníků. Jiří Němeček se zapojil do diskuse i k tomuto tématu a věnoval se mu také v reflexi své zkušenosti z baletní soutěže ve Varně v tomtéž roce.

„Vítězem této vynikající a vysoce náročné mezinárodní baletní soutěže mladých umělců se naprosto suverénně stal Vladimír Vasiljev, který získal hlavní cenu soutěže a několik dalších ocenění. Jeho výkon uchvátil nejen diváky, ale i všechny členy poroty. V. Vasiljev je umělec, o kterém se hovoří jen v superlativech. Zralý mužný projev, obrovský skok, vynikající technika atd. Za svou osobu chci říci jen tolik: nevadí mi již, že jsem neviděl Nižinského. Viděl jsem Vasiljeva. […] I ostatní naši účastníci [Marta Drottnerová získala stříbrnou medaili a Aneta Voleská čestné uznání, pozn. editorky] ať z Prahy nebo Bratislavy, bojovali s velkou snahou a odpovědností o co nejčestnější umístění. Jejich nezařazení se v popředí není jim možno vytýkat. Sehrálo zde roli více činitelů počínaje vybavením (měli jsme např. nejhůře vyhlížející kostýmy ze všech zúčastněných, a to v baletu hraje velkou roli), nešťastným vylosováním a i nedokonalou přípravou. Ten poslední důvod pokládám za nejdůležitější a chci mu věnovat zvláštní odstavec.

Příprava tanečníka pro velké a náročné úkoly začíná již v baletní škole – a baletní školství je naše největší slabina. Je mi známo, že od nás jsou vysíláni mladí lidé na studie do SSSR v oborech, ve kterých máme sami vynikající pedagogy a velkou, zdravou tradici. Nemohu proto pochopit, proč nežádáme a nevyužíváme pomoci SSSR v oboru, ve kterém je opravdu první světovou velmocí. Jejich devítiletky staly se vzorem, jímž se dnes řídí již většina států socialistického tábora. Pouze u nás se začíná až v patnácti letech a školení trvá jen 5 let. Dlouho se u nás jedná o zřízení baletní devítiletky. V minulém a letošním roce měla být dokonce již otevřena. Končí se však vždy u toho, že nemáme prý volné místnosti, které by mohly být dány k disposici. Pravdivější a čestnější odpověď by měla vyznít asi v tom smyslu, že na odpovědných místech nebyl dosud projeven dostatečný zájem o tento umělecký obor [Od školního roku 1967/1968 byly zřízeny při tanečním oddělení konzervatoře v Praze tři, později čtyři přípravné ročníky; osmiletá Hudební a taneční škola začala fungovat ve školním roce 1980/1981; pozn. editorky].“

NĚMEČEK, Jiří. Varna tentokrát taneční. Taneční listy, 2, 1964, č. 8, s. 113–114.

V červnu 1965 se v Karlových Varech konala přehlídka „malých forem československého baletu“, na níž však nevystoupily dva největší baletní soubory, ND v Praze a SND v Bratislavě, jeden večer ovšem patřil novému typu samostatného baletního tělesa, kterým byl Balet Praha. Diskuse („tribuny“) po jednotlivých večerech a následná konference reflektovaly aktuální otázky a kontroverze, týkající se dramaturgie složených choreografických večerů, vztahu diváků k nové tvorbě, jejích estetických principů, sociální situace a dalších témat. Nechyběl jen baletní soubor pražského divadla, ale i Jiří Němeček. V té době však již i on hledal ve své choreografické tvorbě vlastní vyrovnání s podněty nové vlny v baletu: v květnu 1964 uvedl premiéru své verze jednoho ze symbolických titulů té éry, Svědomí(Hirošimu) Williama Bukového s libretem Vladimíra Vašuta, a poté několik dalších děl z tohoto okruhu (balety na hudbu Miloše Vacka Poslední pampeliška a Meteor, Podivuhodný mandarín Bély Bartóka). Jako pozdní ohlas a osobitý příspěvek k myšlenkám nové vlny šedesátých let by mohla být vnímána jeho choreografie Médea na hudbu Jiřího Antonína Bendy (1979). Častěji se však jako choreograf držel svých slov z baletního semináře v roce 1964 a důvěřoval „klasice“ jako hodnotě prověřené časem.

Zdroje:

Archiv Národního divadla v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2979

BOUZKOVÁ, Eliška, Balet Národního divadla za éry Jiřího Němečka. Absolventská práce, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, 2017.

HOLEŇOVÁ, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.

Před třiceti lety zemřel tanečník, choreograf a pedagog Jiří Němeček. Online. Taneční aktuality. 2021. Dostupné z: https://www.tanecniaktuality.cz/zpravy/pred-triceti-lety-zemrel-tanecnik-choreograf-a-pedagog-jiri-nemecek. [cit. 2024-04-07].

WEIMANN, Mojmír. Jiří Němeček – choreograf, baletní šéf a pedagog. Online. Opera+. 2014. Dostupné z: https://operaplus.cz/jiri-nemecek-choreograf-baletni-sef-a-pedagog-2/. [cit. 2024-04-07].