Losers – Ego každého z nás

Losers – Ego každého z nás

Autor Barbora Truksová

Je radost sledovat, jak české novocirkusové soubory hledají svou vlastní tvář originálními cestami. Losers se nikdy nepokouší oslňovat desítkami ledabyle odváděných disciplín, těch svých pár naopak neustále precizují. Nesnaží se inscenaci napěchovat širokou škálou témat, zaměří se na jediné. A ani nehrají na city diváka lacinými, „osvědčenými“ způsoby. Přesto (nebo proto?) jejich produkce vždy zapůsobí. Svou čistotou, naprostou profesionalitou, lehkostí i humorem, a především precizně dodržovanou kompaktností. Freudova definice pojmu „ego“ byla tisíckráte převrácena a jeho nyní používaný význam se zásadním způsobem zploštil. Ego je dnes hnací motor, touha být nejlepší, touha být uznávaný. Touha nepřijít o své postavení, naopak ho vylepšovat. Jenže co se stane, když vás někdo přijde srazit z vašeho piedestalu? Právě nad tím se zamýšlí nejnovější představení z dílny Losers Cirque Company. 

Dějová linka je prostá. Stárnoucí šampion si užívá svých trofejí, příchodem mladšího, silnějšího, talentovanějšího a originálnějšího soupeře sice své postavení ztrácí, ale nachází vnitřní klid. Jenže dějová linka není to, co vás jako magnet láká ke sledování. Vlastně to nejsou ani obdivuhodné výkony obou aktérů. Je to především nevtíravý, situační humor, který je sice založený na stereotypech, avšak vyvaruje se laciného zesměšňování. 

Problémem novocirkusových představení často bývá, že pouze přecházejí od scény ke scéně, od skeče ke skeči. Produkcí Losers se toto většinou netýká – nebojí se spolupracovat s osvědčenými tvůrci, kteří jinak tvoří spíše v jiných žánrech. V případě Ega se režijní supervize zhostil Daniel Špinar, umělecký šéf Činohry Národního divadla, který však s oblibou pracuje s jinými útvary. Ostatně právě jeho režie mimo činohru považuji za zdařilejší. Špinar zde (a již poněkolikáté) spolupracuje s nejznámějším českým mimem současnosti Radimem Vizvárym, který je autorem choreografie. Prvky pantomimy se projevují v jednotlivých přechodových sekvencích. Výstupy na sebe navazují plynule, novou situaci obvykle rozehrává použití předmětu – obvykle lehce kýčovitého, jako je striptérská bota či zorbakoule. Každý předmět v sobě nese svou symboliku, je součástí hry, umožňuje poťouchlosti a shazuje domnělou dokonalost obou mužů. Všechny výstupy navíc mají optimální délku, a tak si daný skeč lze vychutnat, aniž byste se začali nudit.

Akrobatické výkony Petra Horníčka i Jindřicha Panského jsou tradičně výborné, založené na pozemní akrobacii i té hand to hand. Přesto jako by o cirkusová vystoupení tolik nešlo, jednotlivé prvky plynule přechází v potyčky a pošťuchování. Klasických novocirkusových výstupů v Egu naleznete vlastně jen několik (například akrobacii na laně), ani ty se nezdají být nezbytné, byť jejich zapojení přirozeně vyplynulo z dění na scéně. Není tak docela pravdou, že představení má pouze dva aktéry. Jejich třetím partnerem je totiž light design. Práce, kterou odvedl Amar Mulabegovič s Michaelem Bláhou, zastoupí celou scénografii, když světlo rozehrává situace, navozuje atmosféry, postará se i o humor. Absurdní okamžik, kdy jedno osvětlení jako deus ex machina vyjíždí ze svého místa a zužováním zorničky komunikuje se svým lidským protějškem, jen podtrhuje promyšlenost každého detailu inscenace. K té patří i skvělé, byť na první pohled nenápadné kostýmy Petry Vlachynské, kdy se zejména v oděvu Jindřicha Panského podařilo umným způsobem zkombinovat frajerskou pózu, duch mileniánství i módní trendy z fitness studií – trička, ale i spodnější části oděvu na sobě mají nápisy, vždy trefně padnoucí k předváděné situaci. Losers si umí vybrat spolupracovníky tak, aby zůstala zachována jejich estetika, a Ego patří k dalším výborným kusům na jejich repertoáru. Představení je divácky opravdu nesmírně příjemným zážitkem. Skvělé výkony artistického dua jdou ruku v ruce s přirozeným herectvím a Ego baví každým svým okamžikem. Všichni totiž válčíme se svým „já“ a někdy se dostaneme do podobné situace.  

Psáno z premiéry dne 24. listopadu 2018, La Fabrika, Praha.

Ego

Choreografie: Radim Vizváry
Hudba: Igor Ochepovsky
Animace: Amar Mulabegovič
Kostýmy: Petra Vlachynská
Light design: Michael Bláha, Amar Mulabegovič
Režijní supervize: Daniel Špinar
Zvuk: Karel Mařík
Premiéra: 24. 11. 2018