Lorcova Krvavá svatba se vrátila na olomoucké jeviště, nejbližší reprízy proběhnou 19. září a 2. října

Krvavá svatba (Francesca Raule a Stefano Sacco). Foto Tereza Hrubá.

„V letošní nezvyklé sezoně dáváme našim divákům možnost poznat dílo jednoho z nejvýznamnějších španělských dramatiků Federica Garcíi Lorcy mnoha způsoby. Po činoherní premiéře Domu Bernardy Alby se nyní můžeme těšit na baletní Krvavou svatbu,“ upozornil ředitel Moravského divadla David Gerneš.

Krvavou svatbu již Alena Pešková inscenovala v roce 2013 se souborem baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Umělecký šéf baletu Moravského divadla Michal Štípa ji přizval ke spolupráci s olomouckým souborem. „Práci Aleny Peškové sleduji mnoho let a jsem velice rád, že přijala nabídku na zpracování tohoto dramatického příběhu. Každé její zpracování je vždy velmi zajímavé díky nápadité choreografii, modernímu pohybovému slovníku a hudbě,“ uvedl Štípa. Alena Pešková, která pro inscenaci vytvořila také libreto, přirovnává návrat ke Krvavé svatbě k úkolu vysekat sochu, kterou již jednou vysekala. „Vím přesně, jak ta socha má vypadat. Něco bych třeba i ráda udělala lépe. Taky mám pocit, že už vím jak na to a tak to půjde lehce, ale… Tenhle kus mramoru má trochu jiné vlastnosti. Musím a chci se jimi nechat ovlivnit. Ten mramor je zdejší soubor baletu – tanečníci. Nejsem typ choreografa, který bazíruje na každém úhlu malíčku. Pravdivá emoce je pro mě cennější. A ta se projeví na každém těle trochu jinak. Tanečníci jsou tu pracovití a empatičtí, a to mě baví,“ popsala choreografka a režisérka.

Jedním z ústředních dramatických motivů v tvorbě Federica Garcíi Lorcy je nedosažitelnost či neuskutečnitelnost lásky. Ve tříaktové tragédii Krvavá svatba (1933) se mladík ze španělské vesnice má oženit s chudou dívkou, která již jeden sňatek málem zažila – Leonardo se ale nakonec neoženil s ní, ale s její sestřenicí. Milenci však nadále udržují tajný vztah. Ve svatební den nevěsta s Leonardem uprchnou. „Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě lákají témata, jako jsou pravidla společnosti versus touhy a potřeby jedince. Ačkoliv paradoxně si myslím, že naše doba trpí spíše opačným problémem, než doba řekněme před sto lety. Dnes děláme vše pro svobodu a rozvíjení osobnosti jedince často na úkor všeobecného řádu. Oba extrémy jsou samozřejmě špatně. Přestože jsem Lorcovu Krvavou svatbu četla mnohokrát, tak ještě dnes, když toto dílo cituji tanečníkům na zkouškách, se neubráním emocím, dojetí. Je to text geniální ve smyslu, jak toto slovo chápu já. Geniální dílo totiž - dle mého názoru - nemohou příliš poničit různé interpretace, překlady, přebásnění. Tím zdaleka nechci říci, že se nemusíme snažit přiblížit této genialitě – naopak. Jinak to ani nejde. Těla tanečníků obdařená dokonalou technikou nestačí. Tělo se musí stát slovem, básní, emocí. A to je na tom velmi vzrušující,“ uvedla Pešková.

Choreografka a režisérka hovoří o baletní inscenaci Krvavé svatby jako o surrealistickém tanečním divadle. „Inscenace je od začátku zcizena postavou Vypravěče, která bude na naší premiéře interpretována přímo skladatelkou Gabrielou Vermelho. A dále je to tak, jako byste veškeré předepsané reálie smočili v individuálním – v tomto případě mém - podvědomí a to nechali pracovat. Kostýmy, scéna i svícení hovoří spíše o charakterech postav a atmosféře prostředí než o Španělsku těch a těch let,“ přiblížila Pešková. Skladatelka Gabriela Vermelho charakterizovala svou kompozici pro inscenaci Krvavá svatba jako „moravsko-španělské flamenko“. „Samozřejmě jsem se snažila tomuto španělskému tématu a náladě přiblížit, ale řekla bych, že tak nějak po svém. Takže jsem štrachala ve svých hlubinách a hledala inspirace v sobě. Z toho, co člověk za celý život naposlouchal, se ve vás různé inspirace uloží, smíchají s vlastními hudebními myšlenkami a nápady a výsledek je ,naše´ Krvavá svatba,“ shrnula Vermelho.

Vedle skladatelky, zpěvačky, houslistky, violistky a hráčky na kvinton Gabriely Vermelho se v úloze Vypravěče představí také sólistka opery a operety Moravského divadla Barbara Sabella. „Mám velmi ráda Lorcovu tvorbu, takže jsem byla nabídkou hrát Vypravěče v Krvavé svatbě a zároveň se alternovat s autorkou hudby Gabrielou Vermelho nadšená. Je to pro mě velká výzva. Část Lorcova textu je ve španělštině, což je jazyk, který na jevišti používám poprvé, zpěvní party jsou většinou improvizační, takže k nim není žádný notový materiál, a v neposlední řadě konverzace probíhá ode mě slovem a od tanečníků pohybem, což je pro mě také novinka. Práce to byla velmi náročná, protože jako Vypravěč musíte mít přehled o všem, co se děje na jevišti, a vnímat tanečníky jako hlavní postavy děje. Je to pro mě velmi inspirativní zkušenost,“ popsala Sabella. Úlohu Vypravěče dále alternuje tajemnice olomouckého baletního souboru Barbora Šanderová.

V roli Nevěsty se představí sólistky Francesca Raule a Emily-Joy Smith. „S Lorcovým dílem jsem se seznámila během zkoušek. Alena Pešková nám doporučila, abychom si knihu přečetli, abychom znali dobře příběh, který vypráví, a dokázali ho divákům představit pohybem. Postavy se proměňují a vyvíjejí. Bylo důležité s postavou splynout, vyjádřit, v jakém emocionálním rozpoložení se právě nachází a ukázat jednotlivé odstíny emocí. Bylo zajímavé zkoušet, jakým způsobem tuto emoci sdělit publiku. Nešlo jen o to prožívat tuto emoci, ale předat ji publiku,“ zdůraznila Raule. Postavu Ženicha ztvární Stefano Sacco nebo Benjamin Cook. „Je to nádherný příběh doplněný nádhernou hudbou. Spolupráce s Alenou Peškovou pro nás byla velmi tvůrčí,“ vyzdvihl Sacco. Jako Leonardo se představí Seamus Wilkinson nebo Guido Sarno či Alejandro Polo. „Pro mě je Krvavá svatba o zradě a o neopětované lásce. Důležité je také téma času - oba bývalí milenci vzpomínají na svůj vztah, na to, co bylo a jak se změnili. Příběh skáče mezi jednotlivými časovými periodami, takže bylo náročné přecházet z agresivního Leonarda v romantického. Hodně v tom pomáhala hudba, která má melancholické ladění a je také výrazně rytmická,“ přiblížil Wilkinson.

Kostýmy pro inscenaci navrhla Monika Kletečková ve spolupráci s Peškovou. Autorem scény je Richard Pešek junior. „Se svým bratrem spolupracuji dlouhodobě, tentokrát přišel s návrhem, se kterým jsem se musela delší dobu vyrovnávat. A pak jsem zjistila, že je to přesně ono. Jedna perspektivně ubíhající místnost, která nám vlastně na scéně dost překáží a tak se stává symbolem omezení, které každý zúčastněný musí pociťovat a pracovat s ním. Zároveň je to prostor, odkud se vynořují vzpomínky, mizí tam sny, stává se z něj útulná místnost, vězení či vůz,“ uvedla Pešková.

Zdroj: Moravské divadlo Olomouc