Frederick Ashton (foto zdroj Royal Ballet and Opera)
Anglická baletní škola, či styl se začal formovat ve 20.–40. letech 20. století. Z hlediska formálního a vzdělávacího měla jeden z největších vlivů Ninette de Valois (článek o ní zde), která pro curriculum budoucího vzdělávacího systému čerpala z vlivů baletních mistrů z Itálie, Francie a carského Ruska. Toužila však i po ryze anglickém doteku, který dodala inspirována místními lidovými a společenskými tanci. Jevištní podobu dal myšlenkám a vizím de Valois právě Frederick Ashton, kterého si Ninette vyhlédla jako relativně mladého tanečníka a nabídla mu místo ve svém čerstvě založeném souboru Vic-Wells Ballet. A byl to právě Ashton a jeho repertoár, který postupně budoval specifickou tvář anglického baletu. S důrazem na rychlá, přesná chodidla, preciznost kroků, ale především na komplexní práci s épaulement, torzem a port de bras, díky čemuž je výsledek malebný, živý a nese v sobě otisk předcházejících dějinných období francouzského romantismu či carského postromantismu. Není zde kladen důraz na okázalý výkon (jakkoli virtuózní prvky jsou přítomny a o jejich komplikovanosti nemůže být pochyb), nekonečně protažené linie a vysoké polohy dolních končetin. Ashtonův styl je radostný, v některých momentech až uličnický, skvěle pracuje s timingem a pointováním vrcholů pohybu a je nesmírně muzikální, přičemž právě z důrazu na kombinaci rychlosti a nekompromisní přesnosti vyplývají největší interpretační výzvy.
Frederick William Mallandaine Ashton, který byl jmenován královnou Alžbětou II. sirem v roce 1962, se narodil 17. září 1904 v Ekvádoru a mládí strávil v Peru. Jeho rodiče však oba pocházeli z Anglie, kam mladého Fredericka, čtvrtého z pěti dětí, poslali roku 1919 do internátní školy. Otec chtěl ze syna vzděláním dost možná vytlouct lásku k tanci, která u něj propukla již v dětství a kterou silně neovlivnil nikdo menší než Anna Pavlova (o jejím životě více zde), jejíž vystoupení Ashton viděl ve svých 13 letech a neustále se k tomuto zážitku v kariéře vracel a balerínu často zmiňoval jako jeden z nejdůležitějších inspiračních zdrojů své tvorby a stylu. I přesto, že po absolvování školy začal Frederick pracovat v obchodní společnosti, touha po jevišti byla silnější, navíc v Londýně bylo příležitostí víc než dost. Dveře se mu naplno otevřely po tragické události, kdy jeho otec George spáchal roku 1924 sebevraždu.
Ashton tanec sice miloval, postrádal však formální vzdělání. Toho se mu dostalo až ve dvaceti letech, nicméně hned u Leonida Mjasina, který jej přijal mezi své žáky, a následně od Marie Rambert, další z klíčových figur anglického baletu, která Ashtona přivedla k myšlence vlastní tvorby, a tak vznikla první choreografova revue s názvem A Tragedy of Fashion (1926), ve které Rambert s Ashtonem ztvárnili ústřední taneční role. Setkáním s Mjasinem a Rambert Ashton učinil první krok k seznámení s poetikou souboru Les Ballets Russes, kterou dále rozvinulo setkání s Bronislavou Nižinskou a jejími Les biches coby zástupcem nového modernistického pojetí klasické baletní techniky (více o její roli ve vývoji baletu zde). S tou tradičnější, carskou, pak Ashtona seznamovala mj. i Tamara Karsavina, slavná ruská primabalerína a hvězda Ďagilevova souboru, po jejímž boku tančil Ashton např. ve Fokinových Les Sylphides, klíčová byla i spolupráce s Aliciou Markovou, jednou z trojice tzv. baby balerín, sotva náctiletých tanečnic, které v raných 30. letech minulého století udivovaly svět.
Od Marie Rambert to byl následně pro Ashtona, který od 30. let pilně choreograficky tvořil (nejen pro balet, ale rovněž pro kabarety, muzikály a jiné formy hudebního divadla), jen krůček k Ninette de Valois, první dámě anglického baletu. Ta rozpoznala jeho talent a záhy po založení Vic-Wells Ballet mu nabídla smlouvu choreografa. S de Valois zůstal s krátkými přestávkami Ashton přes působení ve Vic-Wells a Sadler’s Wells až po období založení The Royal Ballet, jehož vedení po de Valois převzal roku 1963 a z jehož čela odešel na počátku 70. let. Rozchod s první britskou scénou tehdy nepůsobil nejšťastněji, nové generální vedení dalo přednost mladšímu Kennethu MacMillanovi (o něm více zde) a divácká obec se (jako už v dějinách třeba u Marie Sallé a Marie de Cupis de Camargo nebo Marie Taglioni a Fanny Elssler) rozdělila na dva tábory zarytých „ashtonovců“ a „macmillanovců“. A jak píše třeba Sanjoy Roy v The Guardian, spor to mezi těmi nejzavilejšími zdaleka není ukončený!
Období mezi 30. a 60. lety bylo pro Ashtona z pohledu umělecké tvorby asi nejšťastnější, a to i přes probíhající 2. světovou válku v první polovině 40. let, během které Ashton sloužil jako důstojník přes informace u RAF. Od de Valois dostával velký prostor k tvorbě, ve formujícím se souboru se začala objevovat nová jména, jimž měl brzy patřit baletní svět, a pro ně Ashton tvořil na míru. Zdaleka nejslavnější múzou, jíž zůstal věrný celý život, byla Margot Fonteyn (o jejím životě zde), jež se ve 20. století stala legendou. S Ashtonem se však setkala jako začínající, mladinká tanečnice, z níž choreograf nebyl zprvu úplně nadšený. Zdála se mu málo tvárná, neohrabaná a postrádala přirozený cit pro práci s épaulement. Nicméně spojení těchto dvou umělců se vyplatilo a vzájemně se přiváděli k lepším a lepším výsledkům. Fonteyn v Ashtonových choreografiích rozkvetla, Ashton skrze Fonteyn zase definitivně našel svůj choreografický jazyk. Ten dával především balerínám zazářit – podle Laury Morery, bývalé dlouholeté primabaleríny The Royal Ballet, je Ashtonův styl nesmírně feminní, jako by byl tvořen přímo pro ženské proporce, vytvarované chodidlo v baletní špičce a ladnost horní poloviny těla se zaobleným port de bras. Roli hraje i jakási přirozená expresivita skloubená s elegancí a měkkostí.
Většině baletního publika se ve spojitosti s Frederickem Ashtonem vybaví jeho vesnický příběh La Fille mal gardée, který je kvintesencí anglické školy a naivistické vize venkova, stejně jako Ashtonova smyslu pro humor, lehkosti a přirozené tanečnosti. Vedle tohoto titulu můžeme zařadit další narativní díla jako The Dream (inspirovaný Shakespearovým Snem noci svatojánské), Month in the Country (na motivy Turgeněva), Marguerite and Armand pro Fonteyn a Nurejeva (podle Dámy s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího), Les Deux Pigeons, Popelku, Romea a Julii (pro Královský balet v Dánsku), romantický balet Ondina a další původně romantický titul, tentokrát na antické téma, Sylvie.
Ashton ale nebyl z principu vypravěčem, nevytvářel velkolepé dramatické fresky (jako třeba jeho nástupce MacMillan), jeho síla tkvěla v komornosti, která možná o to víc dává prostor koncentrovat velké emoce a nechat se jimi prostoupit, a ve schopnosti tanečním slovníkem charakterizovat postavy, situace a atmosféru. Vytvořit obraz a ten kaleidoskopicky rozehrát v mozaice drobných příběhů nebo tanečních výstupů. Taková jsou jeho díla jako Enigma Variations (s hudbou Edgara Elgara), Les Patineurs, Scènes de ballet nebo třeba pohádkový balet Tales of Beatrix Potter. Specifickým případem je dílo Five Brahms Waltzes in the Manner of Isadora Duncan vytvořené pro další z Ashtonových oblíbenkyň, Lynn Seymour, ovlivněné druhou z jeho velkých inspirací, Isadorou Duncan, z jejíhož projevu choreograf čerpal stran výrazu a volnosti. Čistě symfonické kusy v jeho tvorbě zastupují balety jako Symphonic Variations na hudbu Césara Francka, Rhapsody s doprovodem skladby Rapsodie na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova vytvořený u příležitosti 80. narozenin královny matky pro Michaila Baryšnikova a Lesley Collier nebo Monotones na hudbu Erika Satieho. Dojemnou miniaturou je pak Salut d’Amour vytvořený k šedesátinám Margot Fonteyn, kdy se k primabaleríně v samotném závěru díla připojil i Ashton a zatančili společně ikonický taneční motiv známý jako „the Fred step“, tedy krokovou kombinaci posé en arabesque – coupé dessous – petit développé à la seconde – pas de bourrée dessous – pas de chat, která je něčím jako Ashtonovým podpisem v celé řadě jeho baletů.
S The Royal Ballet se sice Ashton jako šéf rozešel začátkem 70. let, nadále pro soubor však tvořil a pracoval s Fonteyn, Seymour, Rudolfem Nurejevem, Anthonym Dowellem, Michaelem Somesem, Lesley Collier nebo Antoinette Sibley, kteří se řadili mezi jeho oblíbence a kteří si vynikajícím způsobem osvojili jeho specifický styl. Již za svého života byl Ashton za hvězdu, a to nejen v Británii, ale třeba i ve Spojených státech. Byl ověnčen celou řadou britských řádů a rytířských titulů, patřil do úzkého kruhu přátel královny matky, korespondenci s ním udržovala třeba i princezna Margaret, měl zástup obdivovatelů a obdivovatelek i oddaných interpretačních osobností. I přes všechny tyto úspěchy však prý byl vždy před prvním krokem do tanečního sálu nervózní až paralyzujícím způsobem. Sám v jednom rozhovoru s nadsázkou tvrdil, že od jeho domova ke zkušebně vede cestička tvořená obsahem jeho žaludku. Nikdy si prý moc nevěřil, nebyl sebejistou extrovertní ikonou, pochyboval o sobě, zkoumal, hledal, nikdy nebyl úplně spokojen. Jeho balety, na první pohled bezstarostné a hravé, v sobě ukrývají i melancholii, která podle některých biografů vycházela i z Ashtonovy sexuální orientace (byl gay a dlouhá léta žil s partnerem Martynem Thomasem, z jehož tragické smrti roku 1985 se prý nikdy zcela nevzpamatoval).
Rutinu jeho posledních let trávených v Suffolku tvořily dle biografie od Julie Kavanagh dvě velké křížovky v novinách Telegraph a Daily Mail, po obědě krátká rozcvička u bazénu a plavání, odpoledne jedno Bloody Mary, vydatná večeře, cigareta na terase, sledování seriálu Dynastie, telefonáty s přáteli a večerka kolem druhé ranní.
Frederick Ashton zemřel 19. srpna 1988, pohřben byl o několik dní později jen v úzkém kruhu nejbližších, mezi kterými nechyběla ještě stále žijící Ninette de Valois. Na podzim se však ve Westminsterském opatství konala pravidelná bohoslužba díkůvzdání, sloužená toho roku za Fredericka Ashtona. Sešlo se prý nejvíce lidí za třicet let, někteří se do opatství ani nevešli. Inu, choreograf před smrtí sám řekl: „Buď Westminster, nebo nic!“
Zdroje:
Encyclopedia Britannica
https://www.britannica.com/biography/Frederick-Ashton
The Frederick Ashton Foundation
http://www.frederickashton.org.uk/
BULL, Deborah. Frederick Ashton: virtuoso. BBC Arts. Dostupné z: https://www.bbc.co.uk/programmes/articles/10w4gGN28YljVHrsKx0VxsG/frederick-ashton-virtuoso.
COHEN, Selma Jeanne (ed.). The International Encyclopedia of Dance. Oxford University Press, 1998.
ROY, Sanjoy. Step-by-step guide to dance: Frederick Ashton. The Guardian, 4. 3. 2010. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2010/mar/02/dance-frederick-ashton.
DOMINIC, Zoe et al. Frederick Ashton: A Choreographer and His Ballets. H. Regnery Co, 1973.
KAVANAUGH, Julie. Secret Muses: The Life of Frederick Ashton. Faber&Faber, 1996.
MORRIS, Geraldine. Dance Partnerships: Ashton and His Dancers. Dance Research: The Journal of the Society for Dance Research. 2001, roč. 19, č. 1, s. 11–59.
VAUGHAN, David. Frederick Ashton and his ballets. A. and C. Black, 1977.
mar
Až meditativní zážitek s minimalistickým výtvarným pojetím hry světla a stínu. Úžasné akrobatické výkony - první…Thin Skin – Křehkost kovových prutů