Kafka s Ioneskem se zmocnili ministerstva kultury

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Autor Jana Bohutínská

Možnost, že se bude na stipendiích rozdělovat na ministerstvu registrovaným umělkyním a umělcům na volné noze sto milionů korun ročně, tu, podle veřejně dostupných informací, je. Pokud tedy status umělce v podobě, která mi připadá spíš parodická, legislativním procesem projde (návrh zatím nedoputoval do Poslanecké sněmovny). 

A každý ví, že status projít musí, protože je to podmínka financování z Národního plánu obnovy, z něhož se tu odvedla spousta užitečné práce a do kultury z něj směřuje balík peněz. A tak budeme mít jakýsi status umělce, odškrtneme si úkol, pochlubíme se, budeme se tvářit, že je hotovo, budeme na úrovni. Bude to byrokratické alibi další roky a desetiletí nedělat nic a raději zapomeneme, že status pořádně nic neřeší.

Přesto budou ostatní lidé kulturní sektor ještě silněji nechápat a nenávidět, viz komentáře na sociálních sítích – „Kdo se neuživí uměním, ať jde pořádně dělat, živit ho nebudeme.“. „Zase se těm umělcům něco dává!“ „Zase nějaké privilegium!“ A to i přesto, že jim stávající návrh statusu nic jistého rozhodně nedává, tedy pokud za „něco“ nepovažuji možnost registrovat se za tisícovku na ministerstvu kultury v nově zřízeném registru. A ministerstvo kultury mlčí, k předloženému návrhu statusu umělce, který nazývá minimalistickým, nic nevysvětluje, neobhajuje, nerve se veřejně za něj. Raději dělá, jako by ani neexistoval. Když ministr kultury na facebooku vypočítává položky ve své „legislativní smršti“, status tam jako na potvoru chybí. A duch Česka, duch mentální montovny, se směje a tleská.

V roce 115. výročí narození Eugèna Ioneska, francouzského básníka a dramatika s rumunskými kořeny, pojalo ministerstvo kultury řešení statusu umělce v duchu absurdního dramatu. To bylo za covidu divení, když se ukázalo, že pracovní podmínky operních pěvkyň, houslistů, spisovatelů, tanečnic nebo herectva jsou kapánek odlišné od lidí v IT, od obchodníků nebo markeťaček na volné noze. Umělci a umělkyně na dlažbě, kam je svými opatřeními vykopnul stát, se horko těžko domáhali nějaké podpory. Roky uplynuly a teď tu máme status umělce, aby aspoň někoho zachránil v dobách nějaké další pandemie. Budeme se tvářit, že tomu věříme, lhát si do kapsy, mile se usmívat jako mi(ni)stři pokrytectví? Ionesco o tom třeba v nějakém svém dalším životě, v němž se zajisté narodí v Česku, napíše nové absurdní drama.

Nesnáším českou malost, české „smrádek, ale teplíčko“. Nebylo by tak tragické, jak ministerstvo kultury status umělce zpackalo; to by ještě šlo přerámovat tím, že zkrátka v současné politické a společenské konstelaci udělalo maximum možného – a možná je to i pravda, ať jsem spravedlivá. Tragické je, jak fatálně mu v podstatě roky a desetiletí chybí velkorysost, sebevědomí a odvaha prosazovat myšlenku, že bez umění a kultury, což znamená bez mistrovské kreativity, bez fantazie a bez inovativnosti, bez riskování, bez výjimečných, talentovaných lidí s originálním myšlením se v Česku nic excelentního, nic, co by stálo za řeč, rodit nebude. Nejen v kultuře. A ti nejlepší odejdou za lepšími pracovními podmínkami jinam.

Chtěla bych v Česku vidět vznikat umění, které mě rozstřelí, z něhož se mi zastaví dech, potečou mi slzy, ze kterého dostanu záchvat smíchu nebo se rozklepu a při němž budu mít příležitost být svědkyní něčeho zcela výjimečného. Nechci jezdit obdivovat umělecké mistrovství jen do zahraničí, nechci čekat, až jednou za rok nebo za dva něco skvělého do Česka zvenku někdo přiveze na festival, protože mu nějaká komise milostivě navýšila grant. A nechci chodit jen na vážnou hudbu, až začnou obrovské peníze z kulturních rozpočtů proudit do Vltavské filharmonie, o čemž se nebude pochybovat, a poslouchat pouze Českou filharmonii, která má jako jediná peníze na to, aby si zaplatila světového dirigenta.