Umění není olympiáda
Místo, kde se narodíme, jistě ovlivňuje náš umělecký pohled na svět a předurčuje naše možnosti a privilegia. V dnešním globalizovaném světě ale rozhodně není zaručeno, že budeme žít pouze tam, odkud pocházíme. A dokonce i když se různí lidé narodí v rámci stejného státu a kontextu, jejich zkušenosti se radikálně liší na základě rasy, třídy, genderu a geografie. Snad chceme umělectvo pomocí zmínky o národnosti kontextualizovat, jenže pouhým uvedením státu lze sdělit jen málo hodnotného. Pokud je záměrem zarámovat uměleckou tvorbu pro diváky, pokud – jak mě učili na doktorandském kurzu sociologie divadla – chceme sami sebe plně situovat a pojmenovat všechny perspektivy, z nichž se díváme na svět a tvoříme, pak země narození nutně nemůže stačit. V tomto bodě se mi zdá, že klasifikace nesouvisí ani tak s kontextem, jako spíše se sběratelstvím.
Jako mnohem užitečnější mi připadá znát okolnosti vzniku díla – kulturu (kultury) a scénu (scény), které ovlivňují jeho estetiku a dramaturgii –, než to, kde daný umělec vyrostl nebo jaké má občanství. Já sama jsem zářným příkladem – mám dva pasy ze dvou různých států a trvalý pobyt ve třetím, ve své rodné zemi jsem naposledy strávila celý rok v roce 2004 a dosud jsem tam neprezentovala nic jiného než svou studentskou práci. Když se mě nějaký dramaturg snaží s touto zemí spojit, nesedí mi to. Umělecky mě ovlivnilo studium divadla ve Filadelfii a mí vyučující baletu a trenéři krasobruslení v Hershey a Harrisburgu, ale do mé estetiky se více propsala místa, kde jsem žila v dospělosti – Londýn a Praha. Mám-li být přiřazena k nějakému místu, které by si mohlo přivlastňovat mou tvorbu, pak si zmínku zaslouží právě tato města, a aktuálně především to druhé z nich, které mi nabídlo nejlepší podmínky.
Někdo by mohl namítnout, že se v tom až moc rýpu. Ale stejně jako u většiny věcí mám podezření, že když mě něco irituje, pravděpodobně nejsem jediná, kdo to tak cítí. A jak už to tak bývá, řešení, které mě nejvíce oslovuje, je to, které není reduktivní a nesnaží se nás vměstnat do škatulek, ale naopak tvůrčí osobnosti vyzývá k pojmenování vlastních souvislostí. A navrch z nás činí aktéry a snižuje pocit, že jsme jen zboží. Možná ale budou zapotřebí trochu větší plakáty.
Překlad: Eva Ullrichová
mar
Až meditativní zážitek s minimalistickým výtvarným pojetím hry světla a stínu. Úžasné akrobatické výkony - první…Thin Skin – Křehkost kovových prutů