Hluboké psychologické drama na motivy stejnojmenné hry Tennesseeho Williamse se odehrává v dělnické čtvrti jižanského New Orleansu. Sleduje osudy Blanche, její sestry Stelly a švagra Stanleyho a přináší mimořádnou interpretační výzvu i jedinečnou příležitost pro umělecký růst každého z tanečníků.
Neumeierova inscenace Tramvaj do stanice Touha s hudbou Sergeje Prokofjeva a Alfreda Schnittkeho měla světovou premiéru v roce 1983 ve Stuttgartském baletu. Byla vytvořena pro tehdejší hvězdu souboru, slavnou Márciu Haydée.
Kde drama Tennesseeho Williamse končí, tam balet Johna Neumeiera začíná. Hlavní hrdinka Blanche sedí v psychiatrickém ústavu na posteli, nepřítomný zrak toužebně upřený do dálky, pronásledují ji přeludy a vzpomínky. Retrospektiva, do níž Neumeier svůj balet dramaturgicky uspořádal, umožňuje volně nakládat s perspektivami vyprávění a také pochopit zoufalství příběhu, bolestnou cestu nenaplněného životního snu.
Podle Johna Neumeiera musí být city na jevišti uvěřitelné, abychom mohli říct: „Ano, dokážu si představit, že se někomu něco takového stane.“ Pro Neumeiera je v zásadě každý balet kouskem autobiografie; každá jeho choreografie je také snem, neboť, jak říká: „Sny vždycky kladou otázky. Tak jako lidská dramata, která inscenuji.“
I když Tennessee Williams vytvořil svou Tramvaj do stanice Touha v roce 1947 a John Neumeier toto drama přetavil do baletu až v roce 1983, dílo je v mnoha směrech stále aktuální. Křehkost a bezbrannost v kontrastu s fyzickým i psychickým násilím, zlomené lidství a hledání soucitu, to jsou témata, která volají po pozornosti a bohužel neztratila nic ze své naléhavosti.
„Témata tak závažná jako ta, kterými se zabývá Tramvaj do stanice Touha, nesouvisí s měsíci či ročními obdobími, jsou aktuální neustále. Střet mezi tím, co považujeme za ,zavedené‘, a tím, čemu říkáme ,nové‘, lze označit za problém nadčasový,“ říká Filip Barankiewicz, umělecký ředitel Baletu ND.
Proto se Balet Národního divadla rozhodl tuto premiéru propojit s organizací Konsent, která boří mýty o sexuálním násilí a mění sexuální výchovu. Upozorňuje třeba na to, že každá desátá Češka a každý třiatřicátý Čech za svůj život zažijí znásilnění. A jen v pouhých deseti procentech případů – oproti všeobecně rozšířené představě – je pachatelem takového činu cizí člověk.
Jak přispět k tomu, aby se všichni mohli cítit bezpečně? Konsent nově pojmenovává tzv. Generaci K. Konsenzuální kohortu lidí, kteří do středu svých hodnot zasadili respekt. Princip souhlasu, respekt ke zbytku světa – širšímu okolí – blízkým osobám – partnerům či partnerkám končí (nebo začíná) u respektu k sobě.
Balet Národního divadla ve spolupráci s magazínem Vogue proto věnoval výtěžek z aukce fotografií Kalendáře Baletu ND organizaci Konsent a podpořil tak její iniciativu #GeneraceK.
Prodělané trauma si v Tramvaji do stanice Touha vynutí popření reality – pro Blanche se realita stává nesnesitelná, psychický útěk je pro ni vykoupením. Emocionální smršť, vytěsňování temných stránek života, náhody, které neexistují a hranice mezi lačností po životě a sebedestrukcí… To je příběh Tramvaje do stanice Touha.
Zdroj: Národní divadlo
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace