Nezdařilá přehlídka?

Ladislava Petišková.

Míra jejich pravdivosti je často relativní – odtud například známé odsudky děl, které se například objevovaly v souvislosti s avantgardní tvorbou 20. let, kterou dnes vysoce hodnotíme. To ví jistě každý absolvent uměnovědného učiliště, který si při čtení soudobých kritik uvědomuje přítomnost recenzentova subjektu při vnímání uměleckého díla. Ten může – přes případnou snahu o objektivní hodnocení – vyznít pro tvůrce vybraného díla pozitivně nebo negativně. Neznamená to ovšem vybrané dílo nekriticky oslavovat nebo nekriticky odmítat. Podle mne by měla na prvním místě stát v kritikově mysli snaha o pochopení. Pamatuji si samozřejmě radikální kritické postoje svého studijního mládí, které však při setkání s opravdovými umělci a skutečně velkými kritiky brzy vzaly za své. Mladistvé emoce a závislost na mínění okolí zmizely, objevila se úcta k dílu, k lidskému úsilí, které nemuselo vždy přinášet sladké ovoce. Autor píšící recenze by však také měl něco bližšího o objektu svého zkoumání vědět, atd.

Zmíněná recenze představení Krajina těla na Nové scéně ND otištěná v TA začíná tvrdým odsudkem: „…hledání metafory krajiny v těle vzbuzuje obavy, zda se bude i samotná inscenace potácet mezi obecnými frázemi, klišé a tisíckrát přežvýkanými náměty…“ Prozrazuje apriori postoj autorky, která už takto předem formuluje své pochybnosti o kvalitě díla, které ještě neviděla a pouze četla „anotaci“. Prohlášení, že básnický obrat krajina těla není validní, protože už někde něco podobného slyšela, protože už někde něco podobného slyšela nebo četla, je opět něčím, čemu lze snad oponovat. Copak se s variacemi na archetypální náměty nesetkáváme v umění dnes a denně? Nemají snad žádnou hodnotu? Nebo snad vadí poezie? Chápu, že v dnešní době nemusí mít většinová společnost pro lyriku mnoho smyslu. Ale choreograf a režisér Radim Vizváry je svou podstatou lyrik, ale nejen lyrik. Je v tomto smyslu dědicem české pantomimické školy, která byla součástí celého evropského výrazového vývoje oboru. Ovšemže dnes nepracuje jako Etienne Decroux, třeba že jeho techniku se zdarem vyučuje. Okouzlení poezií a krásou pohybu patří však k trvalým rysům jeho tvorby a tento rys těžko změní nějaká změna v názoru jinak smýšlející generace kritiků.

K vlastnímu obsahu recenze bych měla několik marginálních připomínek: „Krajina těla dělá dokonce dojem, jako by se tvůrci ani nic říct nesnažili.“ Respektive, nestačili nic říci autorce. No comment. V jemně utvářené scénické básni chtěla inscenace konkrétně také naznačit příběh plynutí času promítnutý konkrétně do pohybové linky mládí–stáří. Přece však z něho autorka něco vyčetla, když tuto problematiku oceňuje v závěru svého příspěvku alespoň poukazem na kvality věkově pokročilých tanečníků.

Podstatnější výtkou, se kterou si troufám polemizovat, je postřeh, že účinkující tvoří své akce bez jakéhokoliv kontextu. To je do jisté míry pravda, pokud čteme pouze vybrané pohybové části inscenace, podle mého názoru zde kontext tvoří hudba a pohyblivá scénografie. (Problém zde může vyvěrat z návyku odlišného vnímání představení pouze z hlediska taneční estetiky, na rozdíl od komplexního pohledu divadelního.) V moderní poezii se také jednotlivé verše často nijak zvlášť logicky nespojují, důležité je vnitřní téma básně. To zde vyrůstá z přírody lidského těla a obdivu k jeho možnostem. Text recenze také obsahuje věcné poznámky: „Projekce bohužel zůstává u zbytečné popisnosti a jednoznačnosti, a tak nevede divákovu fantazii dál, než že vlasy připomínají stébla trávy nebo že když je kůže snímaná velmi zblízka, vypadá jako zvlněná krajina. Je to ovšem škoda, neboť filmové režie se ujala uznávaná Tereza Vejvodová.“ Že vynikající filmové záběry a podobně i hudba poukazují právě na ono vnitřní téma inscenace v souladu s choreografovým záměrem, recenze opomněla, protože se – a nejen zde – s patrnou věcností příliš soustředila na čtení jednotlivých detailů. Kromě toho poezie, jak literární, tak filmová i pohybová, pracuje i v této inscenaci s asociacemi. A ještě poslední připomínka: autorka recenze píše, že představení podceňuje kognitivní schopnosti diváka. Dovoluji si zpochybnit její představu, že opravdu zná poznávací možnosti diváků. Text recenze Nezdařilá přehlídka vypovídá hlavně o poznávacích schopnostech autorky.

Vlastní závěr článku zcela převrací předchozí hodnocení – je to protimluv, který byl patrně k recenzi dodatečně připojen: „Musím přiznat, že nejsem zástupkyní ostře negativních recenzí. Věřím, že hlavní úlohou publicisty je kontextualizace, pochopení přínosu díla pro tu kterou diváckou skupinu…“ Zde bych se mohla s drobnou úpravou připojit.

Podle mého názoru jde v představení Krajina těla o básnickou kompozici na téma sounáležitosti člověka a přírody. Nabízí myšlenkový přesah, který je nutné domyslet. Nešlo jen o řeč těla, jeho dovednosti, ale také o pohyb v čase jako přírodní princip, který můžeme chápat i jako filozofickou kategorii.