Baletní ombudsman a GNBH

Helena Kazárová. Foto: Tomáš Kasal.

Předně – československý (je to anachronické, ale vystihující) baletní tanečník se stal v našich divadlech ohroženým druhem a měl by být, podobně jako je tomu v živočišné říši, chráněn a opečováván. To samé platí o používání rodného jazyka při čtení fermanů a komunikaci se šéfem a choreografy. Ředitelství divadla musí dbát na právo tanečníka dozvědět se vše o pracovním procesu v češtině, a pokud je šéf cizinec (což byla volba vedení divadla, nikoliv souboru), musí tam být tlumočník, jinak je domácí umělec vystaven komunikační diskriminaci ve své rodné zemi. A uznejte, že to je průšvih.

Dále – a to s tím souvisí – měla by být u nás zjišťována úroveň GNBH, tedy Hrubého národního baletního štěstí. Jak jste se možná dočetli, v mnoha zemích se již přechází od měření GNP (HDP, hrubého domácího produktu – ekonomických ukazatelů životní úrovně) k měření GNH (Hrubého národního štěstí), tedy jak se lidem žije s ohledem na životní prostředí, kulturu a komunitu, do které se mohou vracet a která je podrží. Obávám se, že až toto měření proběhne v našich baletních souborech, bude to v mnohých propadák, přitom úroveň GNBH by měla být hlavním zájmem! Jistě, starost o ekonomiku a dostatek financí pro tanečníky je také důležitá věc a všem šéfům, kteří se o to perou (někteří pěkně zostra, jiní s úsměvem diplomata) patří čest a sláva. Ale mělo by je také zajímat, zda jsou taneční umělci v souborech, které jim byly svěřeny, šťastní a spokojení i mimo finanční ohodnocení – a to samozřejmě neplatí jen pro ty, kteří se v Čechách a na Moravě narodili.

Skvělou úroveň souboru netvoří jen to, zda mají všichni v pózách nožky zvednuté ve stejném úhlu, ale společná energie a vyzařování, charisma. Tanečníci milují své povolání nadevše, pro mnohé z nich se stává posláním. Jsou proto schopni na určitou dobu vypnout se na jevišti k takovým charismatickým výkonům, byť jsou vlastně v souboru vnitřně nešťastní a nemají šanci na regeneraci těla ani ducha. Tato jejich schopnost se pak bere jako samozřejmost a někteří nadřízení z z ní učiní zbraň, kterou použijí proti nim – „když jsi to zvládla dnes (byť jsme to moc nezkoušeli atd. atd.), koukej, aby to bylo stejné i zítra.“

Ostatně – GNBH by se mělo měřit i na našich tanečních konzervatořích. Impulsem k tomu může být i nově vyšlá knížka Miřenky Čechové Baletky… Je to sice silně subjektivní výpověď, jenže – štěstí je také subjektivní, a přesto patří k těm nejdůležitějším lidským hodnotám. Místo naježené obrany by bylo dobré, aby se každý ředitel a pedagog zamyslel, zda by nemohl pro své svěřence udělat něco, aby se jim ve škole lépe žilo, duševně i fyzicky.

Pro naše baletní tanečníky by měl fungovat ombudsman, který by je chránil před svévolí nemoudrého vedení. Jejich zájmy by měly chránit odbory – jenže ty jsou totálně oslabeny ubývajícím procentem domácích tanečníků. Cizinci neznají naše pracovní právo, obsah kolektivní smlouvy je moc nezajímá, nechtějí tu prožít celý svůj profesní život, většinou se (až na několik skvostných výjimek) chtějí za rok dva posunout dále do jiného divadla, do odborů se nezapojí. Jak tedy vyjednávat se šéfem-cizincem, kterého české pracovní právo také nezajímá, s tak slabým mandátem? Navíc, když jako tanečník riskujete, že se tím znelíbíte, že to šéf použije při příštím obsazování do rolí proti vám? I kdyby se tanečníci chtěli bránit před touto svévolí právní cestou, mají slabou šanci proti armádě právníků, kteří jsou pevně semknuti kolem generálního ředitele. Český baletní tanečník je v českém baletním souboru plném cizinců jako v pasti, je to ohrožený druh před vymřením.

Tudíž baletního ombudsmana máme zapotřebí. Ovšem pokud by měl kolem toho být takový, s odpuštěním, cirkus, jako byl nyní kvůli volbě ombudsmana státního, tak nevím.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.