Ivo Váňa Psota – Přes překážky ke hvězdám
Před 110 lety se v ukrajinském Kyjevě narodil význačný tanečník, baletní mistr a choreograf Ivo Váňa Psota (1. května 1908 – 16. února 1952). Jeho otec, rodák z Přerova, zde v té době pracoval jako korespondent, matka krátce tančila v kyjevském divadle a po návratu do Čech i v přerovském divadle, kde mimo jiného vedla taneční školu. Otec nastoupil jako učitel a pozdější ředitel na přerovské obchodní akademii.
Ivo Váňa Psota pocházel ze čtyř dětí a takřka celé své dětství prožil v Přerově. Po otci zdědil lásku k hudbě a jazykové nadání, po matce pohybový talent. Mluvil německy, rusky, francouzsky, polsky, anglicky, španělsky, portugalsky, italsky.
Na otcovo přání studoval v letech 1921–1924 Veřejnou obchodní školu, zároveň však navštěvoval Hudební pěveckou školu spolku Přerib, kde se věnoval hudební teorii, zpěvu a hře na klavír. První taneční základy získal v matčině škole. Nadání projevila i jeho mladší sestra Ljuba. Současně se studiem na Obchodní akademii dojížděl do Prahy k Augustinu Bergerovi do jeho baletní školy. Kromě toho bral soukromé taneční hodiny u nejlepších choreografů té doby – Achilla Viscusiho v Ostravě nebo Jaroslava Hladíka v Brně.
V roce 1924 Psota nastoupil jako sborista do souboru Národního divadla v Praze, o dva roky později získal sólovou smlouvu v Národním divadle v Brně, kde se v roce 1928 stal šéfem baletu.
V červenci 1932 Psota přijal místo v Original Ballet Russe, nástupnickém souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Velmi brzy postoupil od menších rolí k sólovým partům a stal se jednou z hvězd souboru. Šlo o velmi významnou uměleckou etapu jeho života.
První velký úspěch slavil v postavě Rudolfa v inscenaci Scuola di ballo, tančil také Astrologa v Zlatém kohoutkovi, Krejčíka v baletu La Concurrence anebo Ceremoniáře v Cotillonu.
Psota byl uznáván jako vynikající tanečník charakterního typu, velký vliv na něho měla i spolupráce s Leonidem Mjasinem. Ještě v prvním roce po svém nástupu absolvoval turné po Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Francii. Později se souborem vycestoval také do Anglie, Španělska, USA, Kuby, Kanady a Mexika.
Během zahraničního angažmá získal renomé světově uznávaného tanečníka, udivujícího technikou, lehkostí a smyslem pro rytmus. S Original Ballet Russe absolvoval celkem 212 vystoupení ve 110 amerických, kanadských i jihoamerických městech.
V květnu 1936 se vrátil zpět do Brna. Je však pravděpodobné, že s jeho návratem souvisel fakt, že jeho budoucí žena Nina Lvovna Voskresenská byla manželkou plukovníka de Basila, v té době vedoucího souboru, kde Psota tehdy působil.
Díky vlivu své sestry Ljuby a jejího manžela, dirigenta Rudolfa Kvasnici, byl po návratu jmenován uměleckým šéfem a prvním sólovým tanečníkem souboru Zemského divadla v Brně.
Na Nový rok 1937 se brněnskému publiku představil premiérou komponovaného večera Baletní povídky o lásce, v rámci něhož uvedl Schumannův Karneval, Šeherezádu Nikolaje Rimského Korsakova a Vzpouru hraček. Výsledkem dlouholetého přátelství s Bohuslavem Martinů bylo uvedení opery-pantomimy Divadlo za bránou. Psotova hvězda dosáhla vrcholu tvorby v Brně na podzim 1938, kdy 30. prosince uvedl světovou premiéru baletu Romeo a Julie.
Psota ve své práci aktivně reagoval na fašistické nebezpečí a okupaci své vlasti. V sezoně 1938/39 uvedl inscenaci Dvořákových Slovanských tanců následovanou Slováckou suitou Vítězslava Nováka. Zhoršující se situace v roce 1941 vedla k tomu, že již nemohl dokončit práci na Labutím jezeru. S pomocí přátel z Original Ballet Russe, a překvapivě i samotného plukovníka de Basila, se mu podařilo získat výjezdní povolení a vycestovat do Spojených států. Zde působil jako umělecký šéf Metropolitní opery v New Yorku a uvedl choreografii Slovanských tanců Antonína Dvořáka pod názvem Slavonica.
V letech 1942–1947 opět působil jako ředitel a choreograf v de Basilově Original Ballet Russe, se kterým cestoval po USA, Střední a Jižní Americe.
Jeho první choreografií v Buenos Aires byl balet Fue una vez (Stalo se jedenkrát), který mu přinesl pozici šéfa baletu Teatro Colón. Nejproslulejším dílem jeho jihoamerického působení se nepochybně stal balet Yara na motivy starých brazilských legend. Balet vznikl v rámci soutěže vypsané vládou a premiéra proběhla za účasti prezidenta a vlády v Sao Paulu v roce 1946. O úspěchu díla považovaného za brazilský národní balet svědčí i mramorová pamětní deska na budově divadla v Sao Paulu.
I přes veškeré úspěchy se v květnu 1947 vrátil zpět do vlasti na brněnskou scénu, aby se ujal pozice uměleckého šéfa Národního divadla v Brně. Psotovo třetí brněnské období bylo velmi plodné i přesto, že mu nebylo dopřáno příliš klidu – zejména v důsledku změn politického klimatu po převratu. Nemluvě o otevřeném nepřátelství některých jeho kolegů z divadla. Své působení zde zahajuje symbolicky znovunastudováním baletu Romeo a Julie a Borodinových Poloveckých tanců.
Na únor 1952 Psota chystal premiéru Spící krasavice, kterou však již nestihl dokončit. Zemřel za dodnes nevyjasněných okolností po údajném pádu na náledí 16. února 1952 ve věku pouhých 44 let.
Výjimečná osobnost Ivo Váni Psoty je spjata nejen s českým baletem 20. století, ale kritika jej řadí mezi světové velikány formátu Mjasina, Fokina nebo Lifara. V paměti svých vrstevníků utkvěl jako noblesní gentleman, vlastenec a člověk s velkým srdcem.
Jeho žačka Jitka Tázlarová jako vzpomínku na Mistra Psotu pro Taneční aktuality napsala:
„Na sklonku podzimu roku 1951 jsem se neočekávaně ocitla v poněkud těžší situaci, když se mi naskytl smutný obraz: nahoře na schodišti, v té chvíli liduprázdné administrativní budovy brněnského Janáčkova divadla, stál v černém zimníku I. V. Psota. Přendal si svou diplomatku a klobouk z pravé ruky do levé a v hlubším úklonu vahou svého těla se opřel o zábradlí. Byl na odchodu a chtěl sestoupit ze schodů, avšak nešlo to. Nebyl to ten jiskrný člověk rozdávající umění, radost a optimismus, o kterého jsme se všichni podvědomě opírali, ale zlomená ušlechtilá bytost. Asi o tři měsíce později v sychravém únorovém dni jsem se šla s milovaným zesnulým Mistrem rozloučit ve foyeru Janáčkova divadla, kde byl vystaven. Téhož dne na hodině klavíru se dostavil můj neutuchající pláč, žal a stesk…“
Zdroje:
Dufková, Eugenie. Váňa Psota. Brno: Ryšavý, 1997. ISBN 80-86137-01-5.
Fišmistrová, Věra. Mistr Ivo Váňa Psota 1908–1952. Sborník Státního okresního archivu Přerov. Přerov, 1997, 23(1), 6. DOI: 80-238-6492-0. ISSN 1214-4762.
Holeňová, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.
Matějka, J. S. Odkaz vynikajícího choreografa. Brno: Opus musicum, 1977.
Štědroň, B. K nedožité sedmdesátce Ivo Váni Psoty. Brno: Opus musicum 78, 1978.
Pospíšilová, Vendula. Balet NDB v ekonomické perspektivě [online]. Brno, 2013 [cit. 2018-04-23]. Dostupné na: <https://theses.cz/id/77tiga/>. Master's thesis. Masaryk University, Faculty of Arts. Thesis supervisor doc. Ing. František Svoboda, Ph.D.
Kocourková, Lucie. Za I. V. Psotou: pocta umělci. Taneční Aktuality [online]. 2012, 20. 08. 2012 [cit. 2018-04-25]. Dostupné z: http://www.tanecniaktuality.cz/za-i-v-psotou-pocta-umelci/
Weimann, Mojmír. Prokofjevův Romeo má pětasedmdesát. Opera Plus: Váš průvodce světem opery, hudby a tance [online]. 2013, 30. 12. 2013, 2 [cit. 2018-04-25]. Dostupné z: https://operaplus.cz/prokofjevuv-romeo-ma-petasedmdesat/
Weimann, Mojmír. PSOTA Ivo Váňa (1908–1952). Národní divadlo Brno [online]. Brno [cit. 2018-04-25]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/o-divadle/online-archiv/psota-ivo-vana
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace