Jiří Bilbo Reidinger – rebelant a pohodář

Jiří Bilbo Reidinger. Foto: Aleš Formánek.

Jiří Reidinger je de facto jedním z posledních klaunů umělecké generace šedesátých let. Narozen 6. května 1961 zažil dnes už šedesátiletý umělec nejslavnější období české pantomimické klauniády a sám výrazně přispěl do podoby jejího genealogického stromu větvičkou, která vedle jmen Turba, Hybner, Polívka nese přídomek Bilbo. A jakkoliv je jeho jméno po určitou dobu spojeno hlavně s tvorbou českých mimů, mohla by detailnější analýza jeho profesionálních výkonů pracovat s pojmy artista, cirkusový klaun, komický typ commedie dell´arte, živá loutka i komediální herec (s mnoha výjimkami potvrzujícími nedostatečnost naší – a nejen naší – terminologie).

V praxi je Reidinger pedagog pohybu (na různých učilištích včetně akademických) i pomocník režiséra ve věcech hereckého pohybu, autor a režisér vlastních inscenací. Jeho překypující vitalita se nezříká ani mluveného nebo psaného slova, o čemž svědčí jeho pravidelné příspěvky do novin a vydané knihy. Bilbo je skvělý improvizátor, pohotový performer, upřímný kamarád a statečný a čestný člověk. Co k tomu ještě dodat? Je zvědavý na lidi, události i umělecké podněty. Je gurmán a pohodář. Všechno chce ochutnat, všechno si chce zkusit, miluje svou ženu, zpěvačku a performerku Sylvu Krobovou, své žáky a děti. Bilbo bude vystupovat, dokud mu to jeho fyzické síly dovolí – a to i když ho bolí i úsměv.

Za čtyřicet let svého tvůrčího života prošel několika zásadními etapami. První byla ta pantomimická. V roce 1980 totiž založil s Petrem Turkem svoji první skupinu Pantomima Václava Hraběte – upomínající svým názvem na básnickou ikonu mladé generace šedesátých let. První představení v Českých Budějovicích neslo příhodný název Cirkus takřka němý, který by se na většinu jeho představení hodil i dnes. Skupina se přejmenovala na Grglo a záhy pronikla „do světa“ na II. Festivalu pantomimy v Branickém divadle pantomimy. Reidinger se tehdy rychle rozhodl pro svobodné povolání, seznámil se s mimem Ctiborem Turbou a excentrickým tanečníkem Josefem Fuksou, kteří mu pomohli sestavit první zcela samostatné číslo nazvané Klaun Bilbo.

Následovalo angažmá v československých státních cirkusech a turné s cirkusem Praga po střední Asii a Sibiři. Tato nesnadná, ale cenná zkušenost, kterou Reidinger popisuje v knížečce Cirksezóna, upevnila jeho artistickou průpravu, kterou získal od Josefa Fuksy, a stala se trvalou součástí jeho interpretačního profilu; je také důvodem, proč může od roku 1992 až do dnešních dní působit jako pedagog akrobacie a klauniády na katedře tělesné výchovy AMU v Praze (dnes Centrum pohybové přípravy, sportu a rehabilitace AMU – pozn. red.).

Druhá etapa je spojena především s úsilím Ctibora Turby založit samostatný klaunsko-pantomimický soubor. Ten se utvářel za dnes už nepředstavitelných potíží, nejprve formou samostatných představení: šlo především o filozoficky a formálně vůbec nejzávažnější dílo svého oboru. Turbův soubor Alfred a spol. je uvedl pod názvem Deklaunizace na tehdejší pražské periferii, na scéně žižkovského Junior klubu Na Chmelnici (17. 10. 1985). Naštěstí je zachováno na filmovém pásu díky tehdy ilegálnímu Videojournalu, jehož tvůrci z okolí Václava Havla umělcům fandili. Následovala Excentrická burleska čili Alfred a spol. v noci, kterou soubor (Jiří Sova, Jiří Reidinger, Lubo Piktor, Lenka Machoninová a Monika Vydrová) uvedl za režijní spolupráce Josefa Fuksy na pódiu Tabarin baru (23. 9. 1987). Sem za skupinou zavítal i Václav Havel s paní Olgou. Tuto éru poetického mimicko-klaunského herectví souboru (i Reidingera samotného) uzavírá vrcholný opus souboru – inscenace Archa bláznů v režii Ctibora Turby na scéně Kulturního domu Stodůlky (8. 11. 1989), jejíž krátkou životnost způsobila stávka divadel následující po událostech 17. listopadu. Dílem pokračující vzájemné spolupráce se stalo nastudování inscenace Giro di vita (1992), které už vykročilo k nové formě, kterou dnes nazýváme nový cirkus; poslední významný opus představovalo nastudování „klaunsko-žonglérské“ inscenace Talíře v Divadle Alfred (1997).

Významným vkladem k rozšíření Reidingerova uměleckého profilu přispěl rovněž režisér Divadla na tahu Andrej Krob, který nejprve režíroval jeho (a L. Machoninové) bytové představení Dva kamarádi (1989), ale hlavně – poté co Reidinger založil se Sylvií Krobovou vlastní soubor Bilbo Compagnie – mu přidělil role ve hrách Václava Havla (spisovatele Kubíka ve hře Horský hotel, 1991 nebo roli vězně ve hře Spiklenci, 1992). Krob odhalil jeho herecké schopnosti, které později vyústily v jedno z nejpůvabnějších Reidingerových představení Déboucher – Antikódy (1997) a hlavně podle mého názoru nedostatečně oceněné představení Staré i nové příhody barona Prášila (2002), kde Reidingerovo jemné poetické herecké podání v sobě mísilo ušlechtilost i – s nadsázkou řečeno – mysliveckou latinu našich současníků; zahrál si i pozoruhodnou postavu Kejklíře z Makonjovy inscenace Kejklíř od Matky Boží (2002).

V tomto úrodném desetiletí Reidinger vytvořil i několik cenných postav na kamenných scénách: zejména vynikajícího šaška Jonáše v Durychově Bloudění na scéně Národního divadla (1998), Ferrucia ve hře Thomase Bernharda Divadelník v Divadle Na zábradlí (1999), oboje ve vynikající režii Jana Antonína Pitínského. Týž rok 1999 mu přinesl i další velké role na scéně Národního divadla, Divadla v Dlouhé a jinde.

Později objevil krásu estetické stylizace pohybu v commedii dell´arte: inscenoval ji v modernizovaných variacích jako Commedia dell´ponte v Divadle rozmanitostí v Mostě (2011) i v autentické klasické podobě Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho v barokním divadle v Českém Krumlově (2013). Podobně tak učinil i v několika nápaditých nastudováních se studenty Pražské konzervatoře a zasloužil se tak o uchování této krásné formy i v řadách mladé generace.

Mezi několika stovkami pohybových spoluprací s režiséry malých i velkých scén po celé republice si Reidinger našel čas i pro svůj soubor Bilbo Compagnie a drobnější umělecké příspěvky do různých kulturních aktivit, například představení Smrt komedie (2004), které se stalo součástí různých podniků včetně čs. programu na olympijských hrách v Athénách.

V současné době nadále vytváří nová komponovaná představení pro děti, ve kterých uplatňuje svou autorskou fantazii a široký rejstřík divadelních a loutkářských dovedností, např. v představení Klaun Pingu (2014) nebo Sommelier (2015). Jeho posledním autorským titulem, který vznikl na scéně Divadla Disk (27. 11. 2020), je hra Smyčka, kterou diváci mohli zatím vidět jen ve streamovém zpracování.

Jiří Reidinger se za svůj život podílel různým způsobem na zhruba 150 inscenacích, nepočítaje jeho četná představení a aktivity v plenéru, včetně těch, která se odehrávala na Hrádečku. Je autorem desítek volně psaných esejů a fejetonů, k tomu celé řádky knih: ty rané jsou sebrány do publikace Když bolí úsměv (AMU 2008), jeho volné úvahy do knihy Slaboduchý s pevným charakterem (Kant 2010), přidal i vyprávění pro děti (Cirkus Chauve).

I malé filmové defilé jeho starších a novějších rolí a výstupů by divákům prozradilo, že je klaun Jiří Bilbo Reidinger zosobněním vlastností fantastické bytosti, která vyjadřuje iracionální rys člověka, dávku rebelantství a odporu proti řádu, který žije v každém z nás. Mohou sloužit k analýze klaunského herectví, které jako fenomén poznamenalo i herecký styl našich let.