Bubeníčci na ČT art aneb Tančeme nejen jeden den

Otto a Jiří Bubníčkové. Foto z dokumentu režiséra Martina Kubaly.

Autor Lucie Dercsényi

V Praze se konala velká akce na náměstí Václava Havla, kde se zájemci mohli zapojit do flashmobu. Ten se šlo s předstihem naučit na videu. Přesto pro někoho krokové kombinace na song kapely Mydy Rabycad Just Dance možná nebyly zas až tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Ovládat tělo v tanečním rytmu není totiž úplně jednoduché. Profesionální tanečníci o tom vědí své… Hodiny strávené u tyče, pot, přemáhání a kromě talentu potřebná dávka odhodlání a také trocha štěstí – to vše ovlivňuje kariéru adeptů oddaných tělem i duší éterické múze Terspichoré.

Svět tance je křehký a přitom nemilosrdný – stačí malé zaškobrtnutí, špatný dopad… a zranění tanečníka vyhodí na několik měsíců z kola ven. A bez každodenního tréninku bere rychle fyzická kondice za své. Proto patří obdiv všem, kteří se tanečnímu umění věnují – nejen ve velkých kamenných divadlech, ale také v regionech, na alternativních scénách, kde finanční podmínky pro tvůrce a tanečníky nejsou asi tím, co je motivuje.

Ti, kdo se v den tance nevydali za tancem do divadel, studií či na jiná místa, mohli usednout k televizním přijímačům, když se k oslavám připojil i program ČT art. Dokument Otto & Jiří Bubeníčkové režiséra Martina Kubaly z roku 2015 ukázal práci světově uznávaných dvojčat. Sledovat jejich tanec je vždy duši povznášejícím zážitkem (i přes televizní obrazovku). Prostřihy duetů bratrů prostupující celý dokument se střídají s jejich zpověďmi a ukázkami z představení, v nichž tančili hlavní role (v Giselle, Othellovi, Louskáčkovi, v Balanchinově choreografii Téma a variace a dalších). Tyto záběry střídají tváře Bubeníčků, ostře se rýsující pod černými klobouky. Tančí nejen na jevišti, ale i na nejrůznějších, někdy až bizarních místech – střechách, rušné tokijské ulici, v plenéru.

Bubeníčkové se ohlížejí za svou jednadvacetiletou taneční kariérou, jsme svědky jejich loučení s jevištní taneční dráhou. Z dobře sestřihaného materiálu postupně vzniká ucelený obraz uměleckého života sourozenecké dvojice – Otto i Jiří mluví rovněž o svých partnerských vztazích. Je evidentní zaujetí, nadšení a profesionální koncentrace jejich tvůrčího snažení. V dokumentu se objevují také ukázky z jejich společných děl, například Piana, Doktora Živaga, L’heure bleue. Oba jsou stále na cestách, což jim připomíná kočovný život jejich rodičů, akrobatů v cirkuse. A tak se natáčelo v Drážďanech, Hamburku, Paříži, Dortmundu i Japonsku.

Bubeníčkům se podařilo proniknout do nejvyšších sfér tanečního světa. Jiří vystupoval v pařížské Opeře (na této scéně přiznává větší nervozitu než obvykle), Otto vzpomíná na své čtyřiadvacetileté angažmá v souboru Hamburg Ballett Johna Neumeiera. Kubala nechal ve svém snímku i momenty, kdy to mezi bratry zajiskří…

Poslední okamžiky jsou natáčené na jaře 2016. To již oba své taneční působení na jevišti ukončili – a jak se svěřují: „Každý konec je začátek.“ Pro ně znamená zajímavé nabídky ze zahraničí, kterých si váží. Z filmu vyplývá, že dvojčata jsou celými svými bytostmi propojena s tancem, hudbou, výtvarným uměním. Nelitují chyb, váží si každé nabídky (téměř ve finále kamera zabírá Jirkovu choreografii pro Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, kdy ho ke spolupráci pozval umělecký šéf baletu Vídeňské státní opery Manuel Legris) a věří v další dobré životní konstelace (v Čechách se s produkcemi bratří Bubeníčků setkáváme sporadicky).

Televize poté ještě zařadila záznam vystoupení Les Ballets Béjart Lausanne v Oranžerii ve Versailles sestávající z děl mistra francouzské choreografie Maurice Béjarta (1927–2007). Tento charismatický muž přilákal na stadiony miliony diváků. Tituly 7 danses grecques, Étude pour une dame aux camélias, Bhakti III a Boléro představily bohatost Béjartovy invence, v níž zůstává klasický tanec středobodem, z něhož vychází neoklasické tvarování.

Svět tance zkrátka nabízí nepřeberné množství zážitků. Ať už ho sledujeme jako diváci v divadle, na počítači, v televizi, nebo jej zakoušíme na vlastním těle, vždy se nás čímsi dotýká. Tanec je jako způsob komunikace beze slov nenahraditelný, jako umění jedinečný. A to jsou jistě dost dobré důvody, proč netančit jen v jeden, výjimečný den…