Luboš Ogoun by oslavil 100. narozeniny

Luboš Ogoun. Zdroj: ČTK.

Autor Kateřina Šalounová

Stal se jedním ze zakladatelů Studia Balet Praha a dlouhá léta umělecky vedl brněnský baletní soubor. Jeho choreografická tvorba stála na tvořivém dialogu mezi jím a tanečníky. Tvořil bez akademických předsudků a s jasnou vizí moderního baletu postaveného na metafoře se specificky artikulovanými tanečními prostředky.

Narodil se 18. února 1924 v Praze do rodiny klasického filologa. Studoval gymnázium a věnoval se lehké atletice. Za 2. světové války byl totálně nasazen; v květnu roku 1942 Ogounovi ukrývali u sebe v bytě československé parašutisty Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Do konce války pak prožívala celá rodina hrůzu z možného prozrazení. Osobní statečnost a morální síla se po vzoru jeho rodičů projevily i u Luboše o několik let později v komunistickém režimu.

Klasickému tanci se učil u bývalé primabaleríny Národního divadla Heleny Štěpánkové a u tanečního mistra Karla Pirníka. Svým stepařským uměním jej inspiroval Fred Astaire, a tak se Ogoun zapsal do stepařské školy Bohumila Augustina. Do Národního divadla v Praze se dostal díky tomu, že jej Augustin doporučil Machovovi jako záskok do role Šaška v Prodané nevěstě. Na základě úspěšného zvládnutí role byl v roce 1945 angažován do baletního souboru. Ve stejné době studoval Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Univerzitě Karlově, který dokončil v roce 1948. Později také absolvoval obor choreografie na pražské AMU; studium ukončil v roce 1952, ovšem bez diplomové práce. 

Po smrti Saši Machova, který neprošel prověrkami a následně byl vyškrtnut z KSČ, se Ogoun svého učitele před ministrem kultury Nejedlým zastal, a proto byl obratem z Národního divadla propuštěn. Následně nastoupil vojenskou prezenční službu, stal se choreografem a uměleckým vedoucím taneční skupiny Armádního uměleckého souboru a posléze Armádní opery (1954 –1955). Z této doby pocházejí jeho první choreografie plné smyslu pro humor a výstižných karikatur nastudované s mladým a talentovaným souborem: Chačaturjanova Maškaráda (1953) a Vasilenkova Mirandolina (1954). Po jejich úspěchu odchází z důvodu „potřeby hospodárnějšího využití uměleckých sil v armádě“ do Plzně, kde získává post šéfa a choreografa baletu po uznávaném a oceňovaném Jiřím Němečkovi st. V letech 1957 až 1961 zde vytváří několik pozoruhodných inscenací: Rudý mák (1958), Labutí jezero (1958), Popelku (1959), Veselé paničky windsorské (1960) nebo Baladu o námořníkovi (1961). Na rozdíl od „režisérského“ typu choreografa Jiřího Němečka upřednostňujícího dějově bohaté, realistické balety s psychologicko-realistickým pojetím postav, se Luboš Ogoun snažil prosadit poetické a metaforické výrazové pojetí tance. 

Brněnská štace

Situace brněnského baletu před Ogounovým příchodem nebyla nejpříznivější. Po období, kdy vedl soubor Ivo Váňa Psota (1947–1952) a udělal z něj prvotřídní baletní ansámbl s mnoha technicky vyspělými sólisty, přišla léta postupného úpadku, a to jak po stránce technické, tak po stránce choreografické. Navíc odešla řada předních sólistů a souboru chyběla silná vedoucí osobnost. Po Psotově náhlé smrti se soubor ocitl na dvě sezóny bez uměleckého vedoucího, a tak nové choreografie tvořili jednotliví tanečníci. 

Do Brna Ogoun přichází na počátku sezóny 1961/62, kam byl přijat na základě svých prací předvedených na Festivalu současného baletu 1960. Vystřídal na tomto postu Jiřího Nermuta a čekalo se od něj, že výrazně pozvedne úroveň brněnského baletu. 

V linii baletů založených na básnických obrazech, taneční stylizaci, symbolu a metafoře, započaté již v Plzni, Ogoun pokračoval a nadále ji hlouběji propracovával. V době svého prvního brněnského období zrežíroval sedm baletů. Uvedl se komickým baletem Sluha dvou pánů (premiéra 26. 1. 1962) skladatele Jarmila Burghausera a libretisty Jana Reye. Ogounovým cílem bylo pobavit diváky baletně-pantomimickou commedií dell´ arte, která se již mnohokrát osvědčila na českých jevištích. I přes mnohé výtky kritiky, týkající se rozrušení soudržnosti dějové linie, recenzenti inscenaci chválili a považovali ji za osobitou a nekonvenční. 

Svou koncepci současného a moderního baletu Ogoun naplno rozvinul až při následující práci na Baladě o námořníkovi (premiéra 1. 7. 1962), jež byla součástí baletního triptychu obsahujícího další dva tituly – Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků a Rhapsody in blue v choreografii Pavla Šmoka. V témže roce měla premiéru Ogounova choreografie na Šostakovičovu Leningradskou symfonii (15. 12. 1962). Ogounovo směřování k aktuálnímu, emocionálně působícímu tanci, jenž by tvořil dohromady s hudbou a libretem ideální syntézu, potvrdily i další práce: Taras Bulba a Hirošima, které byly v roce 1963 uvedeny společně s choreografií Jiřího Nermuta (zpracoval Berliozovu Fantastickou). Během sezóny 1963/1964 se Ogoun ujal Mozartových maličkostí a Stravinského Svěcení jara, třetí choreografii vytvořil Pavel Šmok na Capriccio pro violoncello skladatele Jana Nováka (premiéra 28. 6. 1964). Tyto tituly však nedosáhly dřívějších úspěchů, Ogounovi byla vytýkána především pohybová nenaplněnost hudebních skladeb.

Jako vedoucí praktického semináře moderního scénického tance se Ogoun zařadil mezi spoluorganizátory Ústřední přehlídky Amatérského scénického tance v Brně, která se konala v květnu roku 1964. Skutečnost, že se připojil i k takovéto taneční události založené především na setkání amatérských tanečníků, dokazuje jeho snahu o rozsáhlou propagaci moderního scénického tance a o šíření ideje (potřeby vyjádřit se a sdělit své pocity a myšlenky divákovi prostřednictvím pohybu) mezi nadšenci či potencionálními budoucími tanečníky. 

Z dosavadního výčtu Ogounových aktivit je zřetelné, že byl pracovně velice vytížen. I přes prosazení novátorských inscenací (Balada o námořníkovi, Leningradská symfonie, Hirošima) byla volba repertoáru, pro typ mnohasouborového divadla pro většinové publikum, omezená. Proto jej touha po odlišné baletní dramaturgii a pracovní tempo nakonec přiměly k odchodu ze Státního divadla v Brně, v němž strávil tři sezóny. 

Vize moderního tance

Po řadu let byl český balet mimo hlavní proudy světového tance a zároveň pod rozhodujícím vlivem ruské klasické školy 19. století. První obrodné tendence zřejmé z Ogounovy dosavadní popisované práce se objevily právě na počátku šedesátých let a vyústily v založení původně zájezdového souboru Studio Balet Praha.Vznikl roku 1964 v čele s Lubošem Ogounem jako uměleckým šéfem, choreografem Pavlem Šmokem a dramaturgem Vladimírem Vašutem.  

Nové moderní tendence československého baletu, které se rodily na konci padesátých let a vrcholily v letech šedesátých, se pokusil vystihnout Vladimír Vašut v článku Co je v dnešním baletu moderní?, uveřejněném v Tanečních listech v roce 1964. V něm vymezil nové taneční hnutí jako „opozici vůči dosavadnímu stavu“ a nazval jej „estetickým aktem vzpoury“. Dále se zabýval několika hlavními rysy, kterými se moderní balet vyznačoval. Především vyzdvihl snahu o žánrovou specifičnost, upozornil na tvořivý dialog mezi tanečníky a diváky a v neposlední řadě i na možnosti symfonických baletů. Viděl moderní balet jako svébytné umění, kterým lze vykládat skutečnost v celé její šíři prostřednictvím specifických vyjadřovacích prostředků, a jenž nemá zapotřebí srovnávat se s ostatními druhy umění, jako je literatura nebo výtvarné umění, protože každá z těchto uměn využívá naprosto odlišných výrazových prostředků.

Druhé brněnské období

Po čtyřech letech strávených na zájezdech s Baletem Praha se Ogoun rozhodl využít nabídky Státního divadla Brno a vrátil se zpět do kamenného divadla. Jak sám říkal: „Byl jsem už uježděný a stýskalo se mi po práci s velkým ansámblem. […] To, co může být pro tanečníky přínosem, je pro choreografa mrtvým časem, není možné při nich [zájezdech] přemýšlet a pracovat.“ Na rozdíl od Pavla Šmoka, který tíhl k razantnějším experimentům, byl Luboš Ogoun „zatížen“ svou dlouholetou divadelní zkušeností a sám ji označil i za potencionální brzdu vývoje souboru Baletu Praha. V roce 1968 se tedy stal podruhé šéfem baletu v Brně.  

Ogoun dobře věděl, do jakého typu divadla se vrací a na jakých principech stojí. Státní divadlo bylo zaměřeno na široké publikum a všechny věkové kategorie, spíše inklinující k tradičním inscenacím. Vždyť přes veškeré kladné přijetí jeho novátorských počinů v první polovině šedesátých let klesala brněnskému baletu divácká návštěvnost, a tak se Ogoun snažil najít kompromis. 

První premiérou sezóny 1968/1969 se stal romantický balet Giselle (premiéra 9. 11. 1968), na něhož v jednom večeru navázal Schumanův Karneval – obě dvě inscenace v choreografii Miroslava Kůry. Následovala společná choreografická práce Karhánka a Ogouna Z pohádky do pohádky (premiéra 24. 1. 1969). Tato baletní pantomima se skládala ze čtyř částí (pohádek); první dvě (Princeznu Zlatovlásku a Šípkovou Růženku) vytvořil Ogoun, třetí a čtvrtou (Statečný krejčík a Zvířátka a Petrovští) Karhánek. K samostatné baletní choreografii se Ogoun dostal až Donem Juanem (premiéra 19. 12. 1969), kterého vytvořil opět na základě symfonické básně, tentokrát skladatele Richarda Strausse. Sám byl autorem libreta zobrazujícího člověka emočně bohatého, který se dostává do konfliktů s mnoha dalšími postavami. Dvacetiminutová taneční miniatura (balet byl uveden spolu s Lašškými tanci v choreografii R. Karhánka a Šmokovou Glagolskou mší) byla výrazným počinem jak po stránce choreografické, tak scénografické a interpretační. V titulní roli kritika ocenila především výkon Jána Šprláka-Puka.

Jedním z důvodů, proč se Ogoun vrátil na stálou divadelní scénu, byl jeho zájem o muzikál. V syntéze herectví, zpěvu a tance vyzdvihoval poměr taneční složky nad pouhé vložky v operetách. Se souborem zpěvohry se k muzikálové tvorbě dostal díky Šumaři na střeše anebo titulu Porgy a Bess. 

Z politických důvodů nezůstal od 1. ledna 1970 v pracovním svazku se Státním divadlem Brno ve funkci uměleckého vedoucího baletu. Situaci shrnula dramaturgyně a historička tance Eugenie Dufková: „Osudný rok 1968 na poli divadla, stejně jako všude jinde, prověřil charaktery občanů a nová moc se se svými odpůrci vyrovnala nekompromisně. V případě Luboše Ogouna to byla hodinová suspenzace.” Co konkrétního se stalo, však autorka neuvedla.

Kromě krátkého období Ogounova uměleckého vedení souboru Laterna Magika, za kterým odjel v roce 1970 na tři měsíce do Jižní Ameriky, a roční spolupráce s Pavlem Šmokem ve Stadttheater v Basileji, Ogoun nadále působil ve Státním divadle v Brně ve funkci choreografa. Uplatňoval se také jako režisér v opeře, zpěvohře a činohře. Úspěšné byly i baletní verze Janáčkova Concertina (premiéra 25. 5. 1979), triptych zahrnující baletní hru B. Martinů Šach králi, Ravelovo Bolero a Stravinského Ptáka Ohniváka (premiéra 11. 4. 1980). 

Z dalších brněnských choreografií jmenujme např. Svěcení jara (20. 11. 1981), Sen noci svatojánské (23. 3. 1984), Z pohádky do pohádky (3. 5. 1986), původní balet Zdeňka Pololáníka o Boženě Němcové Paní mezi stíny (29. 5. 1987), Suitu z Lišky Bystroušky (6. 5. 1988), Škrtiče (30. 9. 1990) nebo Viktorku (18. 4. 1992). Ogoun se věnoval i pohybové spolupráci na inscenacích v Hudebním divadle Karlín (Muž z kraje La Mancha, 1967 a West Side Story, 1970), v divadle Semafor (Kytice, 1972) a v Bratislavě (Ze života hmyzu, 1984). 

V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem, 10. 7. 1980 vyznamenán za vynikající práci, později i za zásluhy o československou spartakiádu. V roce 1984 získal cenu Svazu československých dramatických umělců v oblasti divadla. Byl autorem několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi, filmu, Laterně magice, ledních revuích aj. Působil jako pedagog, mj. v letech 1986–1990 jako externí profesor choreografie na Taneční katedře Vysoké školy múzických umění Bratislava obor choreografie.

Vytvořil také řadu filmových choreografií (Císařův pekař a pekařův císař 1951, Komedianti 1953, Smyk 1960, Strašná žena 1965, Rozmarné léto 1967, Kulhavý ďábel 1968, Adéla ještě nevečeřela 1977, Oldřich a Božena1984) a hrál ve filmech režisérů E. Klose a J. Kadára Únos (1952), V. Chytilové O něčem jiném (1963) a P. Hobla 30 panen a Pythagoras (1973). Jeho druhou manželkou se stala Ludmila Ledecká, která ztvárnila pod manželovým choreografickým vedením mnoho baletních rolí. V roce 1998 získal cenu Nadace ČLF za celoživotní tvorbu a o čtyři roky později byl oceněn tehdejším prezidentem České republiky Václavem Havlem za vynikající umělecké výsledky. 

Mezi tancem a gymnastikou

Jeden ze zásadních rysů Ogounovy choreografické tvorby vychází z šíře jeho vzdělání. Kromě studia choreografie na pražské AMU absolvoval, jak už bylo řečeno, také Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy. V letech 1947–1964 vedl Národní družstvo gymnastek a trénoval několikanásobnou mistryni světa Evu Bosákovou, dále spolupracoval se sestrami Machatovými (ty se věnovaly jak sportovní gymnastice, tak klasickému baletu), s Věrou Čáslavskou a Věrou Černou. Tato sportovně-taneční dvojakost se následně kladně promítla do tanečnosti gymnastek a technické vybavenosti Ogounova baletního souboru. Pro svou profesní rozpolcenost byl Ogoun svými oponenty dokonce škodolibě nazýván „choreograf-gymnasta“. Ogounovy choreografie byly naplněné a rozmanité, jelikož obsahovaly a kombinovaly klasickou taneční techniku s gymnastickými a akrobatickými prvky, lidovými tanci a jazzem. 

Luboš Ogoun měl vysoké požadavky na fyzické schopnosti tanečníků, dokázal je technicky i výrazově připravit na linii poetických baletů zbavených povrchní popisnosti, čímž oživil celkové umělecké působení souboru na odbornou i laickou veřejnost. Svou pracovitostí, schopností experimentovat a hledat se sice mohl zdát někomu až příliš náročný, ale jinak by své tvůrčí představy ve zmíněných choreografiích nenaplnil .  

Zemřel 14. února 2009, a tak si v letošním roce připomínáme jeho nedožité sté narozeniny i patnáct let od jeho skonu. „Vždy se hlásil k odkazu Saši Machova, který ho naučil, jak vytvářet taneční divadlo se všemi atributy dramatu. Umělec jeho velikosti českému tanečnímu světu chybí dodnes,“ jak konstatovala Elvíra Němečkována stránkách Tanečních aktualit před deseti lety (https://www.tanecniaktuality.cz/osobnosti/vzpominka-na-choreografa-lubose-ogouna).

 

Zdroje: 

Gremlicová, Dorota. Šmok, Pavel. 2004. Český hudební slovník osob a institucí, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně: www.musicologica.cz/slovnik.

Dufková, Eugenie. Luboš Ogoun. Postavy brněnského jeviště III. Brno, Národní divadlo v Brně, 1994, s. 460.

Hošková, Jana. Amatérský scénický tanec v Brně. Taneční listy, 1964, roč. 2, č. 6, s. 82.

Lahodová, Kateřina. Luboš Ogoun a brněnský balet šedesátých let 20. století [online]. Brno, 2009 [cit. 2024-01-26]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/dzhv6/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Margita HAVLÍČKOVÁ.

Ogoun, Luboš. Vedení kontra odbory. Taneční listy, 1964, roč. 2, č. 3, s. 33.

Ogoun, Luboš. Gymnastika/tanec. Taneční listy, 1964, roč. 2, č. 2, s. 20.

Pokorný, František. Živý balet. Divadlo, 1968, říjen/listopad, s. 87.

Soukupová, J. To už se nikomu nepodaří – rozhovor se sestrami Machatovými. In.: MF Dnes, 29. 6. 2008.

Vašut, Vladimír. Dramaturgie baletu v ČSSR 1945 – 1980. SPN Praha, 1983. s. 42.

Vašut, Vladimír. Co je v dnešním baletu moderní? Taneční listy, 1964. 

Vejmelková, D. Proč jsem přijal angažmá v Brně – rozhovor s Lubošem Ogounem. Taneční listy, 1969, roč. VII, s. 15.

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/8128/lubos-ogoun

Luboš Ogoun - Národní divadlo (narodni-divadlo.cz)