Jak moc je tanec politika a jak je (ne)možné je oddělit

Zuzana Rafajová.

Autor Zuzana Rafajová

Říká se, a upřímně vlastně nevím, kdo s tím nesmyslem přišel, že umění není politika anebo že politika do umění nepatří. Při pohledu na tanec, a speciálně balet, se navíc může zdát, že ze všech žánrů zrovna on nejvíce splňuje požadovaný apel. Tancujeme, protože se chceme uvolnit, sledujeme tanec, protože chceme zapomenout na své starosti. Balet je plný pohádek, prokrista, kde by se zrovna v Labutím jezeru vzala politika?!

Vědoma si rizika, že budu znít jako otravný historik (jímž nakonec jsem), vám cítím potřebu sdělit jednu nepříjemnou skutečnost. Tanec, především ten evropský divadelní (ale nejen on) byl politikou vždycky. Od samotného počátku. Nebo myslíte, že Ludvík XIV. a před ním generace jiných panovníků a panovnic tančili jen proto, že je ukrutně bavilo se potit? Ne, tančilo se, abyste demonstrovali svůj společenský a politický status, abyste ukázali svou moc, abyste skrz antickou alegorii či metaforu, ale stále zcela srozumitelně sdělili, že vy jste velký šéf, král slunce, bůh.

A politika je v tanci přítomna pořád. Ať už ve svobodném světě, kde skrze umění můžete svobodně a otevřeně vyjádřit svůj názor a bojovat proti – klidně vybájeným, ale pro vás zcela reálným – hrozbám, aniž by vám hrozila perzekuce, soud, vězení, gulag nebo pobyt v uranových dolech, mučení a smrt, tak ve světě totalitním, kde je mnohem silněji reprezentantem politického režimu a kde se autoritářské moci podřizuje vše. I ta Labutí jezera.

V noci z pátku 15. na sobotu 16. listopadu třeba náhle, tragicky a za nevyjasněných okolností zemřela dlouholetá mužská hvězda Mariinského divadla v Petrohradě, devětatřicetiletý Vladimir Škljarov. Za „normální“ situace by se tato informace na stránkách Tanečních aktualit objevila nejpozději půl hodiny poté, co jsem ji přečetla potvrzenou nejen v několika ruských novinách, ale i na webu samotného divadla. Jenomže situace normální není. Smrt talentovaného jednotlivce je tragédií, kterou okázale na sítích oplakává celý baletní svět. A mně před očima běží ty fotografie ukrajinských tanečníků, baletních mistrů a choreografů, kteří byli zabiti na frontě, zatímco bránili svou vlast proti ruským vojskům a které na sítích připomíná všehovšudy jeden prominentní profil. Ten Alexeje Ratmanského… A upřímně, v jak zvráceném světě žijeme, když máme potřebu srovnávat předčasné smrti lidí, zanechávajících za sebou rodiny, partnerky a partnery, děti?! (V případě Škljarova jde o jeho manželku Marii, první sólistku Mariinského divadla, devítiletého syna a tříletou dceru.)

Polunin, jenž je jen o tři dny mladší než naše znovu nabytá svoboda a demokracie, byl v posledních letech asi nejřvavějším příkladem „politického umělce“. Chtěl svět bez válek, takže si jako rodilý Ukrajinec nechal v roce 2019 na hruď vytetovat podobiznu Vladimira Putina. Chtěl svět sjednotit láskou, takže si na břicho opatřil tetování nápadně připomínající svastiku (jakkoli odvolávající se na původní balkánsko-slovanskou variantu známou jako kolovrat s argumentem, že cílem je změnit přístup především euroamerické populace ke svastice jako takové, což je možná v principu pochopitelné, jenomže, promiň, Sergeji, sakra předčasné!). Chtěl svět ve světle, takže skrze své sítě sdělil, že CHLAPI mají být CHLAPI a k ženám se chovat se sexuální energií vlka, protože… Promiňte, nevím. Chtěl spravedlivý, jednotný svět, takže vyjádřil náklonnost k Donaldu Trumpovi a po veřejném prohlašování o odstranění Putinova portrétu v roce 2022 si ruského imperátora na hruď nechal jen o rok později zvěčnit pro jistotu hned třikrát.

Tanečník snad může být nešťastná nebo s psychickými poruchami (snad způsobenými následky požívání drog?) bojující bytost, které by nám mělo být líto. Pozoruhodné množství lidí je navíc stále ochotno zatvrzele tvrdit, že bychom měli oddělit člověka od jeho umění, a sleduje i dnes Polunina-tanečníka s nezměněným obdivem, jak kupříkladu vesele tančí na Ruskem okupovaném Krymu. Možná je jejich život proto příjemnější a v něčem jednodušší. A já, jakkoli by se mi to možná líbilo, nejsem arbitrem uměleckých hodnot ani celníkem vytyčujícím nepřekročitelné etické hranice. Ty si musí každý stanovit sám a vyargumentovat si před sebou jejich trajektorii, vzdálenost a tloušťku. Přiznávám, jestli mě na případu Polunin bolí něco nejvíc, je to jeho mainstreamová sláva nabytá klipem Take me to church, díky kterému existuje nezanedbatelný počet světa baletu neznalých, kteří právě jeho označí za svého nejoblíbenějšího tanečníka. Protože jiného jednoduše neznají a možná ani v životě neviděli. Jeho následné kontroverze se k nim nemusely nikdy dostat, jenomže stejně tak dobře mohly a existuje šance, že si na jejich základě (a na základě Aronofského Černé labutě) vytvoří představu o celém baletním umění, jakkoli stopová nastíněná eventualita ve skutečnosti může být.

P. S.: Ještě k Vladimiru Škljarovovi. Zprávy blízkých z putinovského Ruska tvrdí, že zemřel „po nešťastném pádu ze svého balkonu“. Nechávám ve vás tuto informaci doznít…